Uvědomění Prostoru – meditace vhledu

Panoramatické uvědomění prostoru v meditaci znamená vnímat procesy v prostoru probíhající a současné navázání vztahu se zemí a oblohou – denní i noční. Vědomé ego, zbavené přehnané ctižádosti, ničemu nepřekáží, pokud bere v potaz, že projekce života se neustále, v každém okamžiku a v širokém rozhledu znovu a znovu rodí.

Pokud se ale ego izoluje od celku, trápí se nepochopením, protože neví, že žádný intelekt není tak dokonalý, aby dokázal zodpovědět všechny otázky. Tají dech a obává se, že duchovnější já bude chtít ego zničit, protože neví, že zničení ega by byla poloviční sebevražda.

Otevřené vědomí jasně vnímá, že mezera mezi smrtí a novým zrozením je přítomna neustále. Jde o mezeru mezi přítomností a nepřítomností, o mezeru mezi pevností a iluzí, mezeru mezi tichem a prchavou myšlenkou. Jde o mezeru mezi souvislostmi a prázdnotou, mezi klidem a iluzí souvislého pohybu, mezi jistotou a nejistotou, mezi neexistencí a tvůrčím procesem. Jde o mezeru mezi námi a dalším hmotným objektem. Mezi prázdnotou a představou, mezi nevědomostí a inteligentní kvalitou Prostoru. V této mezeře přichází pochopení, že povrchní ego, které lpí na svém chráněném území, stále jen brání to, co je „moje“. Manipuluje s myšlenkami. Myšlenkami si dokazuje, že existuje.

Milujeme dotýkat se krásných věcí abychom si potvrdili, že naše vnitřní projekce viděné „vně nás“ jsou skutečností. Každý projev strachu je obavou zahlédnout, že smrt je okamžik, kdy naše projekce hmotného světa končí, kdy není potvrzena, není už promítána. Okamžik, kdy skončila licence na jedinečnou a neopakovatelnou část nekonečného seriálu. Protože víme, že po odvysílání nelze provést korekci, jedině v dalším díle seriálu návratem do vzpomínek.

Jsme sběratelé vzpomínek, pojmenováváme si naše sběratelské přihrádky, abychom měli kam naši bohatou sbírku uložit. Svět činí pevným naše představy. Netečnost střídá vášnivost. Vytváříme kategorie, koordinujeme jednotlivé kategorie mezi sebou a vytváříme si černobílé životní koncepty a barevné fantazijní světy. Koncepty, které v každém okamžiku vkládáme do mezery mezi nebytím a bytím.

Co tvoří tuto mezeru mezi nebytím a bytím?

Podněty pro vývoj duše a ega, zkušenosti mysli, oslnivé teorie, záblesky uvědomění, nepřítomnost já, vše, co nás fascinuje a zároveň děsí. Strach tuto mezeru zkoumat. Informace uložené v „zamrzlém stavu“. Ledový pocit opuštěnosti. Podvědomé znepokojení, lhostejnost, která otupuje. Rozpačitý pocit, že se světem něco není v pořádku. Ryzí vůle nezkalená úmyslem a nevyčerpatelné možnosti Vesmíru. Prostor, který nám umožňuje dýchání a identifikaci s Pozorovatelem. Prostor, který dovoluje hmotě být a nic za to nežádá. Vědomé prožívání času v době, kdy spíme, sen ve snu a vědomí bezbřehé nadčasovosti. A otázky podobné této: Skutečně je zde někdo, kdo vnímá svět a sám sebe pouze sám za sebe a pro sebe?

Kdo to je Pozorovatel?

Představa pozorovatele potřebuje pozorovatele, který tuto představu pozoruje. A přitom není nic, co by bez pozorovatele mohlo být pozorováno. Pokud není přítomen nikdo, kdo má schopnost vytvářet a pozorovat sám sebe, kdo má současně schopnost duševního znehybnění, nemůže existovat ani život a s ním související touha po neustálém potvrzování EXISTENCE.

Když zažijete oddělení, Pozorovatel zůstává nepozorován přítomen

Když zažijete sjednocení s Prostorem, je to jako když se v rytmu propojí hudba a tanec

Možná nám pomůže, pokud si představíme vlastní konečnost, nedojdeme totiž k žádnému zadostiučinění – stále zůstane ten, kdo se dívá. Prostor znehybní pod jeho Pohledem – přepnuto na dálkový ovládač. Ten Pohled vyplní mezeru mezi nebytím a bytím, a my pochopíme, že sami sebe dokážeme zničit pouze, pokud současně zničíme Pozorovatele. Ale to nejde.

Prostor, místo pro férovou vnitřní komunikaci, také nelze zničit. Výkřik vychází z úst bezděčně a člověk je ohromen tím, co v roli Pozorovatele vidí. Přesto nedostane žádnou odpověď, přijímá pouze bezeslovné pochopení. Odpovědi mohou přijít dodatečně, snad až se rozhodne znovu zažehnout oheň a opustí ten vzdušný Pohled, až zatouží po novém tanci s živly a přírodou.

Myšlenky jsou jako komentáře, jsou nepřetržitým hlášením pro vyšší instance, co se v našem životě děje. Pokud si to uvědomíme, přestaneme vytvářet sebeklamné strategie a manipulace, a zastavíme procesy nesprávného – nevědomého – magnetizování. Vzdáme se mysli, která je dramaticky zaměřená jen na vytváření štěstí ve vnějším prostředí. A naše myšlení se uklidní. Něco v nás exploduje. Vztáhneme se více k sobě a štěstí konečně najdeme ve svém nitru.

Eshop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

Prostorový stav mysli je stav Probuzení, kterému předchází meditativní stav mysli, kterého je možné dosáhnout, pokud se zbavíme strachu, že neexistujeme

Vědomí sebe sama potvrzuje svou existenci pouze pokud se spojí radost a bolest, v tu chvíli vystřízliví a vytratí se ten, kdo sebe sama hledá a přitom se nevidí. Tento stav ale trvá jen okamžik, protože je tu vždy někdo další, kdo pronikne do našeho prostoru, a najde se i něco, co naším prostorem zatřese. Ale něco málo nám zůstane jako vedlejší výsledek meditace: sebeklam všedního dne vidíme s hlubším vhledem a bez zaslepenosti, bez výmluv, bez ignorance a agresivity, bez iluzí a přehnaných emocí.

V hluboké meditaci se můžeme napojit na emoce. Jasně zříme, že emoce nesou energii vody a také energie barev, které lze vzájemně míchat, emoce jsou barvité a živé jako voda. Přimícháme-li k této energetické směsici vědomé myšlenky, vznikne koncept vzájemných vztahů emocí a myšlenek a náš rozporuplný vztah k emocím můžeme vědomě tvarovat. Skrze barvy lze navázat s emocemi vztah sjednocení a vidění emočních bariér se stane průhlednější tím, že své emoce přestaneme potlačovat a zříme je takové, jaké jsou. To znamená, nedělat vědu z toho, že máme emoce, nemít k nim odpor a přijímat je. Naučíme-li se emoce pomocí barev vidět abstraktně, například v meditaci vhledu, nenecháme se jimi příště ovládnout a dobře jim porozumíme.

Barvitou energii emocí přijmeme – z pozice Pozorovatele, pokud se s emocemi uvolněnými do Prostoru spontánně propojíme, nebudeme je považovat za démony a nebudeme jim klást odpor. Musíme ale mít na paměti velmi tenkou hranici mezi hravou spontánností a úzkostlivou lehkovážností.

Citové bariéry a vznik životních vzorců

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze