Nezakazujte dětem (ani sobě) plakat

Proč „Bůh“ občas pláče? Zdá se vám být tato otázka nesmyslná? Bůh není na obloze v tom smyslu, že by tam seděl na obláčku…, přesto pokud toužíš spatřit boha, zvedáš zrak k modré barvě nebe. A to není náhoda, protože v modré barvě nebe je vědomí nás všech a planety Země. Vesmír je v tobě, bůh je v tobě. Tvůj smích je smíchem boha, tvůj pláč je pláčem boha, když pláče dítě, pláče LÁSKA. Slzy naše, stejně jako slzy božského vědomí, jsou slané jako voda života v rozlehlém oceánu, připomínají nám, že jsme nedílnou součástí přírody a nekonečného vesmíru. V genech máme zakódováno, jak se po spirále vývoje napojit na vyšší vibrace uvědomění, jak naslouchat přírodě, jak čerpat duchovní moudrosti našich předků. Dodnes jsou duchové našich předků strážci nejrůznějších spirituálních tajemství. Ale jen málokdo si to skutečně uvědomuje a dává do souvislosti s rodovými tradicemi, nebo například s výchovou dětí. V dávných časech vychovávali děti stařešinové rodu, vedli je k přírodě, k soucítění a lásce. To, co vkládáme do dětí, vkládáme současně do budoucnosti. Velice dobře to věděli například indiáni.

Dokážeme například pracovat s dětskými city, pocity a emocemi?

Soustředit se pouze na vlastní ego, které často už od dětství na nejrůznější záporné podněty naučeně reaguje stresem, hněvem, smutkem, strachem nebo nenávistí, a zapomínat naslouchat vlastní duši, vytváří nejen u dospělého člověka duševní, psychickou nevyrovnanost. Na tuto skutečnost ve výchově dětí občas zapomínáme, především pokud svůj čas věnujeme všemu možnému, a na pozornost pro dětskou duši máme času nedostatek. Což je bohužel viditelná realita moderního, uspěchaného světa, kde je vědomá pozornost soustředěna sobeckým způsobem hlavně na vlastní pohodlí a na žádosti ega více, než na touhy duše. Neříkám, že vždy a všude. Ale pravda je, že vytvořit šťastnou rodinu, zdá se být v současné společnosti všeobecně poněkud obtížné.

Vědomí dítěte nepodléhá v prvních letech života přísné dualitě hmotného světa, jak funguje dualita v realitě ukazujeme dětem my sami

„Proboha, proč zase brečíš?“ tuto otázku nepokládá rodič svému dítěti z toho důvodu, že by chtěl vědět příčinu pláče, ale proto, že jej pláč dítěte obtěžuje. Většinou ani nečeká na odpověď. Nechte své děti plakat a naplno projevovat emoce, naslouchejte jim, snažte se vždy pochopit hořkost jejich dětských a upřímných slz. Pokud budete ve svém dítěti vidět projevenou božskou sílu, nemůžete mu nikdy ublížit. Ani pohledem, ani slovem, ani dotekem. Narozené dítě je LÁSKA v koncentrované podobě. Božská síla prochází vším, je vším, a v nejryzejší podobě je koncentrovaná právě v dětech, v jejich otevřeném (božském) vědomí.

Lidské emoce, pokud s nimi neumíme pracovat, doprovází hluboké prožívání různých psychických nebo duševních stavů, ty vycházejí ze subjektivního vnímání dané situace, kterou neumíme v daný okamžik jinak vyřešit. Navenek se emoce projevují úsměvem, smíchem, výrazem radosti, zamračením, pláčem, mimikou, gestikulací, zblednutím, změnou tělesné teploty. Vnitřně se projevují také změnou tělesné teploty, což může být reakce na vnímání emoční bolesti, s tím souvisí změna rychlosti dýchání, změna srdečního tepu, nepříjemnými pocity v oblasti žaludku apod. Můžeme si myslet, že pouze dospělý člověk emocemi vyrovnává hladinu psychické energie? Naprosto stejně jsou na tom děti, někdy je dobré se zaměřit například právě na zvýšenou teplotu, která se zdá být bez příčiny, nebo bez dalších příznaků nějakého onemocnění! Na dětské bolení bříška a podobně. Často si lidé dostatečně neuvědomují, že i jejich děti prožívají emoce, dokonce ještě dříve, než se ve svém životě začnou projevovat slovem. A než se začnou přizpůsobovat myšlenkovým formám, které se utváří v prostředí, kde děti vyrůstají, a kde je tvarována jejich mysl. V této souvislosti je dobré položit si otázku: Co vše víte o sobě samém? Rozumíte naprosto dobře sami sobě? Dokážete se soustředěně zamýšlet nad životem, vnímáte správně osobní životní podněty, vycházející z podvědomí? Víte, že vědomí existuje nezávisle na hmotném těle? A že vědomí jedince, inteligentní duchovní složka člověka, v okamžiku smrti nezaniká? Odpovíte-li na některou z otázek záporně, jak potom můžete porozumět vlastním dětem a jejich dětskému světu, který je tolik odlišný od světa dospělých?

Myšlenkové formy jsou energetické formace, které utváříme myšlenkami, emocemi a převládajícími životními postoji

Jedná se o myšlenkové formy jednotlivců a nejrůznějších skupin lidí (rodina, školka, škola). Podobné myšlení více lidí vytváří energetické vibrace, které postupem času dostávají podobu skupinových myšlenkových formací, tyto jsou zaznamenány v energeticko/informačních polích kvantového Vědomí vesmíru. Každé pole informací disponuje jakousi magnetickou silou, která přitahuje odpovídající vibrace (lásky, vděčnosti, strachu apod.) Tím vším je člověk po celý svůj život nenápadně (zpětně, zrcadlově) ovlivňován.

Citové bariéry a vznik životních vzorců

Děti velice dobře vnímají city, cítění, emoční procesy a stavy prožívání (příjemné nebo nepříjemné) svých rodičů. To vše ovlivňuje jejich vlastní dětské subjektivní zážitky libosti a nelibosti, strachu nebo studu, dojetí, projevy v náhlých změnách nálady, projevy hněvu, odporu a hlavně vzdoru. V dospívání se musejí naučit pracovat s nejrůznějšími pocity vzrušení, s projevy emočních afektů a vášní, s pocity štěstí nebo smutku, s uvědomováním si vlastní sexuality. Emoce se mohou rychle měnit: radost ve smutek, vzrušení v uklidnění a naopak, napětí ve vzdor vůči svému okolí, s tím si děti nevědí rady, a problémy nastávají, pokud si s tím nevědí rady ani jejich rodiče. A přitom děti jsou jako andělé, jsou to naši andílci, a to doslova, a někdy je hodně smutné vidět v očích vlastního dítěte, nebo někde kolem sebe zahlédnout smutnou duši dětského andílka, a nedokázat s tím nic udělat. Což není myšleno jako moralizování nebo odsudek, myslím, že hodně rodičů dělá, nebo občas udělalo stejné chyby, nepokládám se za výjimku. Teprve v pozdějším věku si uvědomíme, že kdybychom mohli vrátit ČAS, udělali bychom spoustu věcí jinak, na životní události reagovali bychom JINAK…

Protože na svět se díváme skrze minulé zkušenosti, neumíme reagovat v přítomném okamžiku. Identitu člověka vytváří paměť a vzpomínky, možná se dá říci, že žijeme život ve stínu či světle všech vzpomínek lidského rodu. Některé vzpomínky si záměrně vyvoláváme, jiné jsou intuitivní, například přicházejí právě včas, aby nás před něčím ochránily. V paměti, vědomé i nevědomé, máme uloženo vše, co jsme kdy prožili – včetně okamžiku příchodu na tento svět, a cokoliv dalšího, co jsme se od dětství naučili, podobně jako písmena abecedy, naprosto vše, cokoliv jsme kdy viděli a prožili. I věci a záležitosti, které jsme kolem sebe jakoby vědomě nevnímali. A dítě poznává svět tak, že to, co má uchované v paměti, ve zdánlivě neexistujících či do podvědomí odsunutých vzpomínkách automaticky srovnává s tím, co je kolem něj, nebo přímo v jeho dětském nitru právě teď aktuální. Nemá jinou volbu, a to především v okamžicích, kdy jej rodiče dostatečně nevnímají, podceňují jejich emoce, nebo je dokonce od sebe odstrkují (a vymlouvají se na nedostatek času).

Identitu vesmíru vytváří holografické záznamy uložené ve vesmírném prostoru

Všechno souvisí se vším. Prostor kolem nás je pamětí vesmíru, všude kolem nás pulsují frekvence nejrůznějších informací. Paměť člověka i paměť vesmíru si žije svým vlastním životem. Naprosto nic není a nemůže být zapomenuto. Vybaví-li se vám nějaká vzpomínka, ať už vědomě nebo bezděčně, přímo před očima, kdy se vám viděný obraz jakoby zničehonic zableskne před očima, v tu chvíli je vaše vědomí naladěno na informace uvožené v prostoru – v kvantovém Vědomí vesmíru. Nebo v božském vědomí, chcete-li. Obojí je totéž. Vzpomínka, viděná přímo před očima, je skutečným obrazem „promítnutým v prostoru před námi“, je náhledem do „časové kapsy“, ten okamžik je natolik krátký, že si ani neuvědomíme, že tomu skutečně tak je. Energetické pole vesmírného Vědomí je holografické, a přitom nelokalizovatelné povahy, vesmírné Vědomí je v nás a všude kolem nás. Každá jeho část odráží celek v menším měřítku.

Eshop – INSPIRACE PRO ŽIVOT

Pláč je prospěšný, je součástí emocionálního života člověka, vede k odbourání stresu nebo k zmírnění psychického vyčerpání. Slzy jsou projevem duševního stavu, mají nejen psychický ale i sociální význam. Pláč je pro člověka úlevou, posilou i očistou, někdy může být i vědomou taktikou, pokud si s určitou životní situací nevíme jiné rady, a to se týká nejen dospělých, dětí především.

Nezakazujte tedy svým dětem nebo vnoučatům, ani sami sobě plakat. To platí stejně pro ženy jako pro muže. Rčení: „Kluci přece nebrečí“, je přežitek a nesmysl.

Související článek: Emoce a pocity – palivo pro mozek

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

 Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze