Citové bariéry a vznik životních vzorců

Oddělená část vědomí, „nepravé já“, vzniká už v prvních letech života. Dítě, kterému je dovoleno být samo sebou, netrpí pocitem méněcennosti a netouží po pohlazení a po chvále, protože tyto vnitřní potřeby dostává od rodičů – jsou dítěti přirozeně a přiměřeně dávány. Pokud ale dítě není přijato takové, jaké je, a je chváleno pouze za to, co vykoná přednostně na přání rodičů, a snaží se uspokojit požadavky (představy) svých rodičů, potom potlačuje touhu uspokojovat potřeby vlastní a vyjadřovat vlastní názor.

Pokud rodiče potřeby dítěte neberou na vědomí, pokud je za své přirozené projevy nepřiměřeně trestáno, přestane vlastní potřeby brát na vědomí také ono samo. V jeho vědomí vznikají palčivé touhy související se sebehodnocením. Dítě, které tím trpí, tuto část vědomí od sebe oddělí, odsune ji do jemnohmotného energetického pozadí zvaného „vnitřní dítě“. Upozaděné pravé já tak postupem času vstřebává bolest, kterou dítě v sobě většinou nevědomky potlačuje. V extrémních případech, kdy dítě necítí lásku rodičů, nebo jednoho z rodičů, případně pokud má z jednoho z rodičů strach či přehnaný respekt, začne nevědomky oddělovat své pocity a nesnesitelnou bolest od svého vědomí. Nic jiného ve své bezbrannosti, než zavírat oči před vším, co nechce vnímat a vidět, udělat ani nemůže. Vědomí se tak časem rozdělí na potlačované – odsunuté od vlastních potřeb daných osobní jedinečností, a na vědomí utvářené zvenčí – vnějšími vlivy, kterým je dítě vystaveno. Takto se dítě instinktivně chrání také v případě, pokud je kritizováno a ponižováno, aniž by si své bolesti vždy a naplno uvědomovalo, a vytváří si pro duši, psychiku a mentální tělo nezdravé obranné faktory. Dítě si nemusí uvědomovat, co se děje, například, že se snaží získávat lásku rodičů uspokojováním jejich přání, a že je to pro něj nepřirozené, ale jeho vědomí si vše a ve všech souvislostech na vyšší úrovni uvědomuje a pamatuje.

Dítě je různými způsoby – skrze sebe – nuceno dokazovat, nikoli jak dokonalé je ono samo, ale jak dokonalí jsou jeho rodiče

Potlačená osobnost dítěte, požadavky nepřiměřené věku dítěte, strádání a ponižování se zapisuje do podvědomí, zde si negativní vjemy a zážitky udržují svou sílu po mnoho let až do dospělosti. Pokud je motivací pro dítě pouze přání rodičů, nikoli přání vlastní, pokud je pro dítě motivací strach, začne svá přání a pocity skrývat a potlačování sebe sama se pro dítě stane životním standardem. Potlačené pocity nejsou uvolňovány a v podvědomí se tak vytváří nezdravé vzorce pro psychiku, podle těchto vzorců dospívající člověk vnímá sám sebe – své skutečné já necítí a neprožívá. Oddělené pocity vytváří rozpolcenost. V tom nejkrajnějším případě, pokud se dítě stále snaží být tím, čím není, si vytvoří neschopnost cítit. Jediné, co cítí, je neustálý stav napětí. Přestane vnímat své potřeby, včetně potřeb svého těla. Přestane vnímat okolí, přestane vnímat vlastní vědomí, od kterého se částečně odloučí, současně vzniká postupný proces uzavírání se do sebe.

Každý potlačený pocit (ať už radosti či smutku), každý potlačený pláč či hněv, pokud se dítě smí projevit pouze předepsaným způsobem, tento duševní proces jen prohlubuje. Jedná se o kritickou změnu přirozeného stavu bytí – kdy člověk přestává být tím, čím skutečně je ve své jedinečnosti, originalitě a přirozenosti. Jeho život začnou řídit přijaté modely chování a vnucené životní vzorce. V dospělosti se to projevuje stavem úzkosti: nejsem, nemohu být, není mi dovoleno – být šťastný – ať udělám cokoli. Z podvědomí, kde jsou uložené všechny potlačené pocity a bolesti z dětství, přichází stále zřetelnější vnitřní hlasy: toužím být milován, ale nemohu být sám sebou, musím splnit požadavky okolí, moje potřeby jsou druhořadé, musím se přizpůsobit. Za těchto okolností je obtížné vnímat skutečnou realitu a vědomě si zachovat duševní zdraví.

Nejsmutnější a nejsložitější život si vytváří člověk, jehož smyslový aparát je potlačený, člověk, který každou minutu svého života potlačuje sám sebe

Cosi elementárního člověku stále uniká: v mém nitru se nachází mé vnitřní dítě, které já sám, už ze zvyku, neustále umlčuji. Další dramatickou přítěží může být skutečnost, že takto postižený jedinec, který si své vnitřní dítě nese stále s sebou, aniž by si to uvědomoval, opakuje vzorce chování svých rodičů, sám druhými lidmi pohrdá, nebo nedovoluje druhým být tím, čím ve své pravé podstatě jsou.

Pokud je dítě od prvních let života, případně v pozdějším školním věku neustále umlčováno a není vyslyšeno, do podvědomí si nevědomě zapíše: rodiče mě neposlouchají, pokud nejednám a nemluvím podle jejich očekávání. V dospělosti bude mít tendence vyžadovat od svého okolí, aby mu naslouchalo, přesto bude mít stále pocit, že mu nikdo nerozumí. Případně vznikne neustálá a nekontrolovaná potřeba mluvit, touha být středem pozornosti.

Pokud si dítě do podvědomí zapíše: rodiče mě ignorují a jen kritizují – vznikne chorobná touha po chvále a uznání, vznikne strach vyjadřovat vlastní názory, emoce a pocity.

Vnitřní záznamy v podobě: rodiče mi neustále říkají – nedělej to takhle, dělej to takto, dávají vzniknout pouhému napodobování, originalita a fantazie je potlačena. Život je řízen automatickými vzorci postavenými na opakování, na potlačování vlastní osobnosti. Vznikne neschopnost předpokládat či předvídat, jak se zachovám, neschopnost samostatného rozhodování, která se časem může prolínat s chorobnou touhou stále si něco dokazovat. Touha stále si něco dokazovat a přitom nerozpoznat pravé, podvědomé motivace, vnáší do života napětí, stres a zbytečné problémy.

Nevědomé vytváření si odděleného vědomí, v nejhorším případě vytváření rozdvojené osobnosti, může trvat po celý život

Může to trvat tak dlouho, dokud si člověk neuvědomí – nepřipomene potlačované, zablokované vzpomínky na okamžiky, kdy se tento proces spustil, a jak pokračoval v dospívání, v kamarádství, během setkávání se s autoritami, během prvních partnerských vztahů.

Proces tohoto uvědomění může být spontánní a bolestný – stejně jako byl bolestný v dětském věku, a to z toho důvodu, že právě bolest, a související pocity, dítě instinktivně potlačovalo.

Je velkým omylem obdivovat sebe, nebo někoho druhého za to, že dokáže v tichosti a pokoře snášet bolest. Snášení bolesti se stane zvykem a potlačování pravého já zůstane nevyřešené. Neuvědomujeme si, že upozaděná bolest se nikam neztrácí, nenápadně se ukládá v emočním a nakonec i ve fyzickém těle.

Uvědomění emočních bariér, nastřádaných za dlouhé roky, přináší zjištění, že to, co pro vnitřní dítě neexistuje, je láska. Aby se mohla láska projevit, musí být potlačená a nahromaděná bolest pochopena a uvolněna. Je důležité odpustit a nestavět se do role oběti, už tento krok uvolní bloky v podvědomí, které nám brání odpoutat se od vlivů minulosti.

Eshop – INSPIRACE PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT

Otázky podvědomí a kolektivního nevědomí jsou hlavním mottem současného stavu světa

Pokud nemáte žádný složitý problém a vnitřní dítě máte vyřešené, a smysl života a život sám vám neuniká před očima, pokud máte své srdce na dlani, přesto trénujte POZORNOST. Buďte pozorní a ostražití, snažte se chápat a vnímat povahu toho, co je pozorováno.

Není žádné rostliny,
není ničeho v řece a moři stvoření,
není ničeho na pobřeží i na pevnině,
není ptáka ve vzduchu,
není ničeho v modravé klenbě nebes,
není ničeho pod Sluncem,
co by nebylo stvořeno v Lásce.

Buďte pozorní k sobě, ke svým blízkým, ke svému okolí, k přírodním jevům a k intuitivním zprávám z vyšších dimenzí a paralelních realit. Máte-li vyřešenou minulost, buďte pozorní k přítomnému okamžiku, ke znamením a symbolům, které poukazují na blízkou i vzdálenější budoucnost.

Jádrem touhy po prožívání harmonie je naděje, která představuje vnitřní touhu po uspokojení a lásce. Naděje je však neskutečná, pokud se snažíme získat od vesmíru něco, co pro nás vlastně jakoby neexistuje. Snažíme se vlastní vnitřní svět proměnit v něco, čím už dávno ve své podstatě je – nesmírnou moudrostí, láskou a nadpozemským světlem, které nosíme uvnitř sebe.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

            Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze