Příměří mezi světlem a tmou

Vše vychází z tmy – z pochopení božského motta: „Budiž světlo“. Tma je prvotní esencí, z které vzniká vše ostatní. Celistvost je o přijímání světla i tmy. Emočně se odpojit od projevů stínů a tmy a snažit se jít pouze za světlem, je snahou o příliš svérázné odosobnění, (ke kterému můžeme dojít nevědomě). Odosobnit se od problémů a chaosu vnějšího světa a tvářit se, že nic takového vlastně neexistuje, není správnou cestou. Soustředěním se pouze na své zájmy ztrácíme skutečný kontakt s vnějším světem a tím i vlastní tvořivou sílu. Duše člověka nesouzní se snahou odosobnit se od zbytku světa, duše ke své existenci v pozemské sféře potřebuje tělo, které je uzemněné a s okolním světem propojené. Pomocí energie duše své tělo vnímáme pocitově, posloucháme řeč těla a reagujeme na všechny pocity, radostné i smutné.

Snaha o odosobnění v podobě, kdy se ke světu, nebo k jevům a informacím, se kterými nesouzníme, otočíme zády, je nevědomou snahou o zúžení celistvosti, o ztrátu Síly Celistvosti. Celistvost znamená umět se pohybovat mezi póly jin a jang, mezi mínusovými a plusovými výkyvy energií, vědomě přijímat duševní nerovnováhu a zase se vracet do vnitřního klidu. Odmítání hmotného světa, „létání v oblacích“ a snaha stát se „světelnou bytostí“ je formou popírání Celistvosti. Často se jedná o rozhodnutí, které je někde hluboko uvnitř pociťováno jako konflikt, jako popírání vnitřní, ale i vnější nerovnováhy. A přesně to se nyní na takzvané „duchovní scéně“ velmi silně projevuje, nevyhnutelně to jednou muselo přijít. Ale není to nic špatného, je to prostě zkušenost (s dobrou vůlí „nastoupit do rychlovlaku jedoucím po jednosměrné koleji ke světlu“), kterou bylo zřejmě nutné projít.

Snaha o neustálé „navyšování osobních vibrací“ se míjí s Příměřím mezi světlem a tmou

Esence života a živlové energie jsou součástí světla i stínů. Lidské tělo je malé universum, tvořené samostatnými oblastmi, které spolu komunikují, spolupracují a vytváří nerozlučný celek. V tomto celku je esence života spjatá s elementem vody. Voda v lidském těle vykresluje základní prostor duševního rozpoložení. Její pomyslná hladina, ať už klidná nebo rozbouřená, zrcadlí stav mysli, duševní stav je promítán do všech buněk. Bez vody není vyživováno krevní řečiště a lidské tělo strádá, bez vody prostor pro duši nenávratně vysychá. Základní prostor duše je vyživován elementem vody (emoce, city), elementem vzduchu (dechem), elementem ohně, jenž souvisí s mentálními procesy, a elementem země, jenž souvisí s výživou a tím i s pohybem, s projevy a zkušenostmi fyzického těla s okolním světem. Základní prostor duše nemáme nechat „vyschnout“ (nejde pouze o nedostatek vodního elementu, k vyschnutí může dojít i „přílišnou světelnou září“), nemáme jej nechat ani zakalit popíráním záležitostí, které sami u sebe vnímáme jako špatné nebo nepřijatelné a emoce s tím spojené neřešíme a ukládáme hluboko do podvědomí.

Nedokážeme-li sami od sebe očekávat, že překážky zvládneme, odsuzujeme se k neschopnosti se pro něco nového, podnětného nebo smysluplného nadchnout. Ztratit se v nečinnosti je velmi snadné. Apatií se člověk pokouší ubránit citům a utrpení, prožitkům, které nedokážeme mít pod kontrolou. Apatie je projevem ztráty celistvosti. Absolutní netečnost je projevem strachu, který nám brání poznat hloubku duševní nerovnováhy, výkyvů nálad, případně i hloubku vlastního zoufalství. Tyto stavy, pokud trvají déle, než je nutné, nám omezují tok energií (informací) v těle. Paradoxně se přesně toto stává, pokud se rozhodneme jít pouze za světlem, pokud se rozhodneme popírat negativní dění, ať už ve svém vnitřním světě, nebo ve světě vnějším, obzvlášť pokud se dějí věci, které nazýváme chaosem, a přitom se tváříme, že tento chaos vlastně neexistuje, že jde mino nás, protože my přece jdeme tou správnou cestou – za světlem.

Člověk na své cestě k dobru a ke světlu nemusí propadnout apatii, může čelit různým duševním a psychickým stavům. Může propadnout znuděnosti, netečnosti, může cítit přesycenost požitky – tento stav se nazývá „blazeovaný“. Blazeovanost snadno přejde v pocit nudy a toho, že nemá smysl o něco usilovat. Blazeovaný člověk, jenž původně toužil dosáhnout blaženosti, se časem začne ostentativně nudit. A je velkým paradoxem, že nedobré věci nebo zlo, které dokáže člověk páchat, často vychází právě z blazeovanosti.

Čím více jdeme ze svého středu za světlem, tím více se noříme do okolní tmy, tím více stínů nám jde v patách

Jít za světlem znamená jít pouze jedním směrem (ze svého středu) a neohlížet se za sebe, potom přehlížíme nebo nereagujeme na vzniklou nerovnováhu, kterou necháváme za sebou. Představte si bod na přímce – to je váš střed, energetické pole rovnováhy, místo odkud se pohybujete do plusových i mínusových energií, které vnímáte a přijímáte a zase se vracíte do svého středu. Popírání mínusových energií a cesta jedním směrem za světlem znamená posouvání tohoto bodu na přímce směrem ke světlu, ale jak se tento bod pohybuje ze středového prostoru tímto jedním směrem, tak paradoxně rozšiřuje prostor tmy, který nepozorovaně táhne za sebou.

Přestože si můžeme myslet, že snaha vyzařovat pozitivní energii a jít vstříc světlu je správná duchovní cesta, nakonec se stane, že se pomyslně spojíme se světlem – náš bod středu na pomyslné přímce doputoval ke světlu – ale v té chvíli si tento osamocený světelný bod uvědomí, že je přitahován světelným bodem, který je ze všech stran obestoupen tmou. V tu chvíli přichází vnitřní kolaps, který je v pozici „ztráty příměří světla a tmy“ nevyhnutelný, přichází projev velké ztráty životní energie. Mysl a tělo bez energie nemají dostatek síly zdolat náročná zadání, která byla přehlížena a popírána.

To, co potřebujeme pro svůj vývoj vidět a prožít se nám „v prostoru nasimuluje“ podle našeho vnitřního, vědomého i nevědomého nastavení. Vše projevené před naším zrakem se stává součástí našeho náhledu na svět prostřednictvím nástrojů bdělé přítomnosti, jejichž energie se manifestují současně: energie mysli, vitální síly a smyslů fyzického těla. Soustředění na přítomnost a na životní energii se rozprostírá v těle, soustředěnou pozorností vnímáme, jak se tato energie rozprostírá také mimo fyzické tělo. Energie, které vnímáme, si můžeme osahat prostřednictvím svých pocitů. Sféra Země je jedinečným prostředím, kde se kultivují vzácné kvality lidské duše, což ale neznamená, že propadnutí do nepříjemných duševních stavů je špatné, vše takzvaně dobré nebo takzvaně špatné je o zkušenostech, které jsou součástí vývoje.

Povědomí o vnitřním strážci je povědomím o energii informačního pole duše, která vše zpovzdálí tiše pozoruje. Například úzkost je projevem duše. Prostřednictvím vnitřního strážce naše tělo vnímá, že je v bezpečí, stejně tak vycítíme nebo „zavětříme“ možné nebezpečí. Pocity bezpečí jsou provázeny pozitivními emočními náboji. Pozitivní emoce necháme rozšířit do celého těla. Stejně pracujeme se vším, co z našeho osobního pohledu považujeme za projev negace, za prohru nebo slabost. Síla celistvosti znamená, že vnímáme plusové i mínusové energie, a že jsme schopni se nadchnout nejen pro úspěch, ale i pro to, co považujeme za prohru – tím se rozhodujeme pro hru na život, na poznání, pochopení, pro vývoj, pro změnu, pro poznání, že díky různým (vědomě zpracovaným) konfliktům, dozráváme. Schopnost rozeznat zlo od dobra vychází z vlastního svědomí, ne ze snahy stát se světelnou bytostí. Zlo může být skryto v nevinnosti i v dobrém úmyslu. Přehnaný a jednosměrný příklon ke světlu není a nemůže být trvalým odklonem od temnoty. Usuzováním rozeznáváme dobro a zlo, což ale nejde bez ponoření se do otázky, jaké vlastnosti má temnota.

Zobrazit tištěné a elektronické knihy Psychologie chaosu

Tímto pojednáním nepopírám povahu světla jako konstrukčního nástroje pro výstavbu reality, nepopírám energii spirituálního nebo životního světla, světla otevřeného srdce. Ano, světlo je spojeno s duchovním vědomím a probuzením, které může vést ke změně naší reality a ke změně vnímání světa kolem nás. Světlo jako konstrukční nástroj pro výstavbu reality lze chápat například v kontextu kvantové fyziky a teorie informace. Podle kvantové fyziky jsou základní stavební kameny vesmíru kvantová pole, která jsou v neustálém pohybu a interakci s ostatními kvantovými poli. Nejrůznější energetická pole vnímáme jako informace, které tvoří naši realitu. Světlo hraje klíčovou roli v tom, jak vnímáme informace v našem okolí, ať už s pozitivním nebo negativním nábojem. S pomocí světla můžeme vidět a rozlišovat různé vjemy, které se nám jeví jako reálné a skutečné, nebo (zdánlivě) nereálné a neskutečné. Energie světla (informací, které světlo nese) mění a ovlivňuje kvantová pole, a tedy i proud nejrůznějších informací, jevů a dějů, které tvoří naši realitu.

V této perspektivě můžeme chápat tvořivé světlo jako prostředek, který nám umožňuje „vidět“ a „tvořit“ realitu, a to aniž bychom popírali energie s mínusovým nábojem, aniž bychom se snažili od sebe oddělit neoddělitelné – mocné a tvořivé energie jin a jang, jejichž síla spočívá v jejich „neviditelné dohodě o věčném Příměří“.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

      Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze