Vnější obraz člověka ne vždy souzní s tím, co nosí uvnitř sebe

Osobní energie, kterou vyzařujeme, je silovým polem naší podstaty. V této podstatě pulsuje energie obrazu našeho pravého já, ale i nenápadné nebo velmi výrazné energie, kterými své pravé já zahalujeme. Naše vnější já ne vždy souzní s tím, co nosíme uvnitř sebe, někdy nesouzní ani s tím, jaký je náš vnější projev. Masky, které nosíme, mohou být působivé, ale pokud je někdo empatický a dovede se na energetické vyzařování druhého napojit, rozpozná energie nesouladu našeho vnitřního světa a zevnějšku. Jsme-li například obtěžkáni rolí oběti, ani si nemusíme uvědomovat, jak je naše energie proměnlivá, a jak je naše pravé já zahalené v šedivé cloně nepravdy, odporu a nedůvěry v sebe, kterou naše duše nemůže donekonečna přecházet bez toho, aby nás na ni neupozornila. Výsostnou rolí pro duši je pomáhat egu porozumět rozmanitosti jsoucna a samotnému bytí, porozumět okamžikům, kdy se ve vlastní existenci nacházíme s plným uvědoměním sebe sama a kdy se v rozmanitosti jsoucna a tím i ve vlastní existenci ztrácíme. Ztrácíme se v různých úzkostech, v touze po svobodě, ztratit se můžeme ve své pýše nebo naopak v pokoře, ve všem, co je nepravdivé nebo pouze předstírané.

Čistá vnitřní podstata se někdy může velmi lišit například od role (milujícího) rodiče, (poslušné) manželky, (šťastné) milenky, (obětavé) matky (dospělých dětí), (přísného) otce, (hodné) dcery nebo syna, (váženého) šéfa, (flexibilního) manažera, (loajálního) zaměstnance, (svobodného) umělce. Pokud máme ve svém osobním repertoáru více rolí, během dne se přesouváme od jedné k druhé, někdy můžeme být sami ze sebe nebo ze své dvojí tváře zmatení. Běžné životní role jsou v pořádku, každá slouží svému účelu, například osobnímu rozvoji. Žádná naše role by však neměla ovlivňovat vidění světa kolem nás, neměla by nás deformovat a odvádět od sebe sama. Ale čím více je náš život náročný, tím častěji si můžeme pokládat otázku – kdo vlastně jsem? Někdy se může stát, že maska, kterou někdo nosí, se k němu přisaje a nepozorovaně jej připraví o spoustu životní energie. Pokud si toho nevšimne, tato maska, (která někdy dříve mohla mít například ochrannou funkci), se do jeho kůže vsákne tak pevně, že není snadné ji v potřebnou chvíli odložit.

K životu potřebujeme dva základní prostory – propojení s druhými a prostor nezávislý na druhých. Malé dítě nenosí žádné masky, přeje si jen tak být, ve svém zapálení pro hru jednoduše je, objevuje svět a reaguje na nejbližší prostředí. Pokud je šťastné, jeho duše má pocit, že zaujímá dokonalé místo ve vesmíru. Jak dítě roste stále více se přizpůsobuje svému okolí ovlivňováno nenápadnou „ceremoniální výchovou“ (předávanou z generace na generaci). V dospívání má potřebu stát se nezávislou a svobodnou bytostí, v určité chvíli se tato touha stává velmi silnou psychickou potřebou. Vnitřně zápolí s tím, že nechce být podřízené druhým a přizpůsobovat se situacím, které vnitřně odmítá (zvyklosti, které nesnáší, stále se opakující dramata, která hrají dospělí kolem něj). Například vnímá pravdy, které ze strachu a obav nejsou lidé kolem něj schopni vyslovit. V dospívání jej ovlivňuje hluboká touha po absolutní změně, přitom mívá pocit viny za to, že se cítí nevděčně, nebo se cítí provinile, nasadit si masku bývá tím nejjednodušším řešením. Podvědomě vyhlíží někoho, kdo jej z té „mizérie“ vytáhne, stává se součástí různých skupin vrstevníků, pokud se jedná o „rebelující skupiny“, snadno podléhá možnosti nosit dvojí tvář – pokud doma hraje rafinovanou roli „neviňátka“. Období nejrůznějších pokusů o individualizaci, pokusů o oddělení od autority rodičů, od určitých skupin nebo společenství, je zároveň dosti komplikovaným obdobím, kdy vědomě i nevědomě zkouší „nosit nejrůznější masky“.

Pokud se rozhodneme uvědomit si některé své masky, vzpomínky na dospívání nám mohou mnohé napovědět. Některé masky nebo role nás mohou stahovat někam, kde ve skutečnosti být nechceme, některé nám mohou způsobovat spoustu bolesti, přitom na nich lpíme. Hraji některé své role s tak velkým nasazením proto, abych získal ocenění ve vnějším světě, v mém nejbližším okolí? Přináší mi dobrý pocit, pokud se vzdám svých snů a pro někoho nebo pro něco obětuji všechnu svou energii a čas? Je pro mě být dobrou a poslušnou dcerou, nebo statečným synem, který se z ničeho nehroutí, jediná možná volba? Musím se každému zavděčit? Potrpím si na morální čistotě, nebo možná na pocitu morální nadřazenosti, jenom pro pocit, že jsem lepší než ostatní? Je nutné mít jinou tvář v zaměstnání a jinou v domácím prostředí? Proč mám někdy pocit, že se ztrácím sám v sobě? Proč ve své duši chřadnu a mám pocit, že se rozpadám? Pokud nedovedeme sami sobě odpovědět na podobné otázky, nejsme ukotveni ve svém středu, ve své vnitřní harmonii. Někdy nám v tom může zabraňovat pocit, že jsme jen figurkou, která pokud by se vrátila ke své podstatě, byla by náhle vyloučena ze všech her, které hrají ostatní.

THOTHŮV TAROT – Osobní výklad karet – Poselství pro Váš osobní rozvoj

Podívejte se na různé příběhy, vaše a lidí kolem vás. Snažte se uvidět, jakou postavu, nebo jakou roli v těchto příbězích hrajete. Jak moc jste odstřiženi od svých skutečných tužeb, přání a vizí? Zkoumejte, zda se skutečně tito lidé o vás zajímají, nebo pro ně představujete jen určitý bod ve scénáři jejich života. Přehodnoťte jaké role si vybíráte sami a do jakých scénářů se necháváte jen tak bez hlubšího zájmu, nebo proti své vůli vtáhnout. Co se stane, když některou ze svých rolí přestanete hrát a zůstanete stát stranou?  Co se stane, pokud své role přestanou hrát lidé kolem vás? Kdo je pro vás skutečnou oporou, pro koho vy sami jste „životní kotvou“, přístavem, kde je možné v klidu spočinout za každých okolností?

Může nás ovládat skrývaná bolest, proto neprojevujeme svou pravou tvář, můžeme mít strach z odmítnutí. Nebo nedůvěřujeme svému okolí, ale netušíme, že v podstatě nedůvěřujeme sobě. Jsme bolaví uvnitř, tuto bolest skrýváme. Nedokážeme sobě nebo druhým odpustit, nebo upřímně říct, jak se cítíme, pod vlivem tohoto vnitřního rozhodnutí nedokážeme odkráčet mimo opakující se zkušenosti nebo situace, které nás zraňují. Ale bez odvahy k novému pojetí minulosti a sebe sama se nelze vymanit z bludných kruhů. V přítomnosti je láska, ale my ji nevidíme. Jen pomalu v nás zraje důvěra v sebe. To nové, uvnitř nás, už tady je, tiše čeká, až bude spatřeno, až si toto světlo najde cestu skrze hluboké vnitřní procesy. Vnitřní světlo souzní s tím, že životní zkušenosti nás mají učinit silnějšími.

Uvědomění si podstaty některé ze svých rolí, kterou hrajeme například ze strachu, může rozpoutat emoční bouři. Podstoupit tento proces se ale mnoho násobně vyplatí. Bouře, způsobená rozhodnutím odpoutat se od některé z masek, kterou už nehodláme dál nosit, jednoho dne pomine a vzduch a prostor kolem nás se pročistí. Chránit svou vnitřní podstatu a vědět kým skutečně jsem, je základem životní stability a vědomého života.

Silové pole naší podstaty může být zastřené tím, že hledáme uznání, chráníme se před bolestí, snažíme si získat autoritu. Nic z toho není špatně. Ale pokud do energetického pole druhých vší silou projektujeme obrazy charakteristické pro naše role, vůbec si nějaký čas nemusíme uvědomovat, jak je to pro nás vysilující. Nebo naopak, někdy to může být vysilující pro ty druhé, pokud například zastáváme roli někoho, kdo je přesvědčen, že musí druhým organizovat jejich život. Zde je na místě se zamyslet, zda se některé ze svých rolí nebo masek můžeme vzdát, nebo ji alespoň usměrnit na únosnou mez, zda můžeme ukončit projekce s nimi související – a konečně být sami sebou. Vrátit se ke své podstatě je možné, pokud začneme být sami k sobě upřímní, pokud budeme dělat to, co bytostně cítíme, že dělat nebo říkat máme.

Přitom nezapomínejme, že máme dovoleno dělat chyby, nikdo nám to nezakazuje. Sami pro sebe můžeme uznat svou chybu, na nějaký čas se ponořit do introspekce, potom s pokorou a odhodláním odložit nějakou tu roli nebo masku, kterou už nepotřebujeme. Tak pročistíme energetické pole, které nás obklopuje, prosvětlíme svou auru, postupně se zbavíme emočních bolestí a pochopíme nevědomé příčiny svých vnitřních emočních bouří.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Emoční bouře vzniká z určitého napětí, může trvat nějaký čas, než se zformuje, podobně jako skutečná bouře v přírodě – někde vznikne, vybouří se a jakmile bouřková fronta přejde, zase je klid. Během venkovní bouře čekáme, až se hromy a blesky vybijí. Stejně tak bychom měli vědomě plynout s vnitřní bouří emocí, uvědomovat si své pocity a emoce, dokud nepřejdou do klidu. Lepší je emoční nebo citovou bouři takto přečkat než si v sobě ponechávat určité napětí, které, pokud se nevybouří, může ohrozit náš vnitřní duševní, psychický svět. Někdy sami na sobě poznáme, že emoční bouře je nablízku, jindy nás překvapí jako blesk z čistého nebe.

Život je dlouhá cesta, někdy nás může překvapit, že v jejích zákrutách je vždy „někdo“, kdo nám po celý čas, kdy po této cestě kráčíme, může odpovídat na naše otázky, pomáhá nám nadzvednout závoje vlastních sebeklamů. Je to naše vnitřní, autentické Já, které je vždy o krok, a někdy i o míle před námi. Odpovědi vyšších sfér vědomí uslyšíme, pokud si dovolíme nahlédnout do vlastní niterné intimity, kde neustále a nepozorovaně pracují nejrůznější mikro částečky naší psychiky. Pro duši není nejpodstatnější místo ani čas, kde a kdy jsme a kým jsme (prestiž a materiální hodnoty), nebo snaha za každou cenu plnit očekávání ostatních, pro ni je podstatné bohatství našeho duševního života, bohatství prožitků, které náš život dělají vědomějším a radostnějším.

Související články: Zocelení člověka spočívá v síle jeho ducha, v porozumění duši a v součinnosti s intuicí, Tvořivá esence vědomého bytí – Vnitřní svět myšlenek, Odosobnění chrání před ztrátou životní energie a před emočním vyčerpáním

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze