Druidské uctívání stromů

Příroda je úžasná směsice molekul vůní, chutí a energie barev. Obsahuje v sobě nekonečné varianty zvláštností a nenápadně, přesto s okázalou pýchou nabízí nám je k prozkoumání. Každá rostlina má vlastní příběh, rostliny stejného druhu mají společné vědomí. Příroda je napojena dnem i temnou nocí na společné kosmické vědomí. Vše má svůj smysl, nic v přírodě není zbytečně.

Jsou a nebo nejsou rostliny a stromy živé bytosti? Existuje nekonečně mnoho pravděpodobností nebo jen nekonečné a definitivní nepravděpodobno? Můžeme se občas pokusit zpochybnit nezpochybnitelné pochybnosti? A přetvořit tak některé negativní výklady v pozitivní? Já vím…, ale neťukejte si na čelo – nemusíte to číst!

Vypravíme se na procházku přírodou a najdeme si věrného kamaráda v podobě oblíbeného stromu. Možná porozumíme jeho řeči, slovům, kterými k nám tiše promlouvá

Přece už v dávných dobách prováděli lidé rituály, dávali stromům posvátnost. Uctívání stromů je spojeno s božskou podstatou. Ti odvážnější a trpělivější mohou v koruně stromu svým vnitřním zrakem spatřit zvláštní bytost z nadpozemského světa. Pokud se dostatečně uvolníte, podaří se vám zaslechnout klidný hlas, jak k vám šeptem promlouvá, možná vám odpoví na nejednu otázku. Nejen stromy ale celé lesy disponují silnou koncentrací energie, jsou napojeny na morfická pole informací, specifické pro dané místo, propojené s tvarovými poli přírody jako celku, s událostmi minulými i budoucími – podstatou vesmíru je kreativita.

S uctíváním stromů a přírodních duchů souvisí zvyk – klepání na dřevo

Třikrát zaklepeme, abychom něco nezakřikli, někdy proto, že mluvíme rychleji než myslíme. Potom litujeme a máme potřebu svou zbrklost odčinit a dřevo bývá často po ruce. V dávných časech lidé věřili, že kořeny statně rostlých dubů dosahují až do podsvětí, a pokud se chtěli poklonit přírodním duchům nebo si je usmířit, pokud se dopustili něčeho nepatřičného – dotýkali se posvátných dubů. V podstatě klepeme na dřevo proto, abychom odčinili svou pýchu či vychloubačnost. Často vystavujeme to či ono na obdiv a potom klepeme na dřevo, aby nám štěstí neuteklo.

Jabloňové, vrbové a dřevo lísky se nesmělo pálit v ohni, tak je psáno v keltských tradicích

Březové větvičky nasbírané o půlnoci se věšely nad dveře na znamení očisty. Křížek ze stejně dlouhých dubových větviček, zpevněný červenou přízí, vytvoří symbol čtyř světových stran, jednoduchý ochranný amulet, který zahání negativní energie. Keltové považovali stromy za živé bytosti. Nejvíce uctívanými stromy jsou: dub, líska, jabloň, jasan, jedle, cesmína a tis. Poražení některých stromů se dokonce trestalo. Pokud se měl pokácet strom, musel se tři dny předem varovat duch stromu a požádat o svolení. Duch stromu měl potom dostatek času, aby se přestěhoval do nového domova. Pod stromem se vždy ponechávala obětina. Druidové se stromy hovořili, dokázali mentálně se stromem splynout v jednu bytost. Ostrůvky dubových, bukových nebo kaštanových hájků sloužily jako posvátný prostor usnadňující jasnozření.

Říše květin a stromů není jen nahodilá směs atomů, energií, barev, chutí a vůní. V energiích přírody je pro někoho snadno, pro jiného obtížně čitelná existence vyšší síly

Pro dávné civilizace bylo přirozenou samozřejmostí považovat stromy, květiny i kameny svým způsobem za živé bytosti. Aby na podobnou věc člověk přišel, nemusí nutně být blouznivec. Snažím se zapojit do svých představ tu nejbujnější fantazii, přesto se mi nedaří představit si, že se látky existující v celém universu nahodile poskládaly do podoby smrku či slunečnice, do exotických rostlin plodících lahodné ovoce, a úplně náhodou utvořily třeba genom jabloně. Snáze si představím, jak z každého kmene a koruny stromu vychází dech pravdy, podstata všeho. A z obyčejného trsu trávy pravda o vyvinutém systému sebe zachování. Nebo sluneční paprsky proměněné ve vůni levandule.

Tak dokonale, bezchybně a promyšleně, bez nespočetných omylů a sebe vylučujících se pokusů utvořily se genetické informace všeho živého v přírodě? Přestaneme planetu Zemi konečně devastovat v okamžiku, kdy se nám podaří toto pochopit? Pochopíme například posvátné kouzlo očí křídel motýlích?

Druidové studovali po celý život, nabývali mocných vědomostí

Keltové se obraceli pro pomoc k druidům, které obdivovali, uctívali a vděčili jim za pomoc v nesnázích a bolestech. Znalosti a moudrost uplatňovali jako kněží, učitelé, soudci, filozofové, proroci, šamani nebo léčitelé. Vědomosti uchovávali v tajnosti a předávali si je pouze ústně. Přes svoji magickou sílu a znalosti nevládli mocenskými prostředky. Starodávný venkov byl přirozeně sžitý s přírodou, představovala pro obyčejný život zdroj duchovní síly. Posvátná místa, kde vyvěrala zesílená, pozitivní zemská energie, pohani velmi uctívali. Ochraňovali posvátné háje, vodní prameny a označovali je kamennými monolity. Jednali na základě citu, sociálního cítění a intuice, byli ke svému okolí velmi vnímaví. Uctívali Slunce, Měsíc, matku Zemi. Pro tento národ byla panenská příroda posvátným královstvím. Nadpřirozený svět pro ně představoval přirozenou paralelu světa pozemského.

Zelený muž: lesní muž, bytost známá především z pohanských tradic

Symbolicky jej představuje tvář muže například v podobě sochy, uměleckého kamenného reliéfu, prastaré řezby nebo obyčejné lidové malby. Zadumaná tvář Zeleného muže je zdobena listím a lesními plody. Symbol lesního muže najdeme na mnoha sakrálních stavbách různě po světě, včetně gotických katedrál. Symbolizuje koloběh pohanského roku, upozorňuje nás na pravdu o znovuzrození. Vypráví o nikdy nekončících vesmírných či přírodních cyklech, o bezbřehé a přitom pokorné oživující síle přírody.

Pohanské keltské tradice

Keltové a jejich učenci druidové, měli vynikající znalosti o vyzařování zemské i kosmické energie. Nemluvě o znalostech týkajících se energetického potenciálu uctívaných stromů. Strom představoval prostředníka mezi kosmickou energií a člověkem. Keltové s přírodou komunikovali, měli dokonalé znalosti o léčivých bylinách, dozvídali se je od přírodních duchů. Studovali kosmické procesy, včetně vlivu Měsíce na přírodu i člověka, jejich život měl přírodní rozměr. Věděli o příznivých energiích, které vyzařují kovy a horniny. Uctívali zlato, pro jeho léčivou energetickou hodnotu. Rezonance energií ze zlatých šperků, čelenek, nákrčníků a náramků přinášela klid, soustředění a odjímala únavu. Nápoje popíjeli ze stříbrných pohárů, patrně věděli, že stříbro dezinfikuje. Spali na slaměných matracích, tato přírodnina je chránila před zemským zářením. Stačilo pravidelně opatřit lůžka čerstvou slámou a použitou vrátit do přírodního koloběhu.

Druidové a bardové – vypravěči pohádek

Opatrovali staré tradice, keltskou kulturu, hudbu, zpěv a mytologii, starali se aby staré mýty a báje nedošly zapomnění. Čarodějky, báby kořenářky a vědmy měly výsostné postavení. Druidové byli vážení učenci a jimi se mohly v keltské společnosti stát i ženy. Na rozdíl od pozdějšího náboženství, které potlačilo pohanství, a které bylo a je čistým ,,patriarchátem“, a nevinné ženy svého času degradovalo na hloupá a ,,nepotřebná“ stvoření spojená s ďáblem, ženám bylo dokonce zakázáno studovat.

Mnoho svátků, které byly dříve ryze pohanskými, si církev přetvořila k obrazu svému, proto se dnes některé pohanské svátky prolínají se svátky křesťanskými.

Druidové žili na okrajích hlubokých lesů, do keltských osad pouze docházeli, žili velice skromně

Svůj čas věnovali pozorování přírody, ročních období a zkoumání kosmických jevů. Ovládali umění sebekontroly, zaměřením se na vitální, emocionální a mentální pochody v těle. Utužovali fyzické tělo cvičením, zaměřovali se na správné dýchání, zpívali energetické tóny. Byli si vědomi ducha, fyzického těla a vlastního já, a tyto tři veličiny neoddělovali od sebe. Tím dokonale poznávali sebe sama. Cvičení keltských druidů se nápadně podobá energetickému toltéckému cvičení.

Keltové chápali podstatu slunečního světla, aury, zvuku (harmonie sfér), vnímali vibrace a záření těchto sfér

Doslova žili v rezonanci s přírodou. Druidové, léčitelé keltského lidu zastávali názor, že onemocnění fyzického těla je zapříčiněno psychickými obtížemi. Podle staré legendy ovládali tři sta šedesát pět druhů léčivých bylin. Uctívali posvátné vodní prameny a blízko nich stojící aleje dubů a dalších posvátných stromů.

Nesmíme opomenout život starých Slovanů. Pohanští Slované poznávali lidské nitro a veškerá tajemství přírody podobně jako ostatní národy. Dodržovali vlastní tradice, praktikovali magii, vytvářeli představy o nadpřirozeném světě. Uctívali Slunce jakožto božské médium a stvořitele posvátného ohně. Duše lidí, zvířat a dalších bytostí, duše přírody, rostlin a stromů a všech hmotných i nehmotných věcí považovali za nadpozemské bytosti ovládající veškerý prostor. Měli své vědmy a čarodějky. V představách stvořili přírodní duchy, ochránce skal, hor, polí, vodních toků. Známe je jako vodníky, rusalky, hejkaly, polednice, permoníky. Náčelník kmene nebo rodu představoval moudrost a vědomosti, podobně jako keltský druid. U pobaltských Slovanů jím byl žrec, strážce posvátných hájů. Starali se o dřevěné svatyně, konali obřady, věštili budoucnost.

Eshop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

Jistě všichni známe Krokovy dcery, slovanské vědmy a kněžky pohanského kultu Tetu, Kazi a Libuši. Kazi byla čarodějka, léčitelka, bylinářka. Teta měla na starosti vodní prameny, kameny, stromy a ohně. Ovládala zaříkání zlých démonů a negativních sil, učila lid uctívat neviditelné přírodní bytosti. Libuše byla věštkyní, moudrou náčelnicí kmene a soudkyní. Ze života Slovanů toho známe poskrovnu, něco z pověr a lidových zvyků, něco z pověstí. České zvyklosti a tradice jsou směsicí z keltsko – germánsko – slovanských moudrostí.

Zdroj fotografie: Pixabay.com

 

Diskuze