Evoluce v dimenzích těla, duše a ducha

Zapomeňme na polidštěné opice a vědeckou teorii evoluce. Už v prapočátcích lidského rodu byla člověku „nastavena“ inteligence a zostřený smysl pro vnímání pravdy vyššího světa. Člověk je původem člověk, od počátku s lidskou přirozeností, a nikdy tomu nebylo jinak. Spirituální evoluce totiž zahrnuje do lidského vývoje také základní stupně existence člověka v pozemské říši neboli základní principy lidské bytosti: princip těla, duše a ducha. Tato trojnost představuje tři ROZDÍLNÉ STUPNĚ bytí, avšak dohromady tvoří – synchronizovaně – UCELENOU bytost.

Každá z těchto tří složek člověka je jiná, každá má vlastní specifika, každá má své zvláštnosti a své spirituální zákonitosti

Přesto je jedna složka reflexí té druhé, a každá z nich v sobě obsahuje trojjedinost celku. Způsob života člověka je dán podle úrovně spojení s přírodou, a za druhé podle míry aktivit či míry trpnosti. Aktivity a činnosti představují tvořivý podíl na životě, vytváří náležité zpětné zrcadlení Universa.

Trpnost představuje především nečinnost, stav bez odhodlání, pasivitu, poddajnost, netečnost, nereagování, nebojovnost, trpné čekání. Schopnost vědomého vnímání se odvíjí od míry aktivity daného jedince. Aktivní člověk se od nečinného odlišuje například tím, že je v nějakém spektru života výjimečný, aktivita také dává předpoklad k pochopení a zkoumání nejniternějších hloubek bytí.

Tři existenční formy člověka – tělo, duše a duch – vyvíjí každá samostatně zvláštní aktivity v tom prostředí, v těch sférách světa, které dané formě odpovídají (makrokosmos, mikrokosmos). Analogický pohled na mystické číslo tři je tak bohatý, jak je bohatá příroda a celý vesmír. Mysticismus trojky nejlépe pochopíme v jednotlivostech, v konkrétních vzorech, v pozorování přírody, v pozorování barevnosti každodenních jevů a dějů. Člověk je bytost trojjediná, toto platí i na úrovni vztahů, například v trojném spojení v partnerství: tělesném, duševním a duchovním.

Toto vše se podílí na takzvané transformaci vědomí, což je vibračně/energeticky poměrně náročná událost pro jedince i celek, zato však některými médii velmi zjednodušeně předkládána. Což není myšleno jako výtka, neboť každý z nás dosahujeme určitého duchovního stupně, a podle toho volíme nejrůznější informační balíčky. Pro každého, kdo nechce zůstat jen nad povrchem věci, nabízím význam těla, duše a ducha – synchronních činitelů – jenž se na transformaci podílí společně z pohledu mystické Kabaly. S přihlédnutí k nespornému faktu, že i tento pohled je zjednodušený, neboť Kabala je ve své (prvo)podstatě velmi složitá „věda“ o člověku a Universu.

LIDSKÉ TĚLO je nejhustší forma informace, je nejhmotnější (vnější) složkou existence člověka s nejnižší energetickou vibrací

Hlavní – vitální – princip lidského těla je složen také ze tří důležitých částí: dech, životní energie, srdce. Přitom (zformovaný) vitální princip vlastně znamená: životní princip. Tělo je existenční forma člověka. Fyzickém tělo se vyznačuje především pasivní vnímavostí, smyslové orgány slouží k vnímání podnětů z vnějšího světa. Zároveň je fyzické tělo prostředníkem pro myšlenkové a ideové působení (člověka) ve vnějším světě. Vitální princip lidského těla – dech, životní energie, srdce – existuje v přímých vztazích k hmotné realitě, a projevuje svou existenci POUZE prostřednictvím svých vlivů na (konkrétní) realitu hmotného světa. Zároveň PROJEVUJE vlastní tvůrčí energii, kterou ve výsledku získává zpět.

Prostřednictvím právě osobité tvůrčí energie působí na vnější svět ve dvou základních variantách: buď v jeho prospěch, nebo neprospěch. Tvůrčí energie člověka skrze vitální princip těla vytváří emanace, vyzařuje životní sílu, a skrze ni si uvědomuje, a do svého paměťového pole zapisuje – neustále doplňuje – to, co v daný okamžik vnímá. Dech, životní energie a srdce je pozemskou trojností a v existenci (člověka) vytváří dokonalý celek: do sebe uzavřený. OBRAZ HMOTNÉ REALITY je touto existencí (životním principem) utvářen, člověk okolní realitu promítá ZE SEBE VEN. Do sebe uzavřený vitální princip lidského těla, pomocí vzájemných vztahů této trojnosti (dech, životní energie, srdce), vytváří konkrétní život – zformované hmoty pomocí zformované energie.

Takže ve výsledku zde máme tři stupně: zformovanou hmotu (konkrétní), zformovanou energii (zvláštní) a zformovaný princip (obecný). Vše, co je uvnitř fyzického těla spirituální, působí za pomoci této trojnosti ROVNOMĚRNĚ na vnější prostředí – zjevuje se navenek.

Tělo je vázáno k pozemským vibracím, duch operuje na úrovni spirituální, duše je prostředníkem mezi hmotným tělem a nehmotným duchem

DUŠE, s přímou vazbou na srdce, představuje sídlo vůle lidské bytosti. V energetickém poli duše vzniká a vyvíjí se OSOBNOST, a to skrze dech, nos, vítr, a psyché.

Přesto tento druhý princip existence – duše – není zaměřen na citlivé vnímání podnětů z vnějšího světa, nereaguje na vnější podněty jako vitální princip hmotného těla. Princip duše je hluboce vnitřní, představuje IDEÁLNÍ BYTÍ. V principu ideálního bytí se nachází vše, co KONKRÉTNÍ život vyzařuje (anebo nevyzařuje) ZE SEBE VEN. To, co zůstane nezjevené – nevyzářené, to zůstane uvnitř v nehmotné podobě – ve virtuálním stavu. Energetické složení duše tvoří základ hmotného projevu, projeveného bytí. Energie duše se projevuje jako samostatné individuum, do vnějšího světa se vyzařuje mimovolní působností, nezávisle na vědomí člověka, zároveň je dokonalým obrazem lidské bytosti, v níž dočasně pobývá. Stejně jako v oblasti vitálního principu lidského těla, panuje v energetickém poli duše trojí zásada zformované hmoty, zformované energie a zformovaného principu.

Ke spojení principu duše s vitálním principem těla může dojít, pouze pokud mezi nimi panuje spřízněnost, blízkost, vzájemný vztah a vzájemná přizpůsobivost. Pokud si člověk sám v sobě tyto dvě složky neuvědomuje, nebo některou z nich popírá, jen obtížně může vnímat vlastní duši, nebo reagovat na potřeby vitálního principu vlastního těla. Pokud si člověk sám v sobě tyto dvě složky uvědomuje, a vnímá jejich vzájemnou přitažlivost, dává reálnou šanci principu duše a principu vitálního těla vzájemně spolupracovat – vědomě podporuje schopnost společného růstu. Duše má být člověku oporou, to je její přirozenost. Avšak duše se plně realizuje, pouze pokud ji člověk v sobě vnímá, pokud tomu tak není, dojde k přetržení pouta s tím, co je projevené ve hmotě (vnější svět), a s tím, co je spirituální (vnitřní svět mimosmyslový). Duší člověka pronikají dva základní okruhy – první představuje přímé spojení s duchem, s nejvyšší spiritualitou. Druhý okruh souvisí s vitálním tělem a se vším vnějším, k čemuž duše přistupuje buď aktivně, nebo pasivně. Duše je svým způsobem samostatná jednotka s vlastní, zvláštní formou existence, ovšem bez přímé účasti života v těle není duše schopna vývoje, pozvednutí a transformace. Třetí existenční forma člověka – DUCH – je na tom podobně, bez přímého spojení s duší, není schopen universálního vývoje.

DUCH je nejspirituálnější složka existence člověka, je jeho vnitřní bytostí, jde o element s nejvyšší energetickou vibrací

Pozvednutá a transformovaná duše aktivně působí na spirituální oblasti DUCHA, jenž tyto energie pasivně přijímá, a navenek se rozšiřuje – poznává sám sebe skrze vitální princip těla, a skrze princip duše. Tak vznikají reflexe zrcadlícího se vědomí, tak se duch zároveň stává naším učitelem, školitelem. Duše, se svou zvláštní formou existence, je sice individualita, přesto popud k aktivnímu projevu pro ni přichází skrze tělo, bez tělesného života není schopna vývoje. Tělo je ovlivnitelné a prostoupené duší v takové míře, jaký mají tyto dva základní principy živosti vzájemný vztah. Vzájemný vztah těla a duše je proměnlivý, a vyvolává akce a reakce.

Zároveň je duše v neustálém spojení s duchem, je duchem (učitelem) naplněna a ovlivněna. Podstata ducha spočívá v tom, že není pouze trpným přijímačem energií proudících vnější přírodou, jelikož vnímavá aktivita ducha převažuje nad pasivním přijímáním cizích podnětů. Duch vyvíjí samostatné aktivity v oblasti spirituálního světa, s nímž je v trvalé součinnosti, přitom je stále vnitřní bytostí člověka. Duch se ve své ideální formě projevuje v ohnivém principu života, je aktivní i pasivní zároveň. Konstituce lidské bytosti nemá pevných hranic, tři její základní složky – tělo, duše, duch – nejsou od sebe izolované, jedna v druhou pozvolna přechází.

V osvícení a plném uvědomění je člověk téměř božskou bytostí. Moderní člověk ale nežije v božské bytosti, je vzdálen od svého božského středu, neuvědomuje si své vnitřní hmotné a spirituální vazby, a bez potřebné božské jiskry žije na PERIFERII UNIVERSA – v hmotnosti. Dokonalá provázanost těla, duše a ducha vytváří éterické tělo, život bez tohoto mistrovského uvědomění je odkázán do hrubé hmotné úrovně a do úpadku (uspání) spirituálních energií u člověka. Čím více jsme vzdáleni jednotě universa, bezčasové existenci, tím více projevů hrubé hmotnosti zažíváme v hrubohmotném světě, bez možnosti potencionálního růstu, jenž vede k opětovnému spojení s božskou jiskrou. Fyzické tělo nosí a projevuje po celý svůj život ducha, jímž je řízeno, a v ideálním případě směřuje k éterické podobě boha, jenž se ve zmenšeném měřítku nachází v každém z nás. Pomocí hmotného těla a synchronních principů duše a ducha VYBÍRÁME z bezčasové databáze universálního vědomí vesmíru nehmotné informace, a tak skrze spiritualitu vyššího vědomí dokreslujeme v lineárním čase veškeré pozemské dění, veškerou projevenou životní hmotnost. Tělo, duše a duch vytváří hmotnou i spirituální základnu člověka, a nad touto základnou, z níž všechny tyto složky čerpají energii, je nejvyšší energetický transformátor, a tím je, pro mnohé možná překvapivě, životadárné SLUNCE.

Pouze galaktický člověk (osvobozený od setrvačnosti lidského myšlení) si je plně vědom všech těchto pozemských a nadpozemských souvztažností

Tyto souvztažnosti ve svém celku souvisí s další vesmírnou trojností: 1. – planetární soustava, kde je transformátorem Slunce. 2. – galaktická soustava (Mléčná dráha s mnoha slunci), kde je vyšším transformátorem energie vyzařující ze středu galaxie. 3. – universum (všechny vesmírné galaxie se všemi slunci), kde je nejvyšším transformátorem epicentrum, odkud vychází energie nejvyšších hodnot a vibrací: tvořivá božská síla.

Tímto souhrnem je řečeno, že duch není sám o sobě universální božská síla, jak se mnozí mylně domnívají, ale že duch je součástí základní lidské trojnosti. Přesto duch z božského universa pochází, a je božskou universální silou transformován. A platí to také opačně: nejvyšší božská entita skrze člověka (tělo, duše, duch) poznává sama sebe. Toto je pohled vědomí člověka pobývajícího v trojrozměrné dimenzi s přidanou hodnotou lineárního času – tedy ve čtyřrozměrném prostoru. Pohled rozšířeného vědomí z pozice bezčasového prostředí je ještě mnohem složitější, což ale neplatí pro každého, pro někoho může být výsledná v podstatě založená na překvapující jednoduchosti, pokud dotyčný sám VĚDOMĚ pobývá v JEDNO-DUCHOSTI. Možnosti nového galaktického člověka jsou mnohorozměrné, a pro mnohé z nás dosud nepředstavitelné, a dostupné pouze s vložením velké (emoční) energie do procesu transformačního vzestupu, energie jedince a následně lidstva jako celku.

Zobrazit všechny eKnihy

TADY a TEĎ rozhodujeme, my všichni, o možné transformaci, o možných modulech přechodu (navrácení se) do vyšších energetických vibrací. Jde o transformaci ve vyšší stavy vědomí lidského rodu, která bude možná pouze za podmínky SYNCHRONIZACE většinové populace. Jedná se o postupný vzestup celku do vyšších vibrací, který má svá pravidla a nikoliv jednu, ale více pozemských (pokračující život v těle a v čase) a galaktických (pokračující život bez těla a v bezčasí) možností. A výsledek? Ten je vždy, při jakékoliv vysoké hře, nebo během náročného vzestupu na vysokou horu – NEJISTÝ.

Související článek: Duše nikdy nestárne

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze