Jitřenka a Večernice – dech hvězdného nebe za svítání i soumraku

Je to nádech nekonečna, jenž nese prach dávných supernov, pulzující světlo pulsarů a slzy komet, jež se rozplynuly ve zdánlivé nicotě hvězdných dálav. Hvězdy tančí nekonečný příběh, každá jako perla navlečená na niti kosmického času, třpytící se touhou po dotyku věčnosti. A mezi nimi, jako dvě sestry rozdělené dnem a nocí, plují Jitřenka a Večernice — strážkyně prahů mezi světy. Jedna rozevírá bránu úsvitu, druhá vetkává temnotu do hedvábí soumraku. Jejich světlo je písní bez slov, vzpomínkou na okamžik, kdy se vesmír zrodil z touhy po kráse.

Jarní svítání přichází s vůní rozkvetlých květin a mokré země probouzející se ze zimního snu. Slunce, ten věčný alchymista, vlévá své zlato do řek, do korun stromů, do očí těch, kdo ještě neprocitli ze zimního spánku. Za rovnodennosti se noc a den setkávají za hranicí času a prostoru. Volnost je tu jen iluzí, říká rozum, ale srdce ví, že vnitřní svoboda je dech života, který nelze spoutat. Je to paměť dětských dnů, kdy jsme běhali bosí po loukách s vlasy plnými květů kopretin a zářivého smíchu. Tehdy jsme byli čistou touhou, nespojenou s tíhou uvadajícího času.

Vzpomínky na dětství jsou jako motýli uvěznění v jantaru — průzračné, křehké, věčné. Jitřenka, ta ranní poselkyně, je vyvolává zpět. V jejím světle se zrcadlí tváře těch, které jsme milovali, hlas matky, jež nás volala domů, a vůně chleba pečeného s láskou. Ale Večernice, ta něžná družka noci, nám připomíná, že každá vzpomínka je zároveň stínem nebeských souhvězdí, zapsaná v diagramech všech duší, v jejich věčném přicházení a odcházení. V záblesku mihotavého světla Večernice se odkrývá naše touha vrátit se, obejmout to, co už nelze držet ani uvidět, a přesto letět dál — vstříc neznámým konstelacím planet a hvězd.

Člověk je bytost rozkročená mezi světlem a temnotou. Jeho duše sní sny, jež překonávají tíhu hmoty. Myšlenky, ty neviditelné můstky, se vzpínají nad propastí nemožného. Touhy, nesoucí se vesmírem rychlostí posmívající se pozemským zákonům, jsou jako ptáci bez tíže. Letí k místům, kde hvězdy plodí nové světy, kde čas je jen řeka světel a stínů, v níž se koupají dávní bohové. A v tom letu, v tom překonávání sebe sama, je závan oné dětské volnosti — okamžik, kdy jsme poprvé pozvedli hlavu k obloze, zahlédli záblesk Venuše v ranním chládku a uvěřili, že i naše srdce může zářit.

A tak, když jarní úsvit políbí obzor a hvězdy se rozplynou v objímající modři, když jitřní mlha vzestoupí nad naše vnitřní rozjitření a naše nitro se zaraduje, po celý den v nás zůstane ozvěna nekonečného vesmíru. Prostoru naplněného energií splněných i nesplněných přání, niterných rozhovorů s Měsícem a lučními vílami, a celé škály pocitů, jež nelze vyslovit. Jsme zde — spoutaní zemí, ale s dechem, jenž sahá až k hranicím existence. A možná právě v tom je ta největší úleva: vědět, že i když nás tělo váže k pozemskému světu, duše může snít vznešeně, a že její sen se dotkne hvězd dřív, než se světlo hvězd odzrcadlí od našich zorniček zpět k jejich kouzelným jménům.

Související článek: Jsme připraveni ulehčit sami sobě břímě života? Jsme smířeni s tím, že nikdo jiný to za nás neudělá?

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj obrázků: Pixabay.com

Diskuze