Jemnohmotné sféry mimo dimenze času a rozumu

Aneb sférické vnímání pro náročné. Proč pro náročné? Protože jsou záležitosti, které bytostně cítíme a vnímáme na úrovni duše, ale obtížně je dokážeme vnímat rozumem a vyhledat jejich „pohyblivé obrázky“ ve své „prožitkové paměti“ na úrovni naší „hvězdné identity“. A pokud se nám je v paměti našeho éterického těla a astrální existence vyhledat přece jen podaří, obtížně je dokážeme popsat slovy. Čím více se budeme sférické prožitky snažit popsat slovy, tím více vytvoříme nesrovnalostí a paradoxů v oblasti zažitých mystických a spirituálních pojmů. Náročný pozorovatel hmotných i jemnohmotných světů se může u těchto nesrovnalostí a paradoxů pozastavit a může je dokreslit vlastními prožitky mimo sféru běžného pozemského bytí.

Zvláštní prožitková paměť a jedinečná snová vesmírná mapa se utváří v době, kdy spíme, kdy hluboce meditujeme, nebo se nacházíme ve změněných stavech vědomí

Případně ve chvílích, kdy vědomě astrálně cestujeme, kdy pobýváme v astrální sféře v čase mezi jednotlivými vtěleními do pozemské nebo jiné vesmírné reality. Během spánku a snění prožíváme naši existenci poněkud jiným způsobem. Ve dne vnímáme minuty a hodiny a den se nám zdá krátký, často říkáme, kéž by měl den osmačtyřicet hodin. Pokud vnímáme den jako velmi krátký, tak ani netušíme, jak pravdivý je to výrok – na úrovni hmotné reality. V době spánku a snění můžeme být na několika různých místech najednou mimo hmotnou realitu, na jiných jemnohmotných frekvencích. Jedná se o paralelní reality a různé astrální, tedy hvězdné sféry, jejichž prožitkový prostor se zapisuje do našeho podvědomí. Mezi usnutím a probuzením do běžné reality, tedy v době spánku během jediné noci, můžeme zažít v paralelní realitě nejednu krátkou epizodu nebo delší kapitolu „reality jiného života“, nebo dokonce průběh celého života na jiné úrovni.

Mimosmyslové prožitky

Mezi usnutím, sněním a probuzením existuje pro esenciální podstatu naší bytosti nekonečně dlouhé a spletité „frekvenční a časové vlákno“, které se nedá srovnat s časoprostorovým vnímáním prožívaným na úrovni běžné denní reality. Vědomí duše se během spánku odpoutá od fyzického těla a tím i od hmotné reality, a přestože spíme třeba jen šest hodin, duše může pobývat a získávat různé informace, zkušenosti nebo prožitky v jiné realitě libovolně dlouho. Libovolně dlouho ale nemá nic společného s běžným vnímáním času a prostoru na úrovni pozemské reality. Individuální vědomí/duše se může přesouvat z jedné astrální dimenze nebo paralelní reality do druhé, z jednoho „časového tady a teď“ do jiného.

Součet všech prožitků a zkušeností v jiných realitách vnáší nové vhledy do nejrůznějších tušení, která se nám zjevují za denního bdění a naše vědomí se postupně utvrzuje v představě, že bez pozorovatele by potenciál vše tvořivé energie nemohl být naplněn. Mimosmyslové prožitky nás utvrzují v představě, jejíž základ dřímá v lidském podvědomí, že vše hmotné i jemnohmotné vzniká z volné energie. Nejprve představa, potom skutečnost, nejprve jemnohmotné sféry nebeských těles a poté hmotné planety, nejprve jemnohmotné bytosti a poté bytosti s fyzickým tělem. Tvořivá energie, pocházející z tajemného ZDROJE (stvořitel, bůh, božská energie, singularita), představuje energii nespoutanou, energii bez tvaru, bez formy, ale s potenciálem zmaterializovat se v podobě libovolného hmotného předmětu nebo jemnohmotného jevu.

Pravá (dokonalá) podoba ZDROJE tvořivé Energie Světla je pro lidské vědomí skrytá za neprůhledným závojem. A za tímto závojem se od okamžiku narození současně rozvíjí minulost a budoucnost.

Ve sféře pod tímto neprůhledným závojem se rozléhá nekonečný prostor. Tento prostor se vyznačuje SFÉRAMI, které si obrazně představujeme jakoby poskládané pod sebou. Tvořivá Energie Světla proniká neprůhledným závojem a dále prochází sférami vesmírného prostoru, které se vzájemně prolínají, a jejichž povahu určují různé stupně/frekvence emanace neboli vyzařování tvořivé energie. Každá sféra vesmírného prostoru, která se nachází pod neprůhledným závojem, je přístupná a umožňuje lidskému vědomí propojit se s tvořivou Energií Světla. Lidské vědomí není uzavřené před žádnou z těchto sfér, je přítomné ve všech sférách (jak nahoře, tak dole). Každá z nich ale pro lidské vědomí představuje (frekvenčně) odlišný stupeň obtížnosti, dosažitelnosti, vnímatelnosti. Každá sféra je založená na určitém schématu, každá má určitou energetickou strukturu, specifickou sférickou formu. Můžeme si dokonce představit, že každá sféra se rovná určitému mentálnímu proudu lidského vědomí.

Tvořivá Energie Světla, která těmito sférami prochází je stále jedna a táž, představuje dokonalost (zdroje), která je neměnná, je stálá.

Stupně obtížnosti dosažení tedy spočívají v tvořivé Energii Světla a ve frekvenční struktuře určité sféry. Vědomí nebo mysl se snaží těchto hranic dosáhnout a energetické pole dané sféry prozkoumat a obsáhnout. Pro pozorovatele v hmotném těle sahají tyto sféry v opačném sledu, pohledem ze země za denního bdění, vysoko do nebes. Dosahují pod i nad barevnou duhu, která se čas od času klene přes nebeskou klenbu, která je součástí pozemské i nadpozemské sféry Slunce. Zjevení duhy obrazně představuje podobný, ale snadněji prostupný pomyslný závoj, který odděluje pozorovatele nikoliv od Zdroje, odděluje (uzavřenou) mysl individuálního vědomí od prostoru jemnohmotných astrálních sfér sluneční soustavy. Uzavřená mysl mimo jiné znamená nesoulad mezi pravou a levou mozkovou hemisférou.

Takže tu máme Zdroj a jeho specifický charakter, máme tu tvořivou Energii Světla a neprostupný závoj, který nám nedovoluje Zdroj tvořivé Energie Světla spatřit a poznat

Otázkou je, v čem vlastně spočívá to největší mystické enigma, to největší tajemství nebo hádanka. Spočívá tajemství vesmíru ve Zdroji samotném, nebo v (energetickém) závoji, jehož neproniknutelná povaha činí tento Zdroj neviditelným, nedosažitelným a záhadným? Zdroj dokážeme nejrůznějšími způsoby popsat a pojmenovat, dokážeme si jej každý dle svého mínění a přesvědčení abstraktně představit a vizualizovat. Ale podstatu neprostupného závoje, oddělujícího nás od Zdroje tvořivé vesmírné Energie Světla si dost dobře představit a pojmenovat nedokážeme.

Můžeme si položit metafyzickou otázku, zda dokáže povahu a podstatu energetického závoje překonat vědomí/duše v okamžiku fyzické smrti, v okamžiku, kdy opustí astrální sféru sluneční soustavy a vydá se na cestu nekonečným oceánem hvězd.

V okamžiku smrti hmotného těla prostupuje individuální vědomí různými sférami prostoru, různými způsoby se propojuje s tvořivou Energií Světla, ale tajemství závoje je pro vědomí nepřekonatelné respektive „nepřitažlivé“. A to z toho důvodu, že samo vědomí obyčejně tento závoj překonat nepotřebuje, netouží po tom, není to jeho záměrem ani cílem. A pokud ano, pokud se rozhodne tento závoj překonat, v tom okamžiku pravděpodobně dojde k vymazání existenční paměti vědomí/duše v celém jejím rozsahu.

Pro vědomí, které se takto svobodně rozhodne, dojde k trvalému propojení se Zdrojem a k nemožnosti vracet se do sfér existujících pod závojem, a opět se inkarnovat na Zemi, nebo se na úrovni jiné části vesmíru podílet na jeho vývoji (transformaci). V podstatě dojde k odpojení od jakékoliv dřívější existence individuálního vědomí zaznamenané na úrovni informačních morfických polí. Následné splynutí se Zdrojem znemožní propojení s energetickou pamětí předešlého bytí, ačkoliv paměťové vzorce zůstanou zachovány na úrovni morfických polí jako svědectví existence pro ostatní vesmírné bytosti. Po odpojení individuální vitální energie od energetické paměti osobního morfického pole dojde k znemožnění návratu do života na hmotné úrovni.

Avšak duše neboli individuální vědomí netouží po neexistenci, je tomu naopak. Neustále nás nabádá odpoutat se od tvrzení, že duše je uvězněna v lidském těle, a že cílem života je osvobodit duši ze zajetí hmotného těla, nebo ze zajetí jakékoliv vesmírné existence. Nabádá nás odpoutat se od předurčení, od osudu, a tím se zbavit přesvědčení, že jsme vesmíru nebo samotnému stvořiteli něco dlužni. Nejsme nikomu nic dlužni, zdroj života je v nás.

Během našeho nočního snění a vědomého či nevědomého astrálního putování se můžeme dostat do různých prostorových sfér, které nám budou ukázány, (pokud si budeme alespoň část snových prožitků po probuzení pamatovat), jako neoddělitelné součásti hmotné reality.

Můžeme se dostat do sférického prostoru těsně pod závojem nepoznatelné podstaty Zdroje, kde se světelná podstata Zdroje manifestuje, kde se projevuje silný potenciál tvořivé Energie Světla. Koruna je pojmenování té nejvyšší sféry pod neproniknutelným závojem. Emanace – vyzařování – bílého světla má na úrovni této „korunní sféry prostoru“ latentní povahu (obsahuje skryté vzorce). Skryté vzorce vesmírného uspořádání se projevují (částečně se materializují) v dalších vrstvách jemnohmotných sfér, co do jejich kvality a energetického uspořádání. Konečnou sférou je hmotná realita, která je obrazem Zdroje fraktálně rozděleného na jednotlivé atributy. Je obrazem Zdroje rozděleného na myriády jednotlivých komponentů projevené hmoty, jejíž součástí je několik dalších sfér sluneční soustavy, sféra Země a této sféře náležející živé bytosti přírody včetně člověka. Projevené hmotě přísluší různé atributy Zdroje, neodlučitelné vlastnosti, zvláštní znaky (například prostorově-geometrické povahy), zvláštní parametry vesmírných zákonů, které přičítáme nebo přisuzujeme neznámému Zdroji/tvůrci, neznámé podstatě tvořivé Energie Světla.

Jakmile emanace Zdroje vytvoří první sféru pod závojem, dojde ke vzniku předloh budoucích forem, které jsou pro tvořivou Energii Světla vzorem k přeměně energie ve hmotu.

Nejvyšší korunní sféra, nejčistší a nejblíže Zdroji, ještě není hmotnou sférou, ale obsahuje impulzy pro vznik hmoty. Na této úrovni dochází k polarizaci čisté Energie Světla, která postupně začne „nabírat na hustotě“. Emanace Zdroje je vyjádřením touhy po materializaci, po vyjádření rozmanitosti, po zmnohonásobení sebe sama, a tím také touhy po zdokonalení. Tím je ale uvedeno v paradox tvrzení, že Zdroj sám o sobě je dokonalý. Možná ona dokonalost spočívá v touze podělit se o zdrojový potenciál s nekonečným vesmírným prostorem, v touze posvětit dokonalost Zdroje/tvůrce v rámci všech vesmírných bytostí.

Pokud ale eliminujeme vše, čím je dokonalost Zdroje ve své obsáhlosti a nekonečnosti, zůstane nám existence uzavřená ve slovním vyjádření: absolutní NIC, které je prázdnotou bez tvarů, vůní a barev. Teprve emanace nekonečného a čistého světla uvede něco v pohyb, tehdy se nic mění v něco a vesmírem se rozezní prvotní zvuk Hudby Sfér. V tuto chvíli se světlo (pozitivní energie, mužský princip) oddělí od tmy (záporná energie, ženský princip). Polarizace se tedy během aktu stvoření stane něčím, co rozproudí nehybnost nekonečného prostoru. Polarizace se stane součástí prvotního aktu stvoření, prvotního aktu transformace vesmírného Vědomí.

Prostorovými sférami vesmírné existence bychom mohli pokračovat dále a dále. Naše sny nám ale během návštěv sférických domén prostoru vždy ukazují jen velmi malou část skutečnosti. Vlastně nám ukazují především to, co máme uložené v nevědomí, nebo to, čemu my sami věříme.

Ukazují nám, že my sami zaplňujeme hmotný prostor hmotou a jemnohmotný prostor jemnohmotnými jevy. V rámci víry, představ a fantazie existují další sny, mnohem barvitější a pestřejší. Sny, které nám ukazují, že tyto sféry jsou v nás, že Energie tvořivého Světla se transformuje v mozku, na úrovni pravé a levé hemisféry. Návštěvník astrálních sfér musí být hodně senzitivní, aby jednotlivé sféry pocítil, pravá a levá hemisféra musí být v harmonii, mysl musí být v mentální rovnováze, fyzické tělo v souladu s duší. (Nejde pouze o naše osobní představy a fantazii, jde o představy a fantazii všech kdy existujících vesmírných bytostí, na které je nám umožněno se příležitostně napojit).

Vzpomínky na ony strohé, nebarevné sny, které souvisejí s různými dogmaty a programy, nás odkazují k mystickým sférám, kdy „horní sféry“ poukazují k pravé hemisféře (představivost, imaginace, fantazie). „Sféra uprostřed“ odkazuje k páteři, míše, čakrám a proudu životní energie (Energie Světla). „Spodní sféry“ odkazují k levé hemisféře (logika, rozum). Pokud ale do této hry vstoupí senzitivita a více fantazie, sférické sny se stanou mnohem vzletnější a zajímavější. V těchto snech objevujeme sféry, v nichž se utváří realita dříve, než se projeví na úrovni nejnižší hmotné sféry bytí. A tyto snové projevy začneme vnímat také za denního bdění v pozemské realitě.

Začneme kolem sebe vnímat neviditelné světy, v kterých se utváří to, co se nám projevuje před očima. Stáváme se pozorovateli světa vnitřního a vnějšího. Začneme si uvědomovat, že s tím, s čím se v hmotném světě setkáváme, to si ve svém vnitřním světě nejdříve vytváříme, formujeme způsobem svého myšlení. Ve svém vnitřním světě si utváříme realitu v mnoha podobách, ale ve skutečnosti se setkáváme tváří v tvář s konečnou podobou reality, pro kterou se vědomě nebo nevědomě nakonec rozhodneme. Dokonce si my sami utváříme realitu hvězdných sfér (např. dle různých náboženských přesvědčení), a během odpoutání vědomí od hmotného těla se „tváří v tvář“ v astrálním světě setkáváme s představami o tom, jak tyto sféry vypadají nebo fungují. Nakonec si uvědomíme, že všechny hvězdné sféry jsou velmi blízko vnitřním formacím našeho vědomí. A pokud se odpoutáme od vnucených (náboženských dogmat), nemusíme mít žádné obavy, že se na úrovni vesmírných sfér setkáme s čímkoliv, co by se mělo podobat představám pekla nebo očistce.

Unavený mozek potřebuje čas od času „duchovně okysličit“ poté, co světské informace všeho druhu padají do jeho prostoru jako do bezedného oceánu. A jakmile vnitřní sféru tvořivého potenciálu přijmeme také na úrovni rozumu, v AHA efektu nám je potvrzeno, že transformace vědomí je Dar Života.

Transformace lidského vědomí je nikdy nekončící proces, jehož počátek nemůžeme hledat v desítkách, stovkách ani v tisících let nazpět, neboť je součástí nekonečného, ale přitom vesmírného cyklického procesu bytí/nebytí, existence/neexistence. Transformace vědomí je nekonečný proces stvoření. Nebýt nekonečně ŽIVÉ touhy Zdroje/tvůrce po projevení dokonalosti, nikdy by se „tiché a nekonečné vody“ nekonečného prostoru nerozezněly a nerozpohybovaly by se v proudu času. Oceánem vesmírného Vědomí by se nerozezněly vlny tvořivé energie. Pokud čistá Energie Světla dojde zhmotnění, jsou jí přisouzeny rozdílné rysy, a to podle účelu, který má v podobě hmoty splnit. V podobě hmoty tvořivá Energie Světla získává různé vlastnosti, strukturu, tvar, velikost, tíhu, barvu, a není pochyb o tom, že se tak dle prvotního plánu Zdroje děje z dobrých důvodů. Tvořivá energie prochází „spletitými sítěmi informačních polí“, kde přijímá tvar/formu dle nejrůznějších vzorců. Děje se tak aniž by ustalo proudění tvořivé energie vesmírným prostorem, získaná forma je součástí schopnosti tvořivé energie kopírovat sebe sama, vytvářet fraktální vesmír, oživovat hmotu a do nekonečna se účastnit tohoto dech beroucího procesu.

Inspirace – všechny elektronické i tištěné knihy Psychologie chaosu

Jakákoliv zkušenost nebo představa může být přímo úměrná nejen spojení rozumu a duše, může být přímo úměrná také úhlu pohledu vypravěče a úhlu pohledu posluchače. Záleží na tom, s jakým úhlem pohledu a s jak širokým mimosmyslovým vnímáním v rámci zkoumání vesmírných záhad a tajemství disponujeme. Nejen mimosmyslové vhledy, ale také fantazie, představují dešifrovací klíče k transformaci lidského vědomí. Poznamenávám ale, že rozum zde není vyloučen, ten nastupuje v okamžiku bdění a denního vyhodnocování sférických snů. Pojmové rozklíčování transformačních procesů není jednoduchý proces, může jít o náročnou a přitom sisyfovskou práci, proto nám na úrovni lidského bytí od nepaměti pomáhá sdílení a věcné, symbolické i obrazné chápání mimosmyslových prožitků.

Tímto pojednáním zdaleka není řečeno vše, co se můžeme dozvědět z prožitků na úrovni sférických snů. Obyčejně nemáme předem žádné zdání nebo předtuchy o tom, kam se naše astrální tělo během nočního spánku dostane, a pokud bychom se sny a prožitky našich jemnohmotných těl chtěli zabývat do hloubky, pojednání o jemnohmotných sférách mimo dimenze času a rozumu by mohlo být nekonečně dlouhé. A mohlo by obsahovat myriády sobě si podobných obrazů nekonečných hvězdných sfér, mohlo by obsahovat nekonečno projevené v paradoxech, které nazýváme božskou dichotomií.

Stejně tak jako Slunce neobíhá kolem Země, ač to tak může vypadat, podobně ručičky ciferníku hodin nejdou do budoucnosti, hodiny tikají pozpátku, ve chvíli, kdy zazní zvon a půlnoční hodina odbije, vesmír se zachvěje jako rozvlněná harfa, a to je možná důvod, proč tolik lidí tikot hodin zneklidňuje…

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze