Dialog s vesmírem a myšlenkový svět

Vědomé duchovní postoje představují urychlení procesu, který již probíhá sám o sobě, přirozeně. Urychlení je důležité, pokud chceme žít život naplno, bez únavného a planého čekání na zázrak. Pokud se napojíme na energeticky rezonující oblasti, nacházející se vně i uvnitř, poznáme, jak vést dialog s vesmírem vědomě. Dialog s vesmírem vedeme v každém okamžiku, zda plodně nebo neúčelně je záležitostí uvědomění. O čem chcete vést s vesmírem dialog? O svých strastech a problémech? Nebo o transformaci, a o skvělých plánech? Ukončete stadium zdlouhavého rozhodování a jednejte, učiňte vědomá rozhodnutí. Změna postoje k životu je rozhodující. Balancování mezi optimismem a pesimismem je pro vesmír neúčelnou výzvou, sami rozhodujeme, že pro nás nemůže nic moc udělat. Co pro nás může udělat, když sami nevíme, co chceme? Vlastní hlas, který prorokuje neúspěch, vytváří energetickou vlnu neúspěchu. Je v tomto případě vesmír bezmocný? Je úplně stejně bezmocný, jako my sami, jako naše myšlenky, jako naše víra v bezmoc. Pouze s tím rozdílem, že vesmír se tím netrápí, pouze hraje vesmírný koncert tak harmonicky, jak sami dirigujeme.

Dialog s vesmírem je náš každodenní virtuální myšlenkový svět, vesmír pouze naslouchá

Uvedeme-li sami sebe do šílenství výčitek, že nám není schopen pomoci, říkáme pouze sami sobě: nedokážu si pomoci. Očekávání pomoci z vnějšku je bezcílné. Cíle lze dosáhnout aktivací vlastního potenciálu, vlastních duchovních vizí. Proč nezačít ještě dnes? Pokud vás rozhodování naplňuje hrůzou z toho, že nevíte, co máte vlastně dělat, rezonujete mezi dvěma póly: ano nebo ne. Přemýšlejte, a vytvořte si takovou vizi, u které pocítíte s jistotou vnitřní rezonanci, která vám říká ano. Jedině pokud své vizi uvěříte, stane se realitou. Neříkejte vesmíru: nevím, co mám dělat. Naladíte se na kvantové vlny bezmoci a podobně rezonujících sil.

Stojíme přímo u pramene, v každém přítomném okamžiku

Představte si skálu a z ní vyvěrající pramínek vody. Jak to dokázal, prorazit si cestu skálou? Jakmile pramen těch správných myšlenek a představ vytryskne konečně ven na světlo, potřebuje podpořit bezmeznou vírou. Pramínek vody vytékající ze skály nepochybuje o tom, že jeho energie je nekonečná. V každém okamžiku nabírá na síle, vytvoří potok, a z potoku řeku. Jaká energie je tady v činnosti? Jde o přirozený proces, každá kapka v řece představuje nekonečně mnoho myšlenek, které si vzájemně neodporují. Všechny do jedné, popoháněné vlastní volní silou, vytvářejí energetickou vlnu, která zná předem svůj cíl, tím cílem je neomezený potenciál rozlehlého oceánu vědomí. Některé kapky vody se z oceánu vypaří v podobě páry, aby se zúčastnily dalšího procesu, v podobě deště se vrací zpět na zem. Některé kapky zúrodní půdu a probudí semenáčky k životu. Některé se opět ztratí hluboko pod zemí, a musí podstoupit opětovný proces hledání základního pramene. Každá naše myšlenka si razí cestu do neomezeného potenciálu vesmírného vědomí. V podobě energie na sebe cestou nabaluje vše, s čím rezonuje. Vrací se zpět v podobě úspěchu projeveném v realitě. Ale pouze v případě, že vysíláme myšlenky jednotné, navzájem rezonující a navzájem se podporující. Souznějící k sobě navzájem jako molekuly vody v řece.

Pokud vysíláme myšlenky roztříštěné, dialog s vesmírem je také roztříštěný

Tento vesmír je v nás, naše energie je roztříštěná, pokud jednu úžasnou myšlenku rozmašírujeme na prach deseti myšlenkami obav a strachu. Dialog s vesmírem je rozmluva s vlastním potenciálem. Pokud se naše myšlenky mezi sebou hádají, jedna napadá druhou, vztah mezi námi a vesmírem je jako neuspořádané italské manželství. Ono to nakonec nějak dopadne! Potom říkáme, že to nedopadlo podle našich představ. Což je omyl, ono to nakonec vždycky dopadne podle našich představ. Máme nějakou krásnou, dobře vypilovanou představu, jednou za tři dny si na tuto představu vzpomeneme a vylaďujeme detaily. Ale v mezičase si vytváříme stokrát za den představu, že to nedopadne tak, jak bychom chtěli. Energetická vlna směrem ke kvantovému poli vesmíru je vyslána, ale bod zlomu nepřichází. Jak by mohl?

Energetická vlna základní představy je vyslána, ale cestou se tříští na menší a menší energetické vlny, které již mají jiný potenciál, než základní myšlenka, idea, představa, sen. Jsme zmateni a obviňujeme vesmír, že nám nepomáhá. Ale vesmír zůstává v klidu, hraje jen naší hru, co jsme zadali do centrálního systému, to v poklidu a velice systematicky třídí. Vytváří nekonečně mnoho paralelních realit, každá naše myšlenka nebo rozhodnutí, pokud si odporují, ať už se jedná o rozhodnutí uskutečněná anebo ne, vytváří souběžné reality. Pokud nemáme v hlavě jasno a neudržujeme svou vizi, pokud přeskakujeme z jedné reality do druhé, vyhledávač v systému je zmaten.

Ve své váhavosti stojíme sice před velkým oknem do vesmíru, který nám nabízí spoustu možností, ale díváme se jakoby skrze vypouklé sklo, které nám zkresluje realitu viděného. Stojíme uprostřed skleněné krychle, díváme se do všech možných směrů a máme úzkostný pocit, že tady ani tam, ani nahoře ani dole, ani pod ani nad nejsme doma. Nedokážeme-li duševně vstoupit do vyšších dimenzí, a cíleně zvýšit svou životní energii, zůstaneme zakotveni v realitě, která nám nevyhovuje. Bez soustředění pozornosti na intuici, bez totálního zájmu a přece s lehkostí s jakou prožíváme snová dobrodružství, nám předzvěst budoucnosti zůstane při pohledu do vesmírného zrcadla skrytá.

Vědomí srdce harmonizuje s vesmírem

Jsme-li nejistí a zmateni, potom nemáme vědomí ukotvené v srdci. Myšlenky pocházejí ze srdce jsou jediné správné. Dialog s vesmírem je možné vést jedině myšlenkami ze srdce, racionalita pitvá a tříští energetické vlny srdce na mnoho malých zmatených poslíčků, kteří ztratily původní, přesnou adresu, a musí se vydávat na dlouhou pouť hledání a souznění, než se trefí do toho správného vibračního proudu. Roztříštěné myšlenky klepou na mnoho dveří najednou, jsou jako vzkaz v láhvi, který čeká na výsledek, projevující se zdlouhavým a náhodným procesem. Ucelené myšlenky s neměnnou adresou, harmonizující s představou a emocemi otevírají tu jedinou a správnou vesmírnou bránu. Pokud neřekneme vesmíru naprosto přesně kam jdeme, nebo kam chceme dojít, jak se může v naší „elektronické poště“, plné rozporuplných představ a myšlenek, nakonec vyznat?

Zobrazit všechny eKnihy

Pramen vody vytékající ze skály se nezdržuje zmateným pohledem do údolí, nechá se vést! Vědomí pramene má předem připravenou, přirozenou přírodní cestu, ať už s oklikami. Oklikami je nutné procházet zlehka, ne se jim vyhýbat, přece už víme, co se stane pokud násilně narovnáme koryto řeky. Dívaje se k obloze vidíme samé mraky, a jen občas vykoukne slunce, pokud viníme své okolí z našich nezdarů. Vědomí srdce stojí-li na křižovatce tří cest se utiší a pozorně se zahledí. Jedna z cest, kterou se máme dát se zalije světlem, zbývající zůstanou ve stínu. Poslechneme-li tichý hlas srdce, víme kudy jít. Neříkám, že je to snadné, vyžaduje to soustředění a upřímnou snahu. Pochopení chce čas. Ale můžeme přece začít už dnes? Nebo nemůžeme? Proč ne? Zázrak se nestane hned zítra, ale co my víme, co se stane třeba do roka? V každém případě má vesmírná hra svá pokračování, ať už s naší vědomou nebo nevědomou účastí.

Otázka pro vesmír: „Kdo jsem?“

Odpověď: Jsi tvořivá energie, vzešlá z energie Stvoření, jedinečná a ohromující, jen ve vzácných okamžicích poznatelná jako elektrizující. Jsi tak silná, jak silná je tvá víra a tvé přesvědčení o vnitřní magnetické síle. Jsi tak slabá, jak slabé a pošetilé jsou tvé myšlenky, v tom případě tvé květy rychle uvadnou. Uvěříš, až uvidíš venku světlo, i když je Slunce pod mrakem, a zahrada tvých květů rozvine se v plné síle. Zahrada myšlenek a snů, vodních lotosů, rudých růží a bílých lilií. Až budeš mít plnou náruč květin, tehdy poznáš, že jsi celistvý, úplný, a není nic, co by tě mohlo udělat šťastným, než ty sám. Přestaň toužit po dokonalosti, ani květiny nejsou dokonalé, až přijde jejich čas, uvadnou. Každá květina, každý strom i stéblo trávy ale ví, že jejich příběh zánikem nekončí. Staneš-li se dokonalým, nezůstane prostor pro změnu a tvůj život ustrne v nehybnosti, přestane se vyvíjet. Nebude už nic, co by sis mohl přát, pokud si v sobě neponecháš posedlost mládím a tvořivostí až do konce času. Přestaneš mít radost z vycházejícího Slunce, ze své věčné, mladistvé, vnitřní krásy. Přestaneš mít touhu tvořit, a v tvém nitru vznikne na okamžik nesnesitelné prázdno. Vzápětí si uvědomíš, že nic jako prázdno neexistuje, ani vesmírný prostor není prázdný, v pomyslné prázdnotě tvé vědomí stále zůstává v onom tajemném, kosmickém dramatu. V tajemném nefyzickém vesmíru. Uvědomíš si, že vše, co existuje, existuje v jediném okamžiku, a zatoužíš podívat se tam, kde jsi ještě nikdy nebyl, dělat to, co jsi ještě nikdy neudělal, povědět svým milovaným slova, na která občas zapomínáš. V tu chvíli poznáš sílu nedokonalosti, síla pohybu vrátí ti touhu podílet se na stvoření vesmíru, touhu stát se součástí nekonečných vesmírných cyklů. Nic v celém vesmíru není ani na kratičkou chvíli v klidu, nic v celém vesmíru není ve skutečnosti pevné jako skála.

Související článek: Splněná přání a tvůrčí šachovnice života

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze