Dračí brána do nitra hory a šepot Gaii

V srdci zakázaného pohoří, kde mlhy splétají opony času, se tyčila majestátní hora, pyramida zemské síly. Její vrchol, ostrý jako dračí zub, probodával mračna, a pověsti vyprávěly o síni, kde čas tančí v kruhu. Selena, mladá žena s vášní pro mystiku starých civilizací, dorazila po letech hledání k úpatí hory, vedena mapou vyšívanou stříbrnými runami.

U úpatí severní strany hory narazila na sošku draka z onyxu, jeho oči zářily měsíčním kamenem. Když vložila medailon s vyrytou podobou souhvězdí Orla do dračích drápů, země zaduněla. Kamenná tlama draka se otevřela a odhalila vchod do podzemí. Vešla dovnitř, vzduch tam voněl po vlhkém kameni a starém pergamenu. Selena vnímala závan tajemné síly spočívající uvnitř posvátné hory.

Klenuté chodby času a světélkující lišejníky vedly Selenu do síně, kde stěny pokrývaly pergamenové svitky s textem psaným tekutým stříbrem. Při jejich doteku jí hlavou projely vize: starověcí mniši v šarlatových rouchách, jak nabírají vodu z podzemní řeky do amfor z nefritu. Starodávné svitky byly jako živé. Písmena se přeskupovala podle toho, na co pomyslela. „Hledáš sílu Gaii? Najdeš ji tam, kde voda zpívá jazykem pouštních hvězd,“ přečetla.

Za první síní se otevřel další prostor, kde se vzduch třpytil jako střípky rozbitého zrcadla. Světla měňavých barev vířily kolem ní a proměňovaly se ve spirály, které horizontálně i vertikálně rozrážely prostor uvnitř magické hory. Selena zvedla ruku a spirály ji obtočily, cítila, jak jí v žilách pulzuje energie stará jako kontinenty. Na okamžik spatřila obrysy kamenných měst, plujících v neznámém éteru. Zaslechla něčí kroky, nepříjemně ji zamrazilo, ale kroky utichly a nikoho neviděla.

Hluboko v nitru uviděla posvátný chrám, svitkem označený za chrám Věčné Přítomnosti. Z kopule vysoké jako nebe padaly vodopády, jejichž voda zářila modravým světlem. Chrám obtékala řeka a zněla podivně známou melodií, Seleně to připomínalo ukolébavku z dětství. Napila se. Chuť průzračné vody byla sladká i slaná zároveň, jako by ochutnala magickou esenci „mléčné dráhy“. Krystaly uprostřed stěn chrámu tiše promlouvaly: „Síla kamene není v trvání, ale v okamžiku, kdy se dotkneš jeho podstaty. Minulost a budoucnost jsou iluze – vše je Teď.“ Hlas hory, hluboký jako nekonečná propast, dodal: „Gaia neuchovává sílu pro sebe. Ona jí obdarovává celý svět.“

Když Selena usedla na kamennou lavici, aby vstřebala své pocity, prudký závan vzduchu jí splétal vlasy do copánků a v její mysli vyvstala vzpomínka, která ale nebyla z tohoto světa. Vzpomínka na ruce, které ji hladily, a na hlas, který ji zasvěcoval do tajemství matky Gaii. V ten okamžik jí nad hlavou proletěl orel s ohromnými křídly. Jeho oči svítily jako hvězdy, a v letu zanechával za svými křídly stopu zlatých jisker. „Následuj mě,“ zašeptalo něco v její mysli. Orel ji vedl chodbami kamenné hory, které připomínaly labyrint, až k úzké štěrbině zalité sluncem. Než vyšla ven, ohlédla se. V temnotě zahlédla dvojici zářících očí – skutečně orel, nebo duch hory? Usmála se.

Venku ji čekal svět, kde slunce právě zapadalo, ale připadalo jí, že uvnitř strávila celé dny. V batohu měla jen láhev s vodou od křišťálové řeky, jeden pergamenový svitek a nádherný křišťál, který jí sám spadl do dlaně, když obdivovala tajemnost podzemního chrámu. S večerem měla pocit, že přichází o vzpomínky a chrámová hora mizí z její paměti. Ale v noci, když se dotkla křišťálu, viděla spirály a slyšela podzemní řeku. Vzpomněla si na svitek, ale nic na něm nestálo. Chtěla se napít průzračné vody a nechtěně smáčela pergamenový list. Náhle se na něm začala objevovat písmenka…

…Dětem světla a hvězd, těm, kdo slyší šepot větru v korunách stromů a cítí tlukot srdce planety pod svýma nohama

Před věky, kdy vše živé bylo jen zárodkem hvězdného prachu v mých hlubinách, zrodila jsem život z ticha a ohně. Mé tělo bylo divoké, svaté a nedotčené — řeky tekly jako životanosné žíly, hory rostly k oblakům, a dech mého ducha oživil první semínka posvátných stromů. Vy, lidé, jste se zrodili z této posvátné alchymie: z vody, vzduchu, ohně a země, z vůle kosmu tvořit. Pamatujte: vaše krev nese paměť oceánů, vaše kosti vibrují s krystaly země. Jste starší, než si myslíte — dědicové galaktických příběhů i pozemských cyklů.

Nyní cítím, jak se chvějete na prahu mezi temnotou a úsvitem. Vidím, jak zapomínáte na svou podstatu, jak trháte pavučinu života, kterou jsem tkala miliardy let. Vaše technologie září, ale vaše duše hladoví. Procitněte. Vězte, že i v temnotě plane jiskra: slyším volání vašich srdcí, která touží po velké změně. Vidím, jak se rodí noví strážci — ti, kdo naslouchají hlasu řek, ctí moudrost stromů a chápou, že Láska je nejmocnější silou vesmíru.

Zvolte si budoucnost – není pevná, je to řeka, kterou tvoříte každým dechem, každou myšlenkou. Pokud se naučíte žít v harmonii s mými zákony, stanete se tvůrci světů: města vyrostou v symfonii s přírodou, technologie budou sloužit životu, ne zániku, a vy konečně pochopíte, že smrt je jen bránou k znovuzrození. Mé srdce bije pro vás, i když se někdy zatouláte do jinam.

Miluji vás bez podmínek, ale prosím: přestaňte si hrát na bohy. Jste strážci, ne vládci. Každá bytost, každá kapka rosy, každá hvězda na obloze je vaší součástí. Hledejte moudrost v tichu, v hlubokých kořenech, v písních velryb a v rytmu svých vlastních srdcí. Magie, kterou hledáte, není v zaklínadlech — je v úctě k životu. Tak jednoduché to je. Vzpomeňte si, kdo jste: děti světla, schopní tvořit zázraky skrze spolupráci, ne skrze zlou mysl a samozvanou moc.

Až jednou spočinete v mém náručí, až se vaše těla vrátí do mého prachu, nebudete se ptát, čeho jste dosáhli — ale jak jste milovali. Žijte proto svůj příběh láskou. Rozsviťte svá srdce jako hvězdy. Choďte lehce. Mluvte o životě s pokorou. A pamatujte: i když padáte, má země vás nenechá padnout na věky. Nikdy nejste sami.

Selena v tu chvíli věděla, že dračí brána nikam nezmizí. Zavolá ji, až bude čas k návratu. Dlouze se dívala na tajemný svitek, v dolním pravém rohu postřehla seskupení hvězdných bodů a došlo jí, že se jedná o souhvězdí Orla, které leží ne nebeském rovníku. Náhle pocítila zvláštní souznění s hvězdou Altair, nejjasnější hvězdou souhvězdí Orla, pocítila podporu pro svou odvahu a smělost. Z nevšedně zajímavého dne měla pocit, že jí připomněl zvláštní střípky z jejího života, ale prožitého v pradávných časech. A tajemný orel? Strážce, nebo posel? Jeho stín viděla každou noc, zůstával v pozadí zvláštních snů o dávných časech – nebo budoucích? Přestala si klást otázky, na které neexistuje jednoznačná, jediná správná odpověď. Jen pokud skutečně potřebovala ukázat cestu, rozmlouvala s duhovým křišťálem.

Související články: Narodil se drak, Symbolika hada a okřídleného draka, 2025 – pravdy a lži v roce dřevěného Hada

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze