Hmotný vesmír je projevem nehmotného vědomí

Být nad věcí a nad různé situace se povznést neznamená, že se na své okolí díváme povýšeně, a přitom vycházíme z pocitu jakéhosi vnitřního vítězství, který vznikl z přesvědčení, že se nám podařilo transformovat se do světla. Odvolávat se na autentičnost znamená, být autentičtí především vůči sobě. Především vůči sobě. Být zahleděn do svého nitra povýšeným způsobem představuje netoleranci k ostatním, k jiným přesvědčením, k jiným způsobům života. Netolerancí, která je omlouvána vyzdvihováním osobní „světelné transformace“. Mnozí si tak pletou zahledění do nitra se zahleděním do „kouzelného zrcadla“, které říká: „Jsi prostě nejlepší“. Mít sám sebe rád neznamená, dávat svou lásku k sobě na obdiv. Mít sám sebe rád je jedinečný niterný doživotní proces, který nekončím tím, že se jednoho dne postavíme před zrcadlo a sami sebe přesvědčíme, že máme hotovo a úkol je splněn.

Ohýbání reality v souvislosti s tím, jak jsou naše kroky dirigovány v souladu s „vesmírným orchestrem“, souvisí s tvořením nových světů, nových vesmírů. Tvoření s vášní, proměna paradigmat, alchymie energií myšlenek, konejšivá jistota vnitřní ochrany, kvantové proměny a manifestace cestou lásky znamená uvolnit se do svobody tvoření, mít své záměry pod kontrolou, předvídat a ovládat svou vnitřní sílu. Procítit každou představu, kterou projektujeme z nitra ven, přitom si uvědomovat, co jsme do tohoto světa přišli vytvořit. Naše duše si uvědomují, že jsou součástí energií, procesů a změn, které zas a znova přichází na Zemi prožít. Duše ve svých pamětích nesou informace, které souvisí s tím, že každý nový vesmír je informovanější a odolnější.

Zasvěcené duše vědí, že hmotný vesmír je projevem nehmotného vědomí. Vědomí je největším mystériem vesmíru. Vědí, že kamenná krása pradávných monolitů voní dálkou času, a že z jediné velké vlny vzedmuté na hladině oceánu se rodí tisíce nových, mysticky propojených s kosmickými silami. Naše duše vždy věří, že máme moc změnit naše životy na úrovni hmotné sféry, pokud se zaměříme na svou osobní tvořivou sílu. Už pouhou svou přítomností na tomto světě dokazujeme, že věci, které se ve vesmíru nestávají, se mohou stát. Ale je omyl svou přítomností dokazovat, že jedině ta naše pravda je správná a nad druhé se povyšovat.

Nevidíme, neslyšíme, nerosteme, nehýbeme se. Přitom si myslíme, že vidíme, rosteme a hýbeme se. Dokud nepřijde někdo, kdo nám razantním způsobem dává na vědomí, že si zkrátka stojíme na vedení. Někdy stačí udělat, pro sebe a pouze pro sebe, jeden zásadní krok. Pohnout se uvnitř sebe, pouze a jen uvnitř sebe. A nehroutit se, pokud je nám zvnějšku předkládáno, že zaostáváme, a že povznesením se do „transformačního světla“ se kruh sebepoznání uzavírá, a že jsme „právě teď“ promeškali svou „poslední šanci“.

Vyléčit si své šrámy v posvátném ašrámu neznamená, dávat druhým najevo cokoli ve smyslu „já jsem jednička“ a „ty jsi nula“. Zde se nachází poněkud zajímavá mýlka, neboť „nula nemá negaci“. Nula je celistvostí, má v sobě potenciál, může představovat (se vší skromností) počátek duchovní cesty. Jednička se sice může cítit být povýšena nad nulu, ale často opomíjí, že jednička v sobě může nést aroganci, může být lídrem mas a využít svých vůdčích schopností, ale neměla by zapomínat kultivovat své arogantní postoje. A že je jakási podivná arogance na vzestupu je vidět na tom, jak některé bytosti – jsoucí nad věcí a povznesené nad vším – přednáší své poznatky, nové a jedině správné názory, které otáčí tento svět naruby, podivné novátorské vhledy (často schované za channeling) s jakýmsi možná až záměrným a velice sebestředným, téměř až „diktátorským způsobem“. „Takhle to je a bude“. „Přesně takto se věci mají“ a nevyslovené, skryté v podtextu „Jedině to, co říkám já, je pravda“.

Proto je důležité stále si připomínat, že nic a nikdo z vnějšího světa nemá vliv na to, jak se my sami cítíme. Vždy máme na výběr čemu budeme věřit, čemu nebo komu ODEVZDÁME SVOU ENERGII. Vždy máme volbu rozhodnout se, jak se budeme cítit, my si můžeme uvědomit svou vnitřní sílu. Svou hodnotu. Svou jedinečnost. Ve své (nové) realitě si můžeme ponechat jen to, co s námi souzní. To, co s námi nesouzní zde není proto, abychom se cítili poníženě, málo světelně nebo nedostatečně transformovaní. Důležité je nenechat na sebe přenášet energie, které nás mohou zaplavit pocitem nedostatečnosti. Proto nezapomínejme, že jiskra života nemůže být uhašena vodou, může být zničena pouze nezvladatelným žárem vnitřního ohně. Nemůže být uhašena emocemi, které nám pomáhají podívat se do vlastního nitra. Může být uhašena spalujícím žárem sebestřednosti a arogance.

A nezapomínejme, že energie lidského hlasu v sobě skrývá mocnou sílu. Dosažení určité vibrace hlasu, tónu hlasu a hlasitosti, má moc dotýkat se substancí astrálního světa, přetvářet astrální světlo do různých forem. Má moc dotýkat se hmotného světa, má moc dotýkat se nás podprahovým způsobem. Hlas používaný jako tvůrčí vůdčí prostředek má moc spojovat i rozpojovat. Hlas uvolňuje sílu myšlenek, tato síla proudí ve směru předem stanoveného záměru. Síla hlasu může mnohdy i velmi zásadním způsobem ovlivnit energetické pole druhého člověka. Hlas používaný při rituálu, (přičemž za rituál můžeme považovat i pravidelné promluvy k druhým lidem za použití vědomostí nejen o metafyzice slova a hlasu), spojuje vnitřní a vnější světy, hlas hypnotizéra má moc ovlivnit denní bdělé vědomí člověka odpojeného od vlastního vnitřního světa.

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze