Kolektivní duše lidstva přetéká nespokojeností

Nespokojenost je natolik zažitý stav nebo program, že jej považujeme za normální. Nespokojenost, například v podobě odmítání reality, vytváří napětí – uvnitř i vně. Nadměrné vytváření záporů v mysli je zdrojem vnitřního napětí, zápory spalují semínka štěstí a spokojenosti. Napětí a ztuhlost zapříčiňuje bránění se životu. Mysl se vzbouzí a ve svém těle cítíme silný odpor, pokud se negativními reakcemi bráníme tomu, co nám realita zrcadlí. Odpor vyvolává konflikt mezi vnitřní a vnější realitou, životní energii nám může vysávat naše vlastní mysl a představivost spojená s obavami například z nedostatku.

Na mysl se musíme dívat jako na nedílnou součást vědomí a životní energie, jako na součást kolektivní mysli a vesmírného Vědomí

Čím více my sami trpíme znečištěním vlastního vnitřního prostoru, souvisejícím s nespokojeností, s vytvářením vnitřního napětí, tím více je znečištěné energetické pole Země. Nebo snad máme čistou Zemi, na úrovni znečištění hmotnými věcmi a stejně tak na úrovni energetického znečištění? Míra vnitřního znečištění souvisí se znečištěním přírody, moří a oceánů. Hmotné jevy v přírodě jsou odrazem energetických jevů a vnitřních procesů v nás samotných. Toto je pochopitelné nebo přijatelné pouze pro zcela otevřenou vědomou mysl – nadčasovou podstatu člověka schopného smysluplného přemýšlení, schopného prohlubováním moudrosti tvořit prosperující realitu.

Všichni si přejeme vyhnout se utrpení, vytvořeného prostřednictvím hmoty, prostřednictvím schopností nebo síly hmotného těla. Nebo prostřednictvím slova, myšlenky a řeči. Možná si přejeme chránit jeden druhého, proto nezapomínejme, že vědomá mysl dosahuje schopnosti pozitivně tvořit pouze z úrovně Vnitřního Klidu. Avšak mít nutkání tvořit například pouze z úrovně lítosti, z úrovně pomáhat a chránit potřebné na úrovni hmoty, může podporovat nesamostatnost a dělání si nároků na bezpracné uspokojení okamžitých potřeb. Taková pomoc je užitečná pouze do určité míry, ani soucit nemůže jít cestou vytváření návyku dostávat a brát na úrovni hmoty a ega, aniž by byla vyzdvižena osobní spiritualita, očista nepříjemnou zkušeností a přechod k vlastní vnitřní rovnováze.

Vnitřní a vnější záležitosti jsou vzájemně podmíněné

Vnější svět, podléhající neustálým změnám, je zrcadlem kolektivní mysli. Což souvisí s přirozenou svěžestí lidské mysli stejně jako se zatemněním lidské mysli. Negativní energie – vyzařování energie nespokojenosti, hněvu a útočnosti milionů jedinců – znečišťují prostor kolem nás. Ekologické projekty jsou marnost – pokud není zaměřena pozornost na ekologii vnitřní, na zralost a potažmo i na lidskou hloupost. I když nám realita zrcadlí jevy a děje, které můžeme jedním slovem označit za zavrženíhodné, i když máme k dispozici pouze informace zabarvené těmi, kdo nám je předávají, přesto je důležité zůstávat uvnitř sebe v harmonii. Rovnováha neutralizuje nerovnováhu. Intenzivní soustředění na určitou věc nebo jev podporuje vytváření energetického pole, ve kterém se posléze nacházíme. S nespokojeností a odporem souvisí, že komplikované situace, a dokonce ani války, se neobjevují z ničeho nic – každé krizi nebo válce předchází vytvoření intenzivního negativního energetického pole – ducha doby – na úrovni kolektivního vědomí.

(Bouřlivé energie v prostoru někdy vytváří dojem, že člověk už neví, co by vlastně chtěl, aby byl spokojený. Nahromaděné energie bouřlivé nespokojenosti, různých pro systém „nepřizpůsobivých skupin“ nebo bojovně naladěných sólistů (bůhví odkud řízených) schopných strhnout davy, se vždy někde projeví. Už v letech před rokem 2019 jsme mohli pozorovat bouřlivé nepokoje nespokojenosti po celém světě. Jako jeden z mnoha příkladů si můžeme vzpomenout na protesty „žlutých vest“ ve Francii, se kterými si systém nevěděl rady. Nepokoje různě po světě ukončily až pandemické restrikce. Pandemie v tomto ohledu vlastně přišla jako na zavolanou, což mělo být udrženo v tajnosti. Systém je úspěšný v tom, že donutí člověka, aby si nakonec řekl: „Buďme rádi za to, co máme, mohlo by být ještě hůř.“ Aspektů lidské nespokojenosti je mnoho, představy člověka o tom, že by mohlo být lépe, jsou často naprosto nepochopitelné. Například schvalování a dávání za příklad čínský totalitní mocenský systém, kde je už malým dětem „vymýván mozek“, aby jako dospělí jedinci byli schopni bez odporu přijímat absolutní nesvobodu, je na pováženou.)

Mnoho z nás se může v současné době nacházet v zajetí duševní a psychické kocoviny, vlivem pocitů zmatenosti z nezvládnutí duchovních hodnot. Vztyčené ukazováčky, vytváření obrazů různých nepřátel, obviňování druhých nebo rušivé pocity a vibrace oběti nás činí neschopnými a slabými. Po odeznění euforických účinků „házení viny na ostatní“ se může dostavit duševní krize. Stejně tak sebe obviňování, zrovna jako obviňování druhých, nebo odvolávání se na „absolutní sílu zla“ přináší bolesti hlavy, únavu, nevolnost. Uvíznutí v celkové nevolnosti, prostoupené žízní po volnosti a svobodě, může způsobit podivně nepříjemnou citlivost na světlo a všude přítomný hluk a s tím související touhu po samotě a vyhýbání se společnosti. Různé stavy ne-volnosti dáváme do souvislosti s vnějšími příčinami „transformačních příznaků“ a přitom zapomínáme na očistu našeho vlastního vnitřního prostoru.

Srdce působí jako radar mezi polaritami

Vše, co je nám příjemné, vše, co je radostné pro naše „nezávislé já, které je bez hranic“ vnímáme jako požehnání. To, co je nepříjemné nespadá automaticky do kategorie požehnání. Neprojdeme-li procesem zkušeností učením a očištěním, nemohou být žádné krize požehnáním. Vědomá mysl může projevit své kvality v poznání, že vše je vzájemně propojeno. Cokoliv vkládáme do prostoru se nám vrací zpět. Srdce působí jako radar „mezi polaritami“ – pomáhá nám uvědomit si, co propojujeme, a kde se podílíme na utváření rozporů. Srdce působí jako radar, který nás upozorňuje na vše, co narušuje náš svobodný vnitřní prostor, včetně našich vlastních energií nespokojenosti nebo energií nezvládnutého hněvu. Učí nás nevnímat svět pouze skrze zažité pojmy. Pomáhá nám rozlišovat informace v podobě bezprostředních neochvějných vhledů, které jdou mimo veškeré zažité zvyklosti, a přitom nám ukazují správný směr.

Nenechme se otrávit prognózami, že současná krize může trvat tři roky až dvanáct let. To znamená: zůstaňme soudní, ale nenechme se vtáhnout do negativních energií. Všechno je sice možné, protože ani šílenství nemá hranic, přesto přijímejme informace s nadhledem a jednejme krok za krokem smysluplně a uvážlivě. Možná už to zní jako fráze, ale skutečně zůstaňme ukotveni ve svém Vnitřním Klidu. Nenechme si zatemnit vlastní mysl vnějšími zmatky. Vždy je důležité uvědomovat si co vím, a co nevím o problematické situaci, obojí je stejně důležité. Co vědět chci a co vědět raději nechci. Tvářit se, že je lepší nevědět, se nemusí vyplatit. Sladká nevědomost, nebo pocit neohroženosti, není vždy tím nejlepším, co se nám může stát. Pokud něco, co je nezbytné, například důležitá změna, vědomě nechceme, jen si dáváme dočasný odklad, nevyřešený problém nás nakonec stejně dožene.

Žijeme sami za sebe, nikdo jiný za nás žít nebude

Můžeme na nějaký čas zůstat skromní, skromnost nevylučuje radost. Radost ze života. Můžeme se hlouběji zabývat pokorou. To znamená: znám sám sebe a vím, kde jsou v této chvíli mé hranice, ačkoliv můj potenciál je bez hranic. Dokáži se nadchnout pro život v aktivní Lásce, vnímavosti a nesouzení. Vím, kde můj vliv na realitu začíná a kam prozatím nedosahuje, znám hranice osobního dosahu a vím, že své hranice nebo limity mohu kdykoliv posunout. Uvědomuji si pomíjivost všech jevů. Jsem pozorný k zákonu příčiny a následků. Jsem pozorný k nadosobním prožitkům, vysílám svůj záměr a ve svém Vnitřním Klidu čekám na odpověď. Vím, že intuice je sice motivující síla, ale také vím, že musím umět propojit cit s rozumem. Intuice není oddělená od prostoru a je vždy přítomná. Vím, že nebezpečí, které je tušené, nedokáže má mysl ovládnout, nebo zvládnout soustředěním se pouze na strach a obavy z proměnlivé budoucnosti. Plně si uvědomuji, že se ve svém „metafyzickém tvoření“ mohu zaměřit na to, že mysl už ze své podstaty nemá žádná omezení, kromě těch, které si způsobujeme sami, nebo těch omezení, které nám předkládá mocenský systém.

Zobrazit elektronické a tištěné KNIHY Psychologie chaosu

Ztotožnění s určitou situací nebo uvědomění je důležité, ale na druhé straně je dobré vše pustit a k ničemu se nepřipoutávat. Věci řešíme převážně ve hmotě, například otázku, jak se hmotně zabezpečit, aniž bychom si tvořivé možnosti nejdříve uspořádali ve své tvořivé mysli. Z pozice otevřeného vědomí a za plného vědomí můžeme vytvořit energetické podmínky, aby to, o co se ve stresu a v nerovnovážném mentálním a psychickém rozpoložení snažíme – přišlo samo. Vždy můžeme zvolit opačný postup, pomocí tvořivé energie usměrnit hmotu. Spoustu toho, co si dokážeme představit, opravdu přichází samo, pokud víme o tom, že to tak může být. I zde ale platí všeho s mírou.

Obojí je stejně důležité: ukotvit se ve hmotě, důvěřovat v základních věcech spokojeného bytí a úspěšné tvořivosti především sobě a zároveň se nechat vést z úrovně duše nebo Ducha. A přitom „nevyšilovat“ ani pod vlivem racionálního ega, ani pod vlivem vzletného Ducha.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze