Adresováno člověku, bytosti schopné myslet a konat

Může být Absolutno, jenž poznává samo sebe skrze svůj vlastní sen o lidském rodu, temnou ideou? Pokud je člověk nejvyšší reprezentací vesmírného Ducha, představuje-li inteligentní a elegantní Sebevědomí Vesmíru, potom musí mít Vesmír zvláštní cit pro absurdnost. Absolutno, jenž nechtělo zůstat ve svém absolutním svébytí osamoceno a nepoznáno, nastavilo samo sobě zrcadlo v podobě myšlenkových schopností člověka, aby se dozvědělo, že vůbec existuje. Aby samo sebe v proudu lidských myšlenek poznalo jako podivuhodnou jedinečnost a moudrost, jako tvořivou energii zvanou Láska. Aby se dozvědělo, že se projevuje jako tvořivý Duch vesmíru a pozemské přírody.

Aby v tom samém zrcadle samo sebe uvidělo v podobě lidské bolesti. V podobě smrti ve jménu rituálních lidských obětí, kanibalismu jedinců vlastního druhu, krutého mučení a násilné smrti, v podobě smrti ukamenováním nebo upálením ve jménu Boha. V podobě nelítostných vražd, bratrovražd a zabíjení pro majetek a bohatství, pro náboženskou a politickou zlovůli a moc. Nebo v podobě prosté vraždy z afektu, kterou může spáchat kdokoliv. V podobě násilných činů páchaných na dětech, v podobě krutého znásilňování žen a dětí. V podobě teroristických a nemilosrdných válečných zločinů. V podobě nepochopitelného násilí, kterého je schopen člověk proti člověku.

Prvotní myšlenkový proud, jenž pramení v samém Počátku zvaném Absolutno, protéká vesmírem a uskutečňuje se sám od sebe tím, že se stále hlouběji a hlouběji propadá do lidského bytí

Zároveň se projevuje ve všech hmotných věcech a jevech. Není slepou silou, neorganizovanou či neorientovanou energií. Od samého Počátku se orientuje na Moudrost, která se jednoho dne dotkne lidského rozumu a probudí jej z vlažného polospánku. Na tento okamžik čeká miliony let, čeká velmi dlouho, než si počáteční myšlenkový proud uvědomí sebe v lidské bytosti, která je, dle úsudku této lidské bytosti, vlastním výtvorem Absolutna. Absolutno čeká miliony světelných let od své prvotní emanace na zrod vlastního zrcadla jen proto, aby se dozvědělo, že nebude jediného dne, v celé lidské historii, kdy by člověk, ať už v malém nebo ve velkém, neprojevil svou (nelidskou) krutost. V celé pozemské nenahodilé minulosti a probíhající přítomnosti, která se (nenahodile) opakuje v budoucnosti. Počáteční proud Moudrosti dost možná uvažoval, že jednoho krásného pozemského dne sám sebe překoná v moudrosti lidské, že pozná sám sebe v autentičnosti zdravého, původního, opravdového, nefalešného a tvořivého lidského rozumu.

Absolutno, (od všeho jsoucího izolované, a přece povznesené nade všechno bytí), nastavilo samo sobě zrcadlo v podobě velmi křehké a zranitelné lidské bytosti, která jednoho dne procitla a povstala a na vyšším stupni si uvědomila, že je člověkem. Uvědomila si, že existuje něco mnohem více skutečného než jen pouhý instinkt. Absolutno se projevilo v bytosti dřímající, v bytosti více křehké a více zranitelné, než může lidská bytost vůbec snést. Je v této podivné skutečnosti, v prapodivné božské dichotomii, obsažena krutá nesmyslnost nebo skrytý smysl, lidským vědomím dosud nepoznán a nepřekonán? Jakou cenu má tak úžasný, jedinečný a vzácný poklad, jakým je lidský život, pokud je život Darem Nebes? Kde se stala pro lidský rod osudová chyba?

Pokud je Slovo nebo myšlenka vším, co existuje, zrodí se někdy na úrovni Absolutního Vědomí, vesmírné Moudrosti nebo pozemské a nadpozemské Lásky sebereflexe vysvětlující násilí a krutost? Spočítá někdy někdo, kolik lidských bytostí bylo za uplynulá tisíciletí zabito lidskou rukou nebo lidským mozkem vymyšlenou a zkonstruovanou život zničující technologií? Existuje skutečná bolest a krutost pouze vzhledem k nižšímu světskému řádu a k nevědomé lidské bytosti, nebo krutost existuje již v samém počátku, vzhledem k Absolutnu, k božské prozřetelnosti, z níž vše, co je lidské vychází? Zůstanou odpovědi na podobné otázky lidskému rodu ještě po dlouhý čas nepřekonatelným, život ponižujícím tajemstvím?

___________________________________________________________________________________________________________________________

♠      ♦      ♣

Nač je krutovládci vlastnictví části světa, přijde-li on sám v tom krutém boji zaživa o svou vlastní duši? Která zůstane v majetku pekelných sil jeho vlastní víry? Nehrozí se okamžiku, kdy z očí do očí v pohledu do zrcadla neustojí a nezvládne kouzlo sebe uhranutí? Ubohá útěcha! Opájet se vlastní mocí. Nedbat svého jména, které na celé věky už nikdy nezůstane anonymní ani přes veškerou lidskou zapomětlivost.

Labužník v krutosti a zloděj životů neučiní sám sebe „bohem“ má-li na rukou krev nevinných obětí. Zůstane v sebeklamu žaláře, šitého sobě na míru, tělem bez duše, bez nejmenší jiskřičky síly. Zůstane v ohni věčné temnoty, kde nebude jediné ruky, která by nabídla jeho vyprahlé duši pohár živé vody.

Planeta Země nepatří sobě, ale všemu živému, a jistě si nepřeje, aby se jakákoliv její část stala jedním velkým hřbitovem, aby vše živé ztichlo a hory a údolí zahalilo tíživé mlčení a mlhavý průvod smutných přízraků. Nikdo si nepřeje, aby se vše rozplynulo v nic, aby vše živé ustrnulo v deliriu věčného spánku. Duch planety Země neodpouští zneuctění posvátnosti života. Žádný krutovládce nedobije potlesku a slávy nečestně, velikášské sochy na podstavcích jsou vždy nakonec rozbity.
Amen

Diskuze