Kdy přejde vývoj současné krize do fáze neodmítání tvořivých procesů?

Jsme-li svědkem kolektivní krize, můžeme mít pocit, že se nás její okolnosti netýkají. Kolektivní krizi odmítáme, máme tendenci ji k sobě nepouštět, nebo ji považujeme za nevýznamnou. Jenomže čím je krize závažnější, čím déle trvá, nevyhneme se zjištění, že jsme jejím účastníkem, že se krize stala součástí našeho života. Jako jednotlivec určitý čas zachováváme vnitřní klid, přesto nás zasáhne krize systému, jejíž projevy jsou všude kolem nás. Někdo může být k okolním událostem po nějaký čas lhostejný, někdo jiný může trpět tím, co kolem sebe – ve zcela autentické realitě vnímá a vidí. Můžeme mít snahu se od znepokojujícího dění odpojit. Nakonec nás stejně doběhne napětí ve společnosti, různě vyhrocené neshody, kdy se lidé navzájem obviňují ze sobectví nebo ze zbabělosti. Dopad významné kolektivní krize na jedince může být závažnější než některé krize osobní. Procházet hlubokou krizí, přestože víme, že krize mají svá časová omezení, může být cesta zdlouhavá a únavná. Je pochopitelné, že v období jakékoliv krize můžeme vnímat ohrožení vlastní identity, ohrožení svobody v utváření života podle svých představ.

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Období krize ochromuje život jedince i celou společnost

Hluboké krize, ať už individuální nebo kolektivní, přichází v různých fázích, bývají neočekávané, nepředvídatelné. Mohou nás zastihnout nepřipravené, zaskočí nás nebo šokují. Většinou je považujeme za náhlé, překvapivé, aniž bychom si uvědomili, že velké a vleklé krize nastupují nenápadně, vznikají postupně, v čase dozrávají, když přijde jejich čas projeví se naplno. Obtížné období (kdy se krize a selhání určitých mechanismů projeví naplno), které se má pro nás stát cestou zrání, již není možné jen tak hladce obejít nebo jednoduše přeskočit. Ke krizím je nutné zaujmout vědomý vztah, nedostatečné vyřešení jedné krize vede k dalším, ještě složitějším krizím v budoucnosti.

Nejobtížnější je období přechodu mezi významnými vývojovými stádii jak krize samotné, tak průběžné fáze hledání řešení. Během současné celospolečenské krize jsme již prošli několika fázemi. Mnozí již prošli fází uvědomění, inkubační fází, fází aktivní pasivity, fází přijímání novostí. Můžeme se tedy domnívat, že příští rok nás čeká fáze tvořivého procesu, fáze nových vhledů a fáze jejich ověřování.

Krize provází svět od pradávna, často bývají nezbytným vývojovým procesem, významnou evoluční fází, mohou přinést vítané i nevítané změny. V období krize dochází nejen k významnému přenastavení hodnot, dochází také k boření a pálení mostů. Změny, pro které se rozhodneme, mohou mít zásadní vliv na budoucnost. Překonání krize přináší nové šance a příležitosti, osobní i společenský rozvoj. Součástí krizí je odhalení slabostí, uvědomování si chyb, uvědomování si různých vývojových omezení.

V klidných časech předpokládáme určitý směr vývoje, avšak během krize se vývoj může otočit netušeným nebo nepředpokládaným směrem. Zásadní životní události nebo jejich sled si ne vždy sami určujeme, na nás je, jak události přijímáme, vyhodnocujeme, jak na ně reagujeme. Reakce je velmi důležitá. Krize procházejí různě obtížnými úseky, procházejí body obratu, energie se posouvá směrem k lepšímu nebo směrem k horšímu. Také ale záleží na úhlu pohledu.

Body obratu jsou běžnou součástí života, jedná se o zásadní změny prožívání sebe sama, jde o čas návratu sám k sobě, o nové a rozšířené vnímání vnějšího světa. Body obratu mohou být doprovázeny velkými zvraty, klíčovými momenty osobnostního nebo společenského vývoje. Zjišťujeme a ověřujeme si, co ještě můžeme použít a dál rozvíjet, čeho se máme raději zbavit. Vše staré a nefunkční můžeme odložit. Což může být namáhavé a náročné. Nemáme rádi především nečekané změny, přestože často tušíme, že změna je nevyhnutelná. Provést důležité změny se nedaří z různých důvodů. Víme, že je zapotřebí udělat změnu, ale nevíme jak, nebo to víme, ale nemáme sílu to udělat. Nebo nic změnit prostě nechceme. Případně se o změnu snažíme, ale nedaří se nám, žádoucí výsledky našeho snažení nepřichází.

Vývoj současné krize přejde do fáze neodmítání tvořivých procesů jakmile si uvědomíme, jaké fáze krize již máme za sebou, jaké jsou právě na stole, jaké nás ještě čekají. Můžeme se zaměřit na několik možných fází krize v takovém nastavení, kdy se rozhodneme krizi překonat a co nejlépe zvládnout překážky.

Fáze uvědomění

Nastává období, kdy slovo krize slyšíme od rána do večera. Slovo krize znamená nejen rozhodování, spor, svár, ale také rozdělení a rozsudek. Už jen samotné slovo krize může na dlouhý čas vyvolávat znepokojující a nepříjemné pocity, děsivé představy doprovázené strachem. Naše plány se pod tíhou vnějších problémů mohou bortit, zažíváme pocit ohrožení. Během krize na nás mohou být kladeny splnitelné i nesplnitelné požadavky. Pro uchopení některých požadavků nemusíme mít dostatek prostředků nebo možností, jak tyto požadavky splnit. Uvědomění, že čelíme problému může být doprovázeno přechodným zmatkem, dezorientací, panikou, pocitem ohrožení existence, apatií, ztrátou smysluplnosti života. Účinky náhlých stresových situací se sčítají. Na nějaký čas se může dostavit snížená schopnost rozhodování v nepřehledném návalu informací. Ve fázi uvědomění si hloubky krize se probouzí také soucítění a solidarita.

Inkubační fáze

Inkubační fáze se odehrává především v nevědomí. Projevuje se snahou nějak to psychicky či fyzicky přežít. Dobrá nálada nastavená pro řešení problémů se střídá s pochybnostmi. Pochybujeme nejen o hodnotách společenských, ale i o těch vlastních. Úvahy o zapojení se do řešení problému se střídají s pocitem marnosti. Převládá pocit, že na řešení tak hluboké krize nemáme žádnou kompetenci, náš rozsah působnosti se nám zdá být omezený. Procházíme obdobím rozbouřených emocí, nesoustředěností, napětím, únavou, ztrátou vnitřní síly. Může se dostavit ztráta kontroly nad situací, uvědomění si vlastní zranitelnosti, pocit frustrace, odpor k různým opatřením. Emoční výkyvy nemáme pod kontrolou, dobrá nálada a víra v dobrý konec se střídá s pocity beznaděje.

Fáze „aktivní pasivity“

Aktivní pasivita nebo pasivní rezistence je fáze, kdy nám pomáhá necháme-li události plynout, kdy se vědomě odpoutáme od dění, ale přitom průběh událostí nepřestáváme sledovat – bez připoutání. Není pro nás nic nového, že strach a úzkost ochromuje fyzické tělo. A že období obtížné krize je náchylné k tomu, že onemocníme, obzvlášť pokud problémy a nejasnosti trvají příliš dlouho. Proto je užitečné rozpoznat, kdy je čas na „pasivní rezistenci“. Přestaneme se soustředit na předmět krize, získáváme odstup, zhluboka se nadechujeme. Aktivní pasivita umožňuje ukotvit se ve svém středu, umožňuje, aby se objevil nový nápad, podnět, nové myšlenky, vnitřní síla. Pasivní rezistence znamená být ve střehu, čekat na vhodnou chvíli, reagovat na znamení, na řeč těla a duše. Zaujímáme vědomé postoje a snažíme se je začlenit do svého života. Snažíme se rozpoznat určitý posun, přechodné období, případně vrchol krize a s odhodláním se rozhodujeme k tvořivé aktivitě.

Fáze přijímání a nepřijímání novostí

Nejdříve se objevuje přípravná fáze na přijímání novostí, jejíž součástí je nechuť a odpor ke změnám. Nacházíme se střídavě ve stavu odmítání a přijímání. Přitom si stále naléhavěji uvědomujeme, že nechceme udělat krok zpět ve vývoji. Projevuje se schopnost nebo neschopnost vyhovět požadavkům transformačního vývoje. Jsme nuceni k řešení situací, se kterými nemáme přímou zkušenost. Pohybujeme se v mezích pozitivní/negativní. Je nám vnucována nutnost učinit volbu z více variant, volba z nutnosti se může podobat zvolení menšího zla. Jenže váhání nebo neschopnost se rozhodnout vede k bezradnosti, k vyčerpání. Nechceme se vracet k vyčerpání, soustředíme se na rozum a intuici zároveň.

Fáze tvořivého procesu

V této fázi, kterou můžeme nazvat bodem obratu, již dokážeme v probíhající krizi vidět výzvu, příležitost. Ačkoliv musíme čelit odpůrcům, kteří krizi vidí ve všem a všude a odpor proti všemu i proti tomu, co je smysluplné, je jejich životní náplní. Soustředíme se na to, co je smysluplné a neodmítáme změny, které představují rýsující se možnosti tvořivých procesů, které jsou nám nabízeny „mezi řádky“, a které je možné při troše snahy nalézt ve změti mnoha nepřehledných informací. Uvědomujeme si, že pro překonání problémů může někdy být prospěšné cíleně změnit také strategie vlastního chování, vzdání se neúčinných strategií a zvyků (jak řešit situace). Na zvládání zátěžových situací a na překonání pocitu, že všechno je marné se podílí také naše životní zkušenosti, dovednosti, charakter, temperament, psychická odolnost, zvládání proměnlivého emocionálního rozpoložení, vědomosti.

Fáze vhledu

Fáze vhledu je o návratu ke stabilitě převažujících pozitivních emocí, nálad, představ a myšlenek. Chaos se začíná uspořádávat. Nastává čas skutečného rozhodování. Úleva a pocit ulehčení od tíživých situací převažuje nad beznadějí. Rozpoznáváme, kdy nesoulad a rozrušení nepřichází zvenčí, kdy na nás působí vlastní nálada, pocity viny, tíže vlastního svědomí. Přichází skutečné pochopení a přijmutí, vrací se radost. Dostává se nám vyšší vnímavosti k podprahovým informacím. Vítáme informace, které jsou příslibem pozitivních změn. Bereme na vědomí nové poznatky, přijímáme tvořivé vhledy nezastíněné tím, co se na pozadí krize stále ještě odehrává. Zároveň s pochopením odhodlaně měníme zažité způsoby chování a zvyklostí. Nastupuje kreativita. Orientujeme se na budoucnost.

Fáze ověřování

V této fázi aktivity a pohybu se aktivně snažíme o potvrzení správnosti našich rozhodnutí, o potvrzení kvality přijímaných změn, ověřujeme si pravost a proveditelnost nových vizí. Stejně tak všechny naše příjemné i nepříjemné zkušenosti získané během dlouhého období krize se nachází v režimu pochopení. Přichází koncentrace a jasnost, ujasnění a pochopení řádu věcí. Formují se ty nejlepší nové vize, podněty, nápady, ideje, vše nové se stále zřetelněji zviditelňuje. Vymezujeme nové požadavky na sebe sama. Přehazujeme výhybky a opouštíme koleje, které nevedou tam, kam jsme si původně mysleli, že by vést měly. Prohlubuje se v nás naděje na lepší časy. Uvědomujeme si, že krize mohou být prospěšné, někdy dokonce cenné, zbavujeme se opilosti z představy, že je možné mířit jedinou a přímou cestou k tomu, co je výslovně dokonalé. Zbavujeme se pouze oné opilosti, nikoliv představy samotné. Neboť také dobře víme, že možné je všechno, a že následovat může cokoliv. V tom nejlepším případě například fáze dozrávání a fáze zralosti.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Vše má svůj čas, své místo (v celku), každý postup, proces, prohra i vítězství

Zralost nastává v různých fázích, v období, kdy se nám daří, a také v období, kdy zakusíme nezdary. V čase, kdy jsme šťastní, stejně jako v čase, kdy trpíme, kdy poznáváme své slabosti, kdy prožíváme zlomové životní události. To, co může být pro jednoho nevýznamná epizoda, může pro druhého být zničující událostí, osobní tragédií. Uleví se nám, pokud víme, že tápání, nejistota a hledání, to vše je součástí života. Tápání může být trpné i vznešené. Ani čas hledání nikdy není zbytečný nebo bezcenný, ačkoliv se nám někdy může zdát, že to, co hledáme, je k nenalezení. Neúspěchy jsou součástí pokroku. Neúspěchy mohou být velmi tvrdé, doprovázené extrémní psychickou zátěží, ale podobně jako hledání nemusíme neúspěchy považovat za bezcenné. Různá zranění jsou součástí duševního růstu, zranění většinou velmi bolí, ale vnitřní procesy související se zraněními a nezdary můžeme s odstupem času také považovat za velmi cenné. Prohry nás posouvají mimo zažité stereotypy vnímání a prožívání, myšlení a chování. Nutí nás vidět podmínky – za nichž jsme rostli a stoupali na vrchol, padali zpět do hlubin a opět se vyvíjeli – ve zcela jiném světle.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze