Bojujete s nálepkou introverta, samotáře a podivína?

Pokud ano, tak nebojujte. Není totiž proč a s kým bojovat. Leda sám se sebou. Jedná se totiž skutečně jen o nálepky, o označení energetických protikladů, o dva rozdílné pohledy na lidský temperament. Člověk má rád škatulkování, a přestože je lidská povaha nevyzpytatelná, přesto vymyslel nálepky s logem introvert a s logem extrovert. Každý člověk je svým způsobem „uzavřen ve své hlavě“, ne nadarmo se říká, že druhému do hlavy nevidíme. Nikdy nevíme docela přesně, jak vypadá vnitřní duševní prostor druhého člověka. Není to ale pouze zrak a sluch, co nám dovoluje druhého lépe poznat. Přesto existuje dost „dobrých“ důvodů, proč a jak druhé lidi hodnotit a soudit. Uvnitř nás je dokonalý informační servis, jakýsi světelný displej, na kterém se nám v pravdě může zobrazit ale pouze to, jak poznat a hodnotit pouze sami sebe. A v pravdě řečeno, poznat a hodnotit sám sebe, dokázat se naučit v osobním informačním poli správně číst, je ve skutečnosti ze všeho nejtěžší.

Jste introvert nebo extrovert? A máte povědomí o tom, co tyto pojmy či nálepky vlastně znamenají?

Oblíbeným tématem je rozdělování lidí na introverty a extroverty. Přičemž introverti to mají s hodnocením jejich osobnosti druhými vždy o něco těžší, bývají považováni za nezajímavé individuality, často se o nich neprávem říká, že jsou „divní nebo tajemní“, nebo že nemají rádi společnost. Takové hodnocení je ale často velmi zavádějící, a takto hodnocený člověk s odlišným temperamentem, pokud nechová sám k sobě dostatek sebeúcty, a pokud není optimistického založení, to nemusí mít v životě zrovna lehké. Tím není řečeno, že extroverti jsou těmi šťastnějšími, může to být i naopak, extrovert sice více tíhne ke společenským aktivitám, ale dokáže se také s dobrým hereckým nadáním tvářit, že je šťastný, a že mu patří celý svět. Introverti to většinou nemají zapotřebí, je jim dobře bez přetvářek a hraní jakéhokoliv divadla. Introvert ale nemusí nutně být uzavřený, nespolečenský samotář, pouze jinak nakládá se svou energií. Je více rozvážný než spontánní, je více zdrženlivý, než energický, jeho tempo během soustředěné činnosti je sice pomalejší, ale zato vytrvalejší. Raději volí setkání s přáteli v úzkém kruhu a ve formě klidného posezení, rádi si povídají na zajímavá témata, nespokojí se s povídáním si takzvaně o ničem. Lidé si obyčejně myslí, že člověk, který je stydlivý, je zároveň introvert. Jenže stydlivost je stav, který se může kdykoliv dotknout kohokoliv. Extrovert, který je více energický, stydlivost nebo nervozitu obyčejně snadněji překoná. Introvert, který jinak hospodaří s energií, a pokud mu energie dojde, se zablokuje a byť jen vyslovení souvislé věty pro něj může být problém. Introvert se rád vydává i do širší společnosti za zábavou, ale dvě tři hodiny jsou pro něj dostačující, jakmile mu dojde energie, začne toužit po klidu ve svém soukromí. Extrovert čerpá energii přímo v rušném prostředí, proto mu nedělá problém hýřit od večera do rána, nebo přelétat z jedné aktivity do druhé.

Introvert, pokud je mu vnucováno, že je „nemasný neslaný“, a pokud neví nic o tom, že být introvert není nic špatného ani patologického, může občas propadat pocitům nedostatečnosti, studu a rozpačitosti. Rozpačitost ze sebe sama potom dává vzniknout zdrženlivosti a nejistotě, ta způsobuje, že se člověk na sebe nemůže spolehnout, že najednou neví, jak v té které situaci zareaguje, co řekne, co udělá – potřebuje čas na rozmyšlenou. Někdy sám sobě nerozumí, obzvlášť pokud sám sebe obviňuje z neschopnosti a přitom nemá žádnou vnitřní potřebu se svou povahou nic dělat. Jednoduše nevidí důvod sám od sebe, spíše jej rozčilují postoje a uštěpačné poznámky druhých. Občas si myslí, že s ním není něco v pořádku, hlavně pokud se ocitne ve společnosti aktivních, temperamentních lidí překypujících energií. Snadno se potom stane, že se introvert v neznámém prostředí takzvaně „zasekne“, chce něco říct, ale jako naschvál jej nic kloudného nenapadá. Obzvlášť pokud má kolem sebe někoho, kdo mu při každé příležitosti dává najevo, že je cosi špatného na tom, jak se ve svém životě „nezáživně a nudně“ a snad i „nenormálně“ projevuje. Pokud si takto „postižený“ jedinec nedokáže říct: „Aha, jsem introvert, ale co na tom, je to jen nálepka! A přesto je mi na světě dobře i s touto nálepkou, a nehodlám na tom nic (násilně) měnit!“ Potom může mít potíže s navazováním mezilidských vztahů, s komunikací, se sebeprosazením a sebeúctou, může si v té které společnosti připadat jako opuštěný nebo dokonce „neviditelný“. Obzvlášť pokud je introvertem každým coulem již od dětství.

Introvert není nálepkou či označením pro nějaký typ „psychické nedostatečnosti“, je označením, které představuje soubor určitých (vrozených) povahových rysů

Nedostatečnost v souvisejících povahových rysech introvertů vidí většinou ten, kdo se na daného jedince dívá skrze svůj opačný, extrovertní temperament a povýšeně pokládá nepříjemné otázky. „Proč jsi tak usedlá?“, ptají se lidé, kteří se nadchnou pro cokoliv, co jim do života přinese nějaké vzrušení. „Ty toho moc nenamluvíš“, říkají lidé, kteří mají potřebu se ze všeho vypovídat, anebo mají potřebu být středem pozornosti. „Proč neřekneš, co si myslíš?“, ptají se lidé, kteří jsou znepokojeni nevýrazným neverbálním projevem introverta (nevýraznou mimikou a gestikulací). „Co ti je, co je s tebou?“, ptají se lidé, kteří mají pocit, že s vámi není něco v pořádku, pokud jste potichu a jen sledujete okolní dění, případně vám chtějí naznačit, že je s vámi „děsná nuda“. Nevnímají, že je vám tak dobře, a že se bavíte po svém způsobu. Což může také znamenat, že se dotyčný tazatel dívá povrchně, a že nedokáže jít hlouběji pod povrch věcí tak, jak to dokáže právě spíše introvertně založený jedinec. Příčinou nálepkování je také to, že extrovertů je ve společnosti více, než tichých a zádumčivých introvertů, a je ve světě „dobrým“ zvykem, že většina se velmi snadno zaměří na to, co je dle společenského mínění nepatřičně odlišné.

Introvert je člověk zaměřený dovnitř, mívá větší potřebu být sám, má rád klid a soukromí a dopřává si čas na rozjímání, je zaměřený na svou mysl. Potřebuje odpočinek od rušného prostředí, na druhé může působit rezervovaně a odtažitě. Nemá potřebu být za každou cenu někým, kým ve skutečnosti není, (přestože může mít slabé chvilky, kdy se souborem svých povahových rysů není spokojený). Ne vždy mívá osobní potřebu reagovat na vnější svět, přizpůsobovat se vnějšímu dění nebo požadavkům svého okolí jenom proto, že se to od něj očekává. Také své okolí nerad obtěžuje, nerad se vnucuje a nemá potřebu být všude první. Introverti to nemají jednoduché hlavně v dětství a v období dospívání, snadno se stávají terčem někoho, kdo se rád baví na cizí účet, a vědomě či nevědomě tak manipuluje s energií druhých. A přestože bývají společností vnímáni jako „šedé myšky“, introverti jsou výjimeční právě tím, že zůstávají sami sebou, nepotřebují si nasazovat masky podle toho, co si ta která situace či společenská akce žádá. Nemají potřebu vést plané řeči a za každou cenu zapadnout tam, kde necítí sounáležitost a souznění s odlišným pohledem na svět. Protože pokud jednají proti své vůli nebo pod nátlakem, okamžitě ztrácejí energii. Energii získávají vhledem do sebe sama, ze svého vnitřního prostředí, proto mohou působit pomalejším dojmem, nemají tolik elánu jako extroverti, kteří získávají energii především z vnějšího prostředí. Introvert si svou energii chrání, energií neplýtvá, oproti tomu extrovert o energii snadno přijde tak rychle, jak rychle si v rušném prostředí dokáže energii doplnit. Introvert se soustředí na vnitřní prožitky, z kterých čerpá energii, prožitky si naplno užívá svou přítomností a pozorností. Oproti tomu extrovert, může být na prožitky také zaměřený, ale jiným způsobem, místo aby byl vnitřně přítomen a vše vnímal svou pozorností, spíše jej uvidíte s fotoaparátem či kamerou, kdy se soustředí na vnější prožitek nikoliv na vnitřní.

Myšlenka tvoří realitu – eKniha pro osobní rozvoj

Extrovert je více zaměřený ven, je v mnoha ohledech aktivnější, je soutěživého zaměření, je temperamentnější, obyčejně mívá osobité kouzlo a působí šťastnějším dojmem. Je otevřenější a snadno se s okolím dělí o myšlenky, které jej zrovna napadnou, takzvaně „přemýšlí nahlas“. Extrovertovi nevadí přesycenost množstvím rozdílných podnětů, spíše nemá rád nudu a nezáživné akce, stimulující podněty naopak sám vyhledává. Dává si záležet na tom, aby byl oblíbený v kolektivu, je dobrým hercem, který miluje legraci stejně jako drama. Snaží se rozdávat dobrou náladu i v případě, že sám potřebuje podporu a povzbuzení. Tak se extrovertovi snadno stane, pokud se sám ocitne ve složité situaci, že namísto skutečné podpory přijímá reakce typu: „Však ty to zvládneš, ty si poradíš“. Naproti tomu je to právě introvert, (často nálepkovaný jako egoista zahleděný sám do sebe), kdo je v obtížných situacích skutečně soběstačný, kdo snadněji zachová klid a nepropadá panice. Myšlenky rozvážně soustřeďuje uvnitř sebe, než vyřkne nějaký úsudek. Co řekne, to také povětšinou myslí vážně, a nemusí se později ospravedlňovat větou: „Já jsem to tak nemyslel“. Samozřejmě, že to takto striktně neplatí vždy, ale introverti jsou lidé, kteří bývají sami sebou, vychází sami se sebou, a spoléhají se sami na sebe. A pokud se vydají cestou sebepoznání, dokáží být dostatečně sebekritičtí bez toho, aby se za svůj životní postoj jakkoliv obviňovali nebo ospravedlňovali. Proto také své životní překážky zvládají samostatně, a ani nemívají potřebu o svých trablech a potížích, případně o svých výhrách a úspěších, každému na potkání (hlasitě) vyprávět.

Reagovat na požadavky okolí, (kdy je introvertovi vnucováno, že by se měl změnit), slibem učiněným například v nátlaku, že se sebou něco udělá, je zásahem do vrozených povahových rysů, je násilím páchaným sám na sobě

Násilně sám sebe měnit takříkajíc „z gruntu“ nemá smysl, důležité je sám sebe tolerovat a sám se sebou vycházet. Tak vznikne vnitřní spokojenost, která je přirozeně a ve formě přitažlivé energie ventilovaná navenek, a která introvertovi zaručí kouzlo osobnosti a pozitivní přitažlivost pro své okolí, aniž by se nutně musel přizpůsobovat něčemu, čemu se přizpůsobovat nechce, pokud chce zůstat sám sebou. To, že se nepřizpůsobuje (nemění svůj přirozený projev), neznamená, že své okolí nepřijímá či nerespektuje. Introverti většinou nedychtí po světle ramp, nepotřebují na sebe upozorňovat, necítí se dobře v hlučném prostředí, spokojí se se všedním, klidným a neuspěchaným životem. Emoce a pocity nedávají moc najevo, tím své okolí zneklidňují. Přesto je přitahují lidé opačného ražení, obzvlášť pokud jim přirozeně a bez nátlaku pomáhají vyjít „ze sebe ven“ a rozproudit jim krev žilách. Dlouho jim ale trvá, než si někoho takzvaně připustí k tělu, což na ostatní může působit chladně a odtažitě. Ale poté, co se introvert dobře seznámí s novým prostředím nebo s novými lidmi, poté se může projevit pravdivost rčení: „Tichá voda břehy mele“. Introvert potřebuje trochu více času a dostatečný náhled, než se dokáže vcítit do druhých osob, nejdříve se v tichosti vžívá do role pozorovatele.

V obou případech se jedná o charakterové rysy, s nimiž se člověk narodí, ale nemusí striktně platit jedno či druhé, člověk může mít takové povahové vlastnosti, že snadno obstojí někde uprostřed mezi introvertem a extrovertem. Jedno je ale zvláštní, introvert se jen obtížně předělá na extroverta. Zato extrovert se může introvertem celkem snadno stát například v době, kdy si uvědomuje, že stárne, a že už nemá tolik prostoru pro sebevyjádření, tolik temperamentu a osobního kouzla jako „zamlada“, v době, kdy se více stahuje do sebe a energii začíná zaměřovat nikoliv mimo sebe, ale více do svého nitra, a také ji ze svého vnitřního prostoru čerpá.

PROSTOR je utvořený jako dokonalé herní pole s nekonečným množstvím latentní energie proto, že nám byl dán „svobodný prostor nekonečných možností“ pro utváření něčeho nového, a je jen na nás, zda tento PROSTOR objevíme také v sobě, nejen mimo sebe. Zda ze svého nitra vydolujeme neutuchající proud latentní energie, která již ze své podstaty očekává, že bude použita pro smysluplné tvoření. Očekává, že mysl, jakožto nástroj tvoření, nebude potenciální tvořivou energií a nekonečným PROSTOREM překvapena či zahlcena, nebo dokonce spoutána či ochromena. PROSTOR je unikátním hracím polem pro divadelní dějství, PRO životní STORY každého jednoho z nás. A je vcelku bezpředmětné, zda na tomto jevišti stojíme s nálepkou či bez nálepky, nejdůležitější je sebeúcta, úcta k druhým lidem a k životu.

Knihy pro inspiraci, pro vědomou a odvážnou mysl

Osobně nejsem pro jakékoliv škatulkování a nálepkování, měníme se a vyvíjíme po celý život, někdy máme spoustu energie a jindy méně, a je velmi obtížné vynakládat energii na změnu vrozených charakterových rysů jenom proto, že nám někdo druhý podsouvá, že bychom to udělat měli. Pocit viny, že svým nedostatečným temperamentem někoho druhého omezujeme, není na místě. Pro zachování vlastní individuality, a potažmo i zdravého rozumu, je dobré zůstat sám sebou, ať už se projevujeme jako družný a zábavný extrovert, nebo o něco méně družný, hloubavý a zdrženlivý introvert.

♥  ♥  ♥

Toto pojednání je třeba brát s určitým nadhledem, protože nikdo z nás není striktně takový či makový. Nicméně tyto úvahy mohou být prospěšné takzvaným introvertům, kteří se díky svému vnitřnímu založení, díky své neprůbojnosti a díky kritickému pohledu okolí mohou zbytečně cítit frustrovaně, nedostatečně, zakomplexovaně, zranitelně či méněcenně. Kritickému pohledu okolí a poznámkám typu: „Jsi normální?“ je třeba čelit s určitou dávkou lhostejnosti, být sám sebou, uvědomovat si své přednosti a své klady, vážit si své rozvážnosti a zůstat věrni svým ideálům. A s klidem se zařadit mezi introverty, kteří jsou rádi sami sebou a své charakterové rysy považují za přednost. Nevydávají svou energii na zbytečný boj s větrnými mlýny.

Související články: Ty nejsi normální!?, Odhalené „bláznovství“ – počátek uvědomění

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

            Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze