Hluboký prožitek vnitřního rozjitření v plaménku svíce a v záblescích niternosti

Uprostřed divoké bouřky. O půlnoci. Bez proudu elektřiny. Ve světle svíce

Pozorovala odlesk plamene svíčky, její světlo se v zrcadle chovalo podivně. Svíce v jednu chvíli sice pomalu pohasínala, ale odraz jejího světla v zrcadle byl intenzivnější. Když plamen svíce dohasnul, jeho světlo ve vnějším prostoru mimo zrcadlo splynulo s okolní tmou. Avšak ve vnitřním prostoru zrcadla se dál zjevovaly mihotavé záblesky pohasínajícího světla. Obraz svíce a vše, co se v jejím skutečném světle ještě před okamžikem odráželo, zůstalo v zrcadle zachováno. Ve chvíli, kdy skutečná svíce uhasla, v zrcadle se plamen svíce dál zmítal sem a tam jakoby v pohybu něčeho podivného, v jakémsi tajemném závanu dechu bytostí uvnitř zrcadla. Dost možná také v závanu velmi silné intenzity divoké bouřky předvádějící svou neskutečnou sílu ve venkovním prostoru osvíceném nespočtem blesků dotýkajících se korun všech stromů v jediném okamžiku, snad ve všech okamžicích teď a tady zjevující se bouře.

Vnímala ten podivný dech a ve chvíli, kdy se plamen svíčky v tomto neskutečném obraze ustálil a přestal se mihotat v podivném jiskření. A venkovní bouře už přestala hřímat. Tak v tu chvíli měla pocit, jako když se v zámku od tajných dveří pomalu, velmi pomalu otáčí klíč prozření. Ve světle ohně, které dál zůstávalo pouze uvnitř zrcadla a v třeskuté tmě, v které se fyzicky nacházela, uviděla zvláštní výraz ve svých očích. Oči vyděšené šokující přítomností. Hlubinné vlnění energií ve vnitřním prostoru zrcadla. Někde hluboko v zrcadle zaslechla zvláštní zvuk. Zvuk světla, který ve svém intenzivně vytrvalém proudu přestal být vnímán jako ticho. Zvuk povstávající z ticha se šířil všemi směry, v prostoru zrcadla se zároveň projevilo barevné spektrum toho zvláštního, hlubokého tónu.

Prostor v zrcadle měnil svou konzistenci, prostupovaly jím nevídané barvy, v krátkých kmitech se objevovaly geometrické vzory, které vykrystalizovaly do zářivé podoby. Jemné a výrazné fosforeskující barvy mnoha odstínů, prostor uvnitř zrcadla zdál se být naplněn zvláštní, fosforeskující tekutinou nebo mlhou. Nemohla od toho výjevu odtrhnout zrak, hleděla před sebe spoutaná duchem nepřítomnosti. Vědomí pohlcené tou intenzitou plavalo ponořené v moři barevných odstínů. Barvy vibrovaly zvláštní energií. Tanec barev pohlcoval okolní prostor i mimo podivný vnitřní svět zrcadla a způsoboval prolínání odlišných realit. Dívala se do zrcadla a ve svých očích uviděla zvláštní plamínky bílého světla. Nadpřirozená energie jí vzala sílu, pocítila velkou únavu. Nebyla si jistá, co vlastně vidí, skutečnost anebo živé dějství jako zjevení neodolatelně děsivého snu.

Hluboko v prostorové hloubce zrcadla vyvěraly zvláštní obrazy záře a tepla mateřského lůna v nitru srdce. V rajském opojení do její mysli pronikla intenzivně sladká vůně a niterná myšlenka, že středem vesmíru je lidské nitro, že vesmír vyvěrá v nitru člověka. Vše ve vesmíru se zachvívá ve svém vlastním rozjitření. V záblescích niternosti, v zárodečné skutečnosti, která předchází představu a ta zas předchází prožitek. Zárodečná skutečnost propojující nitro květin, nitro lesa, nitro hory, nitro člověka s nitrem Země a její nitro zas s nitrem její Hvězdy, a tak stále dál až k nitru lidského oka propojeného s Nitrem Vesmíru. V tu chvíli pocítila pohlazení své duše. Duše, která svým dechem vyprávěla o tom, jak dlouhý čas před námi nepatřila nám, nepatřila životu a nebylo nic než to, že existovala, nepatřila nikomu, ani sobě.

Na okamžik se od těch neskutečných výjevů odpoutala, když její pozornost upoutalo vnitřní pohnutí způsobené myšlenkou na rajský plyn. Proto vzpomínka na opojnou vůni, napadlo ji. Ta sladká a sladce chutnající vůně – bezbarvého rajského plynu, označeného zdánlivě triviálním názvem „nitro“. Téměř skutečná opojná vůně – v moci vnitřního kouzelníka, jenž ve světle svíce a v prostoru zahaleném do podivné tmy – omámila její vědomí. Triviální prožitek? Ovlivněný vzpomínkou připomínající okamžik, kdy člověk – probouzející se z narkózy, z ponoření se do svého nitra – velmi často své nitro odhaluje. Nahlas mluví o tom, co niterně prožívá. A jeho zbloudilá slova, o kterých ve svém téměř bezvědomí ani neví, vyjadřují to, o čem je niterně přesvědčen. V symbolech vyjadřuje své niterné zápasy, mluví očima své duše, vidí až na dno své duše, nadosobním hlasem svého nitra niterně prožívá sám sebe.

 Ve světle svíce s přicházejícím večerem si přála prožít hluboké poznání. Nyní, krátce po půlnoci, po běsnění velmi divoce rozčilené bouře, se stala niternou součástí omamného okamžiku. Okamžiku omamného svou posvátnou bázní i nadšením. Okamžiku, kdy energie nevázaného přání je už skutečností. Skutečností metafyzického přání duše.

Plamen světla svíce zobrazené v prostorových hlubinách zrcadla a v obrazech překrásných ve své intenzitě, hloubce a harmonii, zvolna pohasínal. Teď už vnímala jen vnitřní rozjitření – rozechvělost, posvátné podráždění, rozrušení, pobouření, roznícení – zapálení a pohasínání posvátného ohně. Náhle pochopila, že ten, kdo dokáže být rozjitřený celé dny, nutně hledá útěchu. Nutně a neomezeně hledá věci nebo stavy, prožitky a sny které jej utěšují.

Někoho utěšuje příroda a poetická nálada, jiného pohyb nebo umění, osobní tvorba, vnímání všeho krásného, znepokojivého, děsivého i sladce dojemného. Proto tak milujeme přírodu, to její duch utěšuje bytosti vnitřně rozjitřené. Říká nám, že svět okolo nás nám připadá prázdný pouze pokud jsme to my sami, kdo si připadá vnitřně prázdný.

♠        ♥        ♣

Související články: Očistná energie letní bouřky, Magnetické síly člověka a přírody, zloba a počasí

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze