Čas je stále nový a sám v sobě přítomný

Vzhledem k energii přání a životních koncepcí je zajímavé uvědomit si dualitu a tajemství obousměrnosti času. V čem spočívá dualita času? Ručičky na ciferníku se sice posouvají dopředu, tím se hodnota času posouvá k zítřku, k novému dni, k novému měsíci, k novému roku. Ale čas jakoby zároveň couval do minulosti, času ubývá – z pohledu života, z pohledu nového rána po probuzení, každá minuta nám ukrajuje z nového dne, každý den nám ukrajuje ze života. Dobře si to uvědomíme, pokud si představíme chod ručiček na ciferníku (zrcadlově otočených hodin) obráceným směrem. Realita načasování si života spočívá v tom, že na konci dne usínáme (s hlavou plnou myšlenek), a na začátku nového dne se stejně tak probouzíme, v tomto smyslu používáme čas jako nezbytnou organizační jednotku života.

Čas je vytvářen prožitky. Čas denní reality si každý z nás odměřuje jinak, někdo neustále někam pospíchá, a někdo jiný si odměřuje denní čas v klidu vychutnanými šálky kávy. Myšlenkový čas spojený s tvořivostí je ale o něčem jiném. Neustále balancujeme na rozhraní denního vědomého času (bdělost), snového nočního času, a na různé úrovni prožívání přítomného okamžiku. Čas je mnohoznačný pojem, není to něco, co se pouze počítá a měří.

Je zajímavé uvědomit si, KDY myslíme a KAM naše myšlenky směřují

Vzhledem k mystickému pojetí času myslíme vždy v přítomném okamžiku. Každá myšlenka vzniká tady a teď, v jednotlivých sekvencích tady a teď. Dokonce se občas během procesu myšlení překrývá více myšlenek současně. Myšlenka – myšlená v DUCHU – není hmotná a existuje na jemnohmotné úrovni. Myšlenka vyřčená nahlas také není hmotná, ale okamžitě získává energii zvuku, v realitě je přítomná sotva postřehnutelný okamžik a okamžitě je energií zvuku nesena prostorem. Vše vyřčené nahlas má větší sílu (energii), není nutné tolika opakování jako v případě představ myšlených pouze v DUCHU (v rámci posilování energetických informačních polí).

Představte si, že žijete na planetě, která nemá atmosféru. Cokoliv řeknete nahlas, nic z toho neuslyšíte, neuslyšíte ani hlas zvonu, ani zvuk vzlétajícího letadla. Planeta bez atmosféry je planeta ticha (například Merkur je planeta ticha a černé denní oblohy). Planeta, která má atmosféru, tak jako Země, je planeta slyšitelných zvuků. A to z toho důvodu, že zvuk (zvukové vlnění) se odráží od atmosféry. Zde se nabízí představa, že modrá obloha je nehmotná sféra informačních bodů prostoru – NOOSFÉRA. Tímto informačním prostorem je myšleno vše, co se kdy odehrálo na planetě Zemi. Nebeská sféra je na jemnohmotné úrovni historickou pamětí Země.

Slovo atmo/sféra je samo o sobě dosti výmluvné. Obsahuje slovo „sféra“, též ve smyslu jemnohmotné astrální sféry. První písmena: a, t, m, o, stačí prohodit a máme slovo atom. Slovo atom nás dále odkazuje k všeobecně známému jevu: energie se mění ve hmotu a hmota v energii.

Slovo atom je navíc symetrické k jinému slovu, čteno odpředu a odzadu: atom-hmota.

Žádná energie, ani zvuková energie se nikam neztrácí. Každá myšlenka (energie zvuku VNITŘNÍHO HLASU), a každá myšlenka vyslovená nahlas směřuje do budoucnosti bez ztráty času, a k odesilateli dobíhá ZPĚTNĚ do žité reality s různě nastaveným zpožděním. Tajemství tvořivé energie slov, myšlenek, představ, snů a vizualizací, ve spojení s energetickou silou prožívaných emocí, vytváří události v realitním hmotném prostředí.

Myšlenky směřují do budoucnosti, a to i v případě, kdy myslíme na minulost

Vyslaná myšlenka se okamžitě nachází v astrální sféře, v informačním morfogenetickém poli. (Každý člověk má vlastní informační pole, ta v součtu vytvářejí informační pole kolektivní.) Myšlenka je informace, jedna (náhodná) myšlenka nemá dostatek energie pro návrat k odesilateli. Nemá tedy maximální vliv na život. Ale čím více myšlenek je odesláno (ve spojení s jedním tématem, snem, tvořivou koncepcí, trápením, životním problémem a podobně), tím více potenciál myšlenky nabývá na síle, a v bodě zlomu se součtová energie všech vyslaných myšlenek vrací zpět k odesilateli v podobě události. V informačním poli se myšlenky organizují, vytvářejí informační balíčky. Jakmile ten který informační, faktický balíček (vztahující se ke konkrétnímu tématu), získá určitou energetickou hodnotu, zpětně se myšlenky odzrcadlí do pozemské reality. V tu chvíli se „myšlenkový čas“ otočí a směřuje z budoucnosti zpět do přítomnosti.

Do přítomnosti, kterou rozdělujeme: Na osobní přítomnost – realitu přítomného okamžiku tady a teď. Na myšlenkovou minulost (vzpomínky). Na myšlenkovou budoucnost (představy).

Tím je vysvětlena obtížně představitelná záležitost, pokud tvrdíme, že „myšlenkový čas“ běží z budoucnosti do přítomnosti – vzhledem k tomu, že vyslaná myšlenka se v informačním poli nachází okamžitě. Teprve ve zpětném chodu, s větším či menším zpožděním ovlivňuje realitu, děj životního příběhu. Život se odehrává v přítomnosti – každá sekvence životního příběhu, nic jiného než přítomnost nemáme. Pohyb životem je pohyb v na sebe navazujících téměř neměřitelných sekvencích přítomného okamžiku. Být v přítomnosti znamená uvědomovat si, kdy nejsme přítomni v myšlení, kdy jsme přítomni v myšlení, a kdy v tichosti myšlenky jen sledujeme.

Hodnota přítomného okamžiku není ovlivněna minulostí: DOKUD SE HODNOTY PŘÍTOMNOSTI NEDOTKNE vrtkavé lidské myšlení. S tím souvisí, že minulost můžeme cíleně změnit – a to na úrovni myšlenek a představ, v okamžicích, kdy se naladíme na vzpomínky, přehráváme si je, a současně je myšlenkově měníme. Tak můžeme myšlenkově změnit vzpomínku na nepříjemnou událost a přidat jí novou kvalitu – novou energii a novou hodnotu. Změna vzpomínky probíhá tady a teď, v tu chvíli směřují myšlenky směrem k našemu osobnímu informačnímu poli. Zde je na úrovni energie změněna vzpomínková minulost, a změněná energie minulosti ovlivňuje žitou přítomnost. Opět zde ale záleží na opakování, na síle, kterou nové vzpomínce/představě dáme opakováním vyslané energie.

O jaké vzpomínky se jedná?

• V minulosti odložené nedokončené, nedořešené vztahy a sociální vazby.
• Nevypořádání se s vinou nebo obviňováním.
• Nevypořádání se s lítostí nad tím, co nelze vzít zpět.
• Nahlas nevyřčená slova, opakovaná v duchu v době, kdy už není komu je říci.
• Nevyslovené pravdy. Nepřiznané pravdy. Neprojevené emoce lásky.
• Nezaplacené účty. Nesplněné sny. Neodpuštěné zrady. Neprojevený vztek.
• Včas neodhalené lži. Neprobraná témata.
• Nevyslyšení. Neodpoutání. Nerozloučení.
• Nedostavěné nebo zbořené mosty. Vystavěné ochranné zdi smutku a podobně.

Čas je na jedné straně faktický, organizační, a na druhé straně iluzorní

Čas má několik funkcí, praktických a organizačních pro život, a organizačních také ve smyslu snění, splnění přání, organizování našich záměrů na úrovni astrální sféry, a následném uskutečnění našich záměrů v realitě hmotnosti. Existence mimo čas platí pro sny, představy, vizualizace, fantazii a abstrakce. Také neprojevené a nezpracované emoce zůstávají skryté v čase (časových smyčkách osobní holografické paměti). Uvědomovat si funkce času v tomto pestrém spektru možností je poněkud obtížné, ještě obtížnější je tyto funkce času, časového vlnění, utváření časových kapes a podobně, v souvislosti s myslí a fenoménem iluzorního času srozumitelně popsat. Čas, tak jak jej vnímáme, představuje lineární proud událostí, jdoucích po imaginární přímce. Tak jsme si vědomi času, který nelze navrátit, času uplynulého, ztraceného, minulost již neexistuje a budoucnost ještě neexistuje. Přítomnost je tedy jediný existující čas. Přítomnost je navíc velmi prchavá a obtížně uchopitelná. Čas je prožitá zkušenost (navždy) uložená v holografické paměti Universa. Minulost jsou tady a teď oživené vzpomínky a zkušenosti, budoucnost se odehrává také pouze pod vlivem naší představivosti, skutečný je jen prchavý oka-mžik přítomnosti.

Zde je potřebné si uvědomit, že není nutné BÝT v přítomném okamžiku neustále, (to ani nejde na úrovni 3D), platí samozřejmě, že čím více jsme toho schopni, tím lépe, ale podstatné je si uvědomovat různé časové přechody. Uvědomovat si, kdy balancujeme v nevědomosti a ovlivňujeme tak své podvědomí záporně, a kdy jsme naopak v bdělém stavu v plném vědomí, a své podvědomí ovlivňujeme přímo a cíleně. Případně si plně uvědomujeme, kdy je naše podvědomí, a tím i náš život, cíleně ovlivňován z venčí (v souvislosti s děním ve vnějším světě).

Je třeba být obezřetní, pokud nás myšlenky oddělují od vnějšího světa, od vnímání věcí takových, jaké jsou ve skutečnosti

Pokud na určité myšlenkové úrovni pro nás čas přestane existovat, nacházíme se v přítomném okamžiku. V přítomném okamžiku, který má přímou vazbu k podvědomí, se nestrachujeme o budoucnost, která ještě neexistuje, která existuje pouze v představách. V myšlenkovém strachu není vědomí ukotvené v přítomnosti. Myšlenkový strach ve zpětném chodu napomáhá k vytváření nechtěné přítomnosti, potom je v realitě realizováno to, čeho se nejvíce obáváme.

Prvním krokem pro nalezení přítomného okamžiku se může stát upřímnost, to znamená vyjít přesně z toho místa, kde právě jsem: být upřímně v radosti nebo smutku, (nebo kdekoliv mezi těmito krajními balančními polohami). Sledujeme-li vnitřní proud upřímnosti, sledujeme zároveň proud přítomného okamžiku, a v tomto proudu přítomnosti přibývá radosti a smutku ubývá. V proudu laskavé upřímnosti se vaše dny změní současně s tím, jak změníte (již nepotřebné) životní vzorce a zvyklosti. Základem je upřímně chtít nalézt sebe v přítomném okamžiku, upřímně na této cestě pokračovat, s upřímností sám k sobě, a s otevřenou upřímností ke svému okolí. Dokonalost je neuskutečnitelná, každý máme jinou představu o dokonalosti. Bdělá upřímnost v pochopení všech nedokonalostí je cesta, která otevírá dveře do vyšších dimenzí, a to skrze podvědomí, které je upřímné za každých okolností.

Podvědomí je upřímnost sama, nezná přetvářky, nepoužívá žádné masky, je přímé a upřímné, nebalancuje mezi ano, ne, nevím, nestíní samo sobě, a nikdy nestojí v žádném stínu ani polostínu.

Upřímnost je důležitější než dokonalost.

Vědomé pocity a zdravá upřímnost jsou orientačním bodem – světlem ve tmě. Jestli jste upřímní poznáte podle toho, zda reagujete na jakékoliv dění souhlasně a v harmonii s vnitřním pocitem. Naladit se na upřímnost vycházející z pocitu, a podle toho reagovat, nebude ze začátku lehké, je třeba změnit standardy týkající se životních přesvědčení, především těch, které jsme převzali od někoho jiného. Přímost, upřímnost a něco si přát navzájem souvisí. Bytí v upřímnosti nelze odstartovat skokem, je třeba postupně testovat, (bez jakéhokoliv obviňování), nakolik jsme schopni být upřímní ve vztahu sami k sobě, a poté ve vztahu k okolí. Upřímnost neznamená neustále do všeho mluvit, znamená vědět, kdy je třeba mlčet, protože tam, kde cítíme správnost života my, tam ji nemusejí cítit ani akceptovat ostatní.

Eshop – Inspirace pro život – elektronické a tištěné knihy

Myšlenkový čas je dvousměrný, vyznačuje se tím, že se pohybuje z přítomnosti do budoucnosti, nebo z přítomnosti do minulosti. Myšlenka vyslaná do myšlené minulosti, (protože v astrální sféře čas neexistuje), nemůže v podobě vzpomínky udělat nic jiného, než otočit směr do budoucnosti – ve smyslu vytvoření nové časové kapsy skryté v informačním poli. Pokud je vzpomínka žitá v představách podporovaná energií myšlenek opakovaně, navíc podpořena emocemi, stále dokola ovlivňuje lidský život, lidskou přítomnost, lidský příběh.

Mysl nás utváří, mysl je jemnohmotná energie, mysl se může pohybovat zvoleným směrem vcelku bez omezení v závislosti na vlastní nadsmyslové kreativitě. Uvolnit myšlenkové napětí a napojit se na tok času ve zvoleném směru, vstoupit na území otevřeného vědomí, vnímat vnitřní odezvy a soustředit se na pocity, a na hru symbolů – to vše se odehrává v lidském vědomí. Vědomí je propojené s podvědomím a nadvědomím. Snažit se navázat spojení s minulostí je vstup na území vzpomínek, od kterých se odvíjejí pocity a emoce prožívané v přítomnosti – kdy vzpomínky jsou imaginární a emoce skutečné, tak je imaginární vzpomínkou vyvolána skutečná (a zbytečná) bolest, přestože přítomnost tady a teď této bolesti již neodpovídá. A funguje to i obráceně: pocity a emoce zažívané v přítomnosti během nové, čerstvé události, vyvolávají vzpomínky a asociace spojené s podobnou událostí v minulosti. A tyto probuzené vzpomínky, emoce a myšlenky s nimi spojené ovlivňují jak reagujeme na novou událost, a tím ovlivňujeme budoucnost, a tak to může jít stále dokola, dokud nezměníme životní vzorce.

Další záležitostí je předvídání budoucnosti, kdy dochází ke stahování „vzpomínek na budoucnost“ z informačního prostoru. Na budoucnost, která se v jemnohmotné sféře informačních bodů prostoru teprve organizuje. Časové zastávky s výhledem do budoucnosti jsou propojené s podvědomím a intuicí. Intuice je okamžik, kdy nelistujeme ve své paměti žádným směrem, zastavíme se v okamžiku přítomnosti, to znamená v mysli bez myšlenek, a do této přestávky bez myšlenek vstupuje intuice. Takto vstoupit do přítomnosti znamená vstoupit do kosmického archivu vědomostí a tam listovat v otevřené knize již existujících možností. Anebo do této knihy vědomě vkládat nové koncepce představ spojených se sny a životními záměry. Vstoupit do přítomnosti znamená, že víme, že na jemnohmotné úrovni neexistuje prostorová vzdálenost, ani žádný pevně daný časový horizont. Zde existují pouze souvislosti, velké pole vzájemně provázaných souvislostí, zde existují pouze možnosti, nekonečně velké pole možností – soubor dat souvisejících s vědomím člověka, s vědomím kolektivním, skupinovým, druhovým (v přírodě), a nakonec galaktickým (kompletní historie vesmíru). Do přestávky bez myšlenek je nejúčinnější vstupovat, (například s cíleně vytvořenými afirmacemi), těsně před usnutím, těsně po probuzení, v meditaci, ve změněných stavech vědomí.

Půlnoc je významným denním bodem. O půlnoci se, obrazně řečeno, šipka času obousměrně překlápí. O půlnoci začíná nový den a zároveň končí jeden den života.

Nejen magická půlnoční brána do nového dne je orientačním bodem v prostoru, sem zařazujeme také významné svátky pohanského kola roku, přechod do nového roku, přechod do nového milénia.

V souvislosti s pozemským lineárně orientovaným časem je dobré si uvědomit, že tak, jak jej počítáme, je poplatný pouze pro planetu Zemi. Na každé planetě v naší heliosféře má den jiný počet hodin. Dokonce ne všude na planetě je čas odměřován stejně vzhledem k časovým pásmům. Nejpřesnější čas na planetě Zemi odměřují ATOMOVÉ HODINY. Atomové hodiny jsou přesné hodiny, které měří čas na základě rezonanční frekvence atomů. Atomové hodiny (respektive iontové hodiny) jsou druh hodin, které používají atomové rezonance jako standardu. Jejich přesnost je taková, že se rozcházejí maximálně sekundu za mnoho milionů let.

Čas je stále nový a sám v sobě přítomný, Já/jsem je stále nové, myšlenky jsou stále nové, přítomnost je stále nová, příroda je stále nová, tak vzniká stále nový, sám v sobě přítomný, a přitom neopakovatelný vesmír.

Související články: Povídání pro dobrou náladu po ránu, Musíme si štěstí zasloužit?

Pokud přesýpací hodiny na obrázku pootočíme, uvidíme ležatou osmičku – symbol nekonečna.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze