Odosobnění chrání před ztrátou životní energie a před emočním vyčerpáním

Emoční prožívání dokáže být vyčerpávající, stejně tak emoční propojení s druhými lidmi, kteří nás zatahují do svých problémů. Vše si bereme příliš k srdci, pláčeme s druhými, prožíváme jejich nadšení, radost, smutek i hněv. Pokud nás empatie, vcítění se neboli otevřená schopnost vstoupit do situace nebo do rozpoložení druhého člověka vyčerpává, ale přesto si přejeme být součástí života druhých a reagovat empaticky, řešením je odosobnění. Pokud něco ovlivnit skutečně nemůžeme, nemá smysl se tím trápit více než jsou naše duševní a psychické možnosti. Přátelství souvisí s pocitem blízkosti, s porozuměním, které je nehrané, přesto je určitá míra odosobnění v přátelských, partnerských i pracovních vztazích žádoucí. V partnerských vztazích odosobnění souvisí s vnímáním jinových a jangových energií, s udržováním harmonie mezi nimi. Jinový osobnostní faktor převažuje u žen a jangový osobnostní faktor u mužů, porozumění rozdílnosti souvisí s emoční inteligencí, s rozdílným prožíváním citovosti a emocí z ženského a mužského pohledu.

Zdravá míra odosobnění souvisí s duševním zdravím

Zdravá míra odosobnění vyžaduje stanovit si hranice, chránit se před emočním vyčerpáním, odosobnit se od sporů a konfliktů, které se nás netýkají, nenechat si zkazit dobrou náladu někým, kdo je naštvaný na celý svět. Pokud má někdo „blbou náladu“, a vypouští ze sebe hromy a blesky, zlobu a pohrdavá gesta, nemusíme si to brát osobně. Činy druhých, cizí slova, blbá nálada, například kolegyně v práci, není naše, nemůžeme ji ovlivnit, odosobnění je nejlepším řešením. Povznesení nad věc nebo odosobnění v takovém případě souvisí se sebeúctou, s ochranou vlastní životní energie, s imunitou vůči nepříjemným energiím druhých lidí. Učí nás to, že ani my sami nemůžeme své starosti (bezohledně) vylévat na hlavu druhých. Dbáme však na to, aby se odosobnění neproměnilo v odcizení, v odpoutání se od světa ostatních lidí.

Odosobnění je někdy žádoucí a skutečně nutné, v některých profesích pomáhá předcházet syndromu vyhoření, přesto může být nebezpečné, promění-li se v odlidštění. Jakmile dojde k odosobnění a k odlidštění například v momentě, kdy se lékař nebo terapeut ponoří do zaběhnutého škatulkování a ke stereotypnímu vnímání, díky velkému množství klientů, kteří přicházejí jeden za druhým. V podobných případech je třeba vnímat varovné signály, které souvisí s různou mírou ztráty lidskosti. Terapeutickou práci není možné zmechanizovat, podle nějakých tabulek, byť jen pomyslných. Varovným signálem nezdravého odosobnění je například okamžik, kdy přestáváme komunikovat s bytostí, s osobností, se jménem, s duší – tedy bez navázání vnitřního stavu s ošetřovaným, a začínáme pracovat s „případem“. Jednoduše je to okamžik, kdy před sebou již nevidíme člověka, ale pouze klienta.

Odosobnit se od vnějšího prostoru znamená vidět věci z nadhledu. Odosobnit se od situace znamená pohlížet na ni bez přehnaných emocí, ve zmatku si udržet chladnou hlavu. Co ale rozhodně nemůžeme je, odosobnit se od svého vnitřního světa, od skutečnosti, že vnitřně sami sebe přijímáme a prožíváme jako osobnost. Nemůžeme se odosobnit ani od prostoru domova, ve kterém žijeme. Je nemožné zcela odosobnit například vlastní uměleckou tvorbu. Je obtížné odosobnit cokoliv, co my sami děláme. Nelze se zcela odosobnit od vědomí sebe sama, od toho, co je nám vlastní, od svého podvědomí, od své jedinečné, autentické osobnosti. Někdy se ale můžeme cítit odděleni od vlastních prožitků, pokud cítíme bolest ve věcech, které je velmi těžké přijmout. Pokud nás ovládá balancování na hraně něčeho, co nemáme pod kontrolou, a nedokážeme včas rozpoznat symptomy depresivního myšlení. Zde je třeba opatrnosti, nezdravé odosobnění může být projevem psychické poruchy, která může být doprovázena obtížně zvladatelnými stavy úzkosti, pocity odcizení se okolnímu světu, nebo také stavy, kdy daná osoba může prožívat stavy neskutečnosti existence, pocity neexistence sebe sama.

Vědomí sebe sama je nepřenositelné, je součástí živého organismu tvořeného tělesností a psychikou. Já si uvědomuje sebe sama v přítomnosti. Vědomí sebe sama dává smysl prožívání života v lidské podobě, dává smysl spirituálnímu významu života. Vědomí sebe sama nejen existuje, ale je pro život člověka dokonce určující. Vědomí vlastního bytí má svůj počátek v okamžiku zrození, je jedinou životní jistotou. Vlastnímu bytí, ve smyslu soužití sám se sebou, se nelze vyhnout, není možné se od vlastního života odosobnit. Nelze se odosobnit od vlastních pocitů. Není možné se odosobnit od sebe sama, přestože jsou chvíle, kdy máme pocit, že se sebou nemůžeme vydržet už ani minutu. Avšak vědomá nebo nevědomá snaha odosobnit se od sebe sama možná je, v tom případě se může jednat například o potřebu odpoutat se od tísnivé prázdnoty kolem svého srdce, odpoutat se od životních těžkostí. V krajním případě se může jednat o podvědomou snahu vyvázat se ze současného života.

Nemůžeme se zcela odosobnit od svého zrození, od nenahodilé pozemské přítomnosti, ani od vlastního „odchodu na věčnost“. Život v sobě již předem nese důsledek zrození, na konci šipky životního času je tímto důsledkem (nevyhnutelné) odpoutání od života. V rámci osobní spirituality si uvědomujeme, že život není pouze o vývoji, růstu a zanikání, přesto není snadné vnímat svůj budoucí odchod z pozemského světa jako možnost nového zrození. Rozmluvy s počátkem sebe sama usnadňují přijetí konečného směřování. Tyto rozmluvy se týkají plánu duše. Celoživotní navazování vztahu se svou duší, včetně v období stárnutí, nám po malých douškách dává poznat a přijmout vlastní pomíjivost. Smrt fyzického těla potom nemusí být přijímána jako úděl nebo (tragický) ortel. Je přijímána jako spirituální skutečnost.

Životní energie proniká vše, čím člověk je, a vším, čím se může stát. Životní energie je součástí jedinečné osobitosti člověka. Osobitost je něco, co náleží pouze nám, nikomu jinému. Je to naše nejosobitější skutečnost a zkušenost jedinečnosti, je to něco, čeho se nemůžeme vzdát, neboť se rodíme s určitými danostmi, které nelze změnit. Vzdát se vlastní osobitosti by znamenalo přestat existovat. Osobitost člověka je daná, individuálnost vychází z osobitosti a můžeme ji rozvíjet, usměrňovat ji a dávat jí smysl. Naše osobitost a naše individuálnost se projevuje ve vztazích s druhými lidmi, setkává se s osobitostí druhých lidí. Vztahovost prožíváme v rovině zkušenosti, v rovině reflexe vzhledem ke konkrétním situacím. Zpětně vnímáme své činy a jejich důsledky. Vztahovost je v dnešní době spoutaná virtuálním světem, digitální doba dává prostor necitlivosti a nezdravému odosobnění v mnoha směrech.

Sebereflexe (otočení zpět, ohlédnutí, odraz, přemýšlení, rozjímání) souvisí s rozhodnutími, o kterých již předem víme, že v sobě nesou určité důsledky. Přitom někdy naivně, jindy z vypočítavosti doufáme v zázraky. Někdy dokonce odmítáme přičtení těchto důsledků na vrub našich unáhlených nebo neuvážených rozhodnutí. Sebereflexe je o uvědomění si vnitřní podstaty sebe sama, o schopnosti přemýšlet nejen o sobě, ale také o svém jednání. Jedinec v rámci sebereflexe vnímá své úmysly a činy, rozebírá je a v jejich důsledcích nachází poučení. Zkoumá vlastní myšlenkové pochody, v pozitivním smyslu mění pohled sám na sebe, vyhodnocuje své dovednosti a vše, co se naučil sám o sobě. Sebereflexe se nedotýká pouze mezilidských vztahů. Souvisí také se vztahem k přírodě, s uvědomováním si závislosti na životním prostředí, se schopností adaptovat se na (dočasnou) nepřízeň osudu. Snažíme se kvantovat, přidat v úsilí někdy až do krajností, životem se řítíme rychlostí, která nám znesnadňuje vnímat přítomný okamžik. Zpomalení nám umožňuje pravdivě vidět „prostor svého života“, hledět na svět z uzemněné perspektivy. Zpomalení nás přibližuje k přítomnosti.

Ve vědomých vztazích je brán ohled na vnitřní svobodu, aby si člověk mohl stát za tím, kým je, aby mohl souznít se svou vnitřní sílou a být sám sebou. Aby se cítil být v bezpečí. V bezpečí pramenícím nejen z podpory okolí, ale také v bezpečí pramenícím z uzemnění, z vnitřního klidu, z možnosti zůstávat i přes veškeré vnější nepohodlí součástí vlastní vnitřní harmonie. Je to vnitřní síla, která usiluje o navázání kontaktu s druhými, která nás táhne k druhým lidem, která nás druhým lidem přibližuje. Je-li naše životní energie, naše vnitřní síla oslabená, potom nám schopnost navazování kontaktů a sbližování chybí. Naše vlastní energie vypovídá o tom, kdo jsme, pokud jsme k druhým otevření, vyzařuje z nás inspirující energie, především pokud jsme zároveň otevření ke světu, k Absolutnu. Uvědomovat si, jaký je náš vztah k Absolutnu, souvisí s naší neviditelnou, rozmanitě barevnou „fraktálovou podstatou“, která se k Absolutnu vztahuje i když si to neuvědomujeme.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Nelze se odosobnit od světla vlastních očí, od paprsků vidění a mocného zraku. Láskou přetékající nitro vyzařuje paprsky objímajícího světla. Světlo očí směruje své paprsky na předmět touhy, aniž by byla tušena reflexe či zpětný odraz. Světlo touhy se ohýbá a obrací se nazpět v různých podobách, které jsou utvářeny silou různých myšlenek a energií emocí, které se dotýkají projeveného světa forem a tvarů. Vidění je samo o sobě velmi zvláštní, paprsky vidění prochází přes viděné do vzpomínek, dotýkají se duše, jsou součástí tajemného puzzle vědění, moudrosti duše, která nesčetněkrát přichází na tento svět a zase se vrací zpět do míst, která ale vlastně nikdy neopustila.

Vztahovost je základní dimenzí života, vyznačuje se nekonečností všemožných vztahů, nejen k lidem, ale také ke všemu, co máme rádi i ke všemu, co nesnášíme. Vztahovost, komunikace, sdílnost, tvořivost, to vše je pro člověka přirozené. Jestli něco charakterizuje lidskou bytost, tak je to schopnost vést dialog. Schopnost vést dialog jak sám se sebou, tak i s druhými lidmi. Veškerá hmotná realita je redukována na vztahy, proto je odosobnění někdy nutné, je to způsob, jak se vědomě starat o své vnitřní blaho. Vztahové dimenze jsou základem lidského bytí, součástí našich životních příběhů je vztahovost s druhými lidmi, s hmotnými věcmi, s přírodou, se světem. Ale vztahovost prožíváme především sami se sebou, projevuje se dialogem, který se sebou vedeme svým vnitřním hlasem. Tento dialog charakterizuje náš vnitřní svět. Závěrečnou fází tohoto dialogu by mělo být poznání, že bezpodmínečná láska obsáhne všechno a nic nevylučuje. Miluje neotřesitelně. Objímá, ale nesvazuje. Sjednocuje bez nátlaku.

Související články: Lidské tělo a osobní prostor – chráněný svět, Celistvá, jedinečná osobnost budí obdiv a vzbuzuje sebeúctu, Umění osvobodit se od hněvu, zášti, odporu a zloby

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Piyabay.com

Diskuze