Prázdninové „mudrování“ o čase a prostoru

Otázka vztahu času a Prostoru vytváří v abstraktní mysli dvě od sebe neoddělitelné sféry bytí, obzvlášť pokud se čas zobrazuje jako související především s intuicí a Prostor především se světem rozumu. Čas a Prostor jsou pro život stejně důležité veličiny, podobně jako intuice a rozum. Čas a Prostor jako samostatné veličiny, ani časoprostor jako celek, nejsou snadno uchopitelnými veličinami pro abstraktní mysl ani pro životní realitu. Ve vztahu k životní realitě je lidská mysl jednou zneklidněna jistým druhem strachu z času, a jindy je neklid orientován k neprobádanému a tajemnému (všeobjímajícímu) Prostoru.

Abstraktní mysl a časoprostor

Abstraktní mysl si časoprostor představuje jako velmi tvárný element, vidí jej jako neprobádanou látku, z níž je formován svět. Vidí časoprostor jako tajemnou entitu, velmi pružnou a pohyblivou. Možná jej dokonce vnímá jako POHYB v neutuchajícím proudu dění a zároveň toto dění vytvářející.

Životní prostor můžeme změřit, k tomu nám pomáhá rozum, můžeme se libovolně pohybovat od jednoho prostorového bodu k druhému. Čas také měříme z praktických, rozumných důvodů, abychom se orientovali v přímém sledu událostí. Čas ale vnímáme především jako tok neopakovatelných momentů, s přihlédnutím k tomu, že čas, který neběží pouze po přímce, je na rozdíl od životního prostoru obtížně sledovatelný. Neopakovatelných momentů v tom smyslu, že nemůžeme od jednoho časového bodu (přítomný okamžik) libovolně přecházet k jinému časovému bodu (minulost, budoucnost).

Pohyb v čase (lineární posloupnost událostí) běžně definujeme jako změnu polohy určitého (trojrozměrného) objektu v prostoru, nebo jako plynulý sled změn polohy objektu či předmětu v prostoru. (Přičemž lidský jedinec je také trojrozměrný prostorový objekt.) Plynulý sled změn odehrávající se v čase, na určité časové ose, mysl zaznamenává jako časoprostorové změny, přičemž není schopna vnímat realitu v rámci souvisejících obrazů a dějů v mikro a makro prostorových rozměrech. Měříme-li čas, tak vlastně sledujeme hlavně viditelné prostorové změny, které si svým rozumem různě zdůvodňujeme a současně intuitivně odečítáme (kauzální) souvislosti skryté v minulosti a předjímáme události budoucí. Možná je kauzalita základem podmíněnosti, příčinnosti a skutečných příčinných souvislostí ve vztahu mezi dvěma „živoucími pojmy“ jako je právě čas a Prostor.

Během procesu žití, v souvislosti s konvenční celospolečenskou dohodou o vnímání času, říkáme, že je čas někam jít, nebo je čas se vrátit, je čas splnit úkol, je čas odpočinku a spánku. Často přemýšlíme, jak ten čas letí, někdy nám jeden den v měsíci zcela vypadne – někam se ztratí, nevzpomeneme si, co jsme dělali, kde jsme byli. Čas, nebo spíše mystičnost času, je obtížně uchopitelný, paradoxně obzvláště pro mysl posedlou časem, a to proto, že čas není sám o sobě, čas se neustále děje. Čas je existence neustálého dění se pohybu v Prostoru, je sledem neopakovatelných momentů, každá událost je vícevrstevným prostorovým obrazem. Ale zcela se vymezit vůči času, v souvislosti s oblíbeným tvrzením, že čas neexistuje, by znamenalo vymezit se vůči intuici a také vůči fyzické existenci. Intuice paradoxně čas dokonce předchází, například v podobě tušení dění se událostí v životním prostoru. Intuice dokáže obejít nepostřehnutelný časový proud nabitý neutuchajícím pohybem a dějstvím odehrávajícím se nejen ve fyzické realitě, ale také zcela mimo svět rozumu – na úrovni nehmatatelné nemateriální prostorové sféry. Pro životní prostor neexistuje podobná, zcela jednotná konvenční dohoda, přesto je nám pomocí různých filtrů, přes které pohlížíme na život, podsouváno, jakým způsobem máme tento prostor vnímat.

Abstraktní mysl, schopná zprostředkování tajemných nadpozemských dějů neobyčejným vyprávěním beze slov, dokáže oddělit čas od Prostoru

Jakmile to udělá, může si hrát s abstraktními obrazy fantastických představ o světě, o Vesmíru. Vždyť myšlenky a především slova, kterými popisujeme svět, existují jako prostorové elementy nehmotného charakteru. S časem, a také s intuicí, souvisí slova počátek, početí, letopočet, začátek, konec, příchod, odchod, stále, navždy, často, nikdy, okamžitě, věčnost. Slova vytváří myšlenkové syntézy, mysl propojuje různé významy slov – rozumem poznáváme životní prostor. Intuice nám pomáhá orientovat se v čase minulém, přítomném i budoucím, pomáhá nám poznávat nadživotní Prostor. Slovy vytváříme různé koncepce jednotného časoprostoru, čtyřrozměrného kontinua, o kterém teorie relativity uvažuje jako o něčem dále nedělitelném. Lidská mysl smýšlí o jednotném kontinuu času a prostoru jako o základní formě bytí, jako o nezbytné podmínce pro život.

Běžná mysl těká z jednoho časoprostorového bodu do druhého v každém okamžiku, aniž by si toho byla vždy vědoma. Otázka, zda je v rámci života ve hmotné sféře dominantní čas nebo životní prostor, souvisí s vnímáním světa, s osobním životním stylem, s vnímáním životní reality na jediné (praktické) časové ose. Čas i prostor získají stejnou kvalitu se schopností vnímat proměny světa diachronně a zároveň synchronně. To znamená v průběhu času sledovat proměny, změny a vývojové tendence na (zdánlivě) jediné časové ose a zároveň synchronně vnímat současné časově sladěné události a odkazy směřující a navigující k vývojově odlišným, v Prostoru zrcadlícím se časovým souřadnicím. Jako praktický příklad si můžeme uvést náhlé a nečekané vyřešení nějakého problému, náhlé nalezení ztraceného předmětu, nebo spontánní remise určité nemoci, „zázračné“ vymizení příznaků nemoci, aniž by došlo k nápravě pomocí zdlouhavé léčby.

Pokud mysl nepřekoná prvotní nedůvěru k abstraktnímu Snění, spatří pouze svět, kterému dominuje rychle plynoucí, simultánní (zároveň probíhající, současný, společný) čas. Spatří svět, kde se mystický princip prostorovosti ztrácí a kde se životní prostor uvažuje jako něco podřadného, méně důležitého, jako něco homogenního – samo v sobě stejnorodého, vnitřně hodnotově nudně uspořádaného. Pokud nedůvěru v abstraktní Snění překoná a (spontánně, nenuceně) transformuje čas do určité formy skryté v Prostoru setká se se světem bezbřehé fantazie. Svou myslí bezprostředně, bez zdlouhavého přemýšlení, bez zjevné vnější příčiny či donucení, uchopí abstraktní povahu času a uvědomí si, že je to sám Prostor, kdo reaguje (odpovídá) na náš pohyb v čase. Variabilní Prostor je najednou pln nejrůznějších souborů svých vlastních aktivit (prostorových matric či předloh nezávislých na mysli), stejně jako je pln nejrůznějších souborů aktivit s myslí sourodých. Abstraktní, intuitivní mysl schopná vědomého procítění může přecházet z jednoho specifického souboru (různě seskupených nebo uspořádaných časoprostorových bodů) do druhého, z jedné konfigurace (seskupení, uspořádání) časové linie či souřadnice do druhé.

Prostor je obýván neviditelnými objekty předmětného světa, které se nám v mysli zjeví, pokud na jejich „paměťové stopy“ zaměříme pozornost. Náhlé (subjektivní) procítění určitého časového zrcadlení nemusí být vždy příjemné, obzvlášť pokud se napojíme na „temnou minulost“ nebo na „nekonečně dlouhý okamžik čekání na život“, případně na bolest souběžně plynoucí na vlně „nezastavitelného času“. V těchto chvílích si můžeme uvědomit, že Prostor nám nic nevnucuje, to my sami si často ve svých pamětech a vzpomínkách vynucujeme pozornost „objektů“ z temných období osobní, nebo lidské historie. Abstraktní mysl je velmi činná a zároveň je velmi citlivá, u každého člověka může vyvolat různé napojení na odlišné časo-prostorové souřadnice. Nikdo nemá komplexní vnímání světa. Proto existuje tolik odlišných (subjektivních) aspektů, výkladů a zorných úhlů pohledů na vznik vesmíru, vznik planety Země, na vznik života anebo různých stanovisek a pojetí výkladů historie lidstva.

(V mém případě, pokud se má abstraktní mysl zatoulá mimo tento svět, s oblibou se ocitá nejčastěji na planetě Venuši v období, kdy byla tato planeta obývána nádhernými – lidsky nádhernými, „kouzelnými“ bytostmi s téměř totožným vzezřením, ale s jemnějšími vlastnostmi a poněkud odlišnou biologickou podstatou dnešního člověka. Dokonce jsem ve skutečném fyzickém světě prožila setkání „spřízněných duší“, které spojovala přízeň pocházející z časově velmi vzdáleného vesmírného období života na planetě Venuši. Různé synchronní indicie související s posloupnostmi několika vedle sebe existujících „prostorových dimenzí“ a různé abstraktní mody vnímání mi také říkají, že mimo duší, po tisíciletí se na Zemi inkarnujících a s sebou si nesoucí zkušenosti například ze života na Marsu, se několik posledních desetiletí na Zemi inkarnují duše s sebou si nesoucí zkušenosti a poznatky ze života na planetě Venuši. Mohu se naprosto mýlit, ale pokud vidím obrázky Voynichova rukopisu, dodnes záhadné a nerozluštěné středověké alchymistické knihy, plné nadpozemsky záhadných a dosud nerozklíčovaných šifer, vždy se mi okamžitě zobrazí neobyčejné a zvláštní přírodní prostředí planety Venuše projektované mou abstraktní myslí v nádherných barvách a neskutečných tvarech.)

Pohybujeme se světem ve svých vlastních šlépějích, často na samé hranici mezi snem a realitou

Přičemž tento náš pohyb můžeme vnímat jako osobní časovou dimenzi v prostoru vymezeném pro jeden z mnoha životů. Každý náš pohyb (vynaložená energie), včetně pohybu myšlenek niterně nás spojujících s přítomným okamžikem (s potenciální energií přítomného okamžiku), vytvářejí jedinečnou a neopakovatelnou životní cestu. Dokonce utvářejí prostorové struktury vhodné pro tento náš život a pro naše chápání světa. Náš právě probíhající život, související především s vizuálními a méně s mimosmyslovými podněty, označujeme jako život současný. Slovo současný nás odkazuje k myšlence, že se vše odehrává současně, nejen na úrovni „minulost, současnost, budoucnost“, ale také na úrovni současných, a přesto odlišných dimenzionálních skutečností odehrávajících se na jiných galaktických a vesmírných časo-prostorových souřadnicích. Odkazuje nás k myšlence, že čas neběží po přímce, pokud by tomu tak bylo, zřejmě bychom byli nuceni obávat se skutečnosti, že je vše předem pevně a neměnně dáno, že čas = časové odvíjení předem daného osudu.

Pokud ale nevěříme na pevně daný osud, můžeme vnímat souběžnost, a přitom nekonečnou variabilitu, vývoje minulosti, přítomnosti a budoucnosti na celé škále časo-prostorových dimenzí. Z této pozice je možné čas vnímat také jako jeden z mnoha možných způsobů rozdělení, rozložení, rozšiřování nebo rozptýlení prvků (též organismů) v prostoru vhodném pro život. Čas je možné v rámci tohoto nadhledu vnímat také jako napodobování přírody, nebo jako rozložení možných pravděpodobností na „náhodné veličiny“ událostí rozptýlených ve sférách životního prostoru.

Lidské vědomí, které se účastní vývoje na úrovni více (astrálních = hvězdných) dimenzí, přetrvává věky, každý přítomný moment a každý vědomý prožitek proměňuje stav duše a její kvalitu (z pohledu věčnosti a z pohledu takzvaného kvantového Vědomí vesmíru). Jednotlivé fragmenty událostí, umístěné na pomyslné časové ose, vnímá každý člověk jinak a v jiné linii posloupností, například vzhledem k životním zkušenostem a vzhledem k chápání smyslu své osobní existence. Tyto jednotlivé zkušenostní linie vytváří souhrnnou identitu kolektivního vědomí a smysl existence vesmíru jako celku.

Věk Vodnáře, věk nového myšlení a dokonalejší distribuce pozornosti (schopnost pozorovat dva a více jevů současně), je především věkem zkoumání a analyzování Prostoru v imaginární a prostoru v reálné sféře. Jakmile pochopíme Prostor a oddáme se mimosmyslovému zkoumání prostorovosti v souvislosti s praktickou realitou, současně projdeme proměnou chápání a vnímání úlohy času. Projdeme změnou vnímání relace (vzájemného vztahu) času a životního prostoru, projdeme změnou vnímání relace časoprostoru a lidského života. Projdeme změnou prostorových sfér soukromých, rodinných, veřejných, pracovních i společenských.

Zobrazit eKnihy a tištěné knihy Psychologie chaosu

Poznámka: Slovo dovolená je ve své podstatě oblíbené slovo, protože v nás evokuje krásné představy a krásné vzpomínky, souvisí s radostným očekáváním neobyčejných prožitků. Tento dojem ale hatí skutečnost, že slovo dovolená vychází ze zákona, který nám dovoluje alespoň na čas se cítit být volnými a svobodnými, dovoluje nám na chvíli se odpoutat od Systému různých nařízení, zákazů a přikázání, odpoutat se od starostí souvisejících s vyděláváním na živobytí. A když už je tento článek zařazen v kategorii „Síla slova“, tak se s vámi podělím o svůj pocit: nemám ráda slovo živobytí. Jakoby toto slovo oscilovalo na velmi tenké hraně mezi skutečným, svobodným bytím a živořením…🙂

Tímto všem návštěvníkům stránek Psychologie chaosu, pravidelným i náhodným, přeji krásné prožití času prázdnin a dovolenek, užívejte si volnosti a všech krás světa ať už se ocitnete v jakémkoliv prostoru, v jakékoliv realitě, ať už snové anebo té skutečné…🥰

Související články: Magické hrátky se SLOVEM, Slova (ne)jsou jen slova – meditace

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze