Kosmická zrcadla, jednotné pole vědomí a skrytá realita vesmíru

Někdy se setkáváme s dvojím slovním označením pro jednu věc, různá označení by nás ale neměla mást, pokud se zaměříme na to, co se skrývá za daným pojmem, nebo na to, co se skrývá mezi dvěma různými označeními pro jednu věc. Čtením mezi řádky můžeme zkoumat, co nevysloveného, povětšinou zobecňujícího nebo abstraktního, se skrývá za slovy, vybranými právě pro daný text, pro jakého čtenáře jsou pojmy nebo slova textu přizpůsobená. Za slovem, které nás v textu upoutá, udělá na nás určitý dojem, například nás znepokojí, se mohou skrývat nejrůznější, v textu dále nerozvinuté, pouze naznačené myšlenkové struktury. Jediný pojem může obsahovat mnoho nevysloveného. Přitom si uvědomujeme, že slovní poznání se nevyrovná přímému osobnímu poznání.

Abstraktní představivost a tvořivá síla slov

Někdy se nám podaří vstoupit do abstraktna tak, jak autor zamýšlel. Jindy se napojíme na linii vlastní abstraktní nebo imaginární představivosti. Obě cesty jsou v pořádku. Proto se nám někdy stává, že během opakovaného čtení oblíbené knihy objevíme na jejích stránkách něco nového, s pocitem, že to tam dříve nebylo. Zaměříme se na to, zda na nás text působí jako „orientační mapa“, ukazatel cesty nebo jako manuál, jak se orientovat v problematice, o kterou se zajímáme. Případně jak se orientovat v tom, co my sami prožíváme v různých aspektech života. Nebo zda nás text vede k analyzování vlastních zkušeností. Za některými slovy se může skrývat klíč k hlubšímu pochopení textu, může jít o slova, která zapůsobí na naše smyslové vjemy a osvětlí nejrůznější životní zkušenosti.

Rozkrývat tajemství ale neznamená uzavírat se do světa abstrakce a světa slov a zapomínat na jejich tvořivou sílu. Důležité je dokázat s otevřenou myslí občas vstoupit do abstraktna a metafor, které společně s nejrůznějšími definicemi vytváří kaleidoskop poznání. Uvědomovat si, kdy slova a názory druhých přijímáme za svou realitu. Soustředit se na individuální spiritualitu, a přitom mít na paměti, že zrakem vidíme jen část světelného spektra.

• Nevidíme světelné vlny, které procházejí veškerou hmotou, světelné vlny, které se odrážejí od kosmického zrcadla, a které jsou součástí expanze lidského vědomí až za hranice pozorovaného vesmíru.

Pomyslné kosmické zrcadlo je součástí mystické stezky nesmrtelnosti

Kosmické zrcadlo zastává úlohu „nestranného regulátora“, představuje tajemné kosmické zařízení pro regulaci přijímaných informací, je usměrňovatelem a upravovatelem všeho, co člověk míní a činí. Není však regulátorem samočinným, přijatá data nezpracovává automaticky, není poháněn pouze vlastní silou. Informace nezpracovává nahodile, bez přičinění člověka, bez přičinění pohybu vědomí všech bytostí a přírody, ačkoliv různé živelné projevy přírody můžeme mylně považovat za samovolné, spontánní nebo náhodné. Zastává také úlohu „vesmírné telefonní ústředny“, propojuje lidské vědomí se všemi ostatními formami vědomí a s vědomím Universa. Zastává úlohu kosmického napajedla, pro všechny bytosti žíznící po životě a po poznání, napajedla, do kterého se neustále vlévá nekonečný proud průzračné „živé vody“ čirého vědomí „tekutého kosmického oceánu“.

• Každý jeden z nás se podílí na vyšlapávání stezky nesmrtelnosti: na rozšiřování (lidského) vědomí za hranice sluneční soustavy, za hranice galaxie, do celého vesmíru, za hranice vesmíru až do nekonečna. Kosmické zrcadlo je nejvyšším patrem univerzity zabývající se vědou o vědomí. Kosmické zrcadlo je rozhraním mezi vědomím člověka a jednotným polem vědomí, které je z pohledu metafyziky „čirou substancí tekuté povahy“ a je zdrojem všeho tvoření.

Jednotné vše prostupující pole vesmírného Vědomí

Jednotné vše prostupující pole vědomí, empiricky ukryté před zraky „vševědoucích i nevědoucích“, můžeme pouze tušit ze zkušenosti, která závisí na okolnostech ověřitelných pouze pozorováním a experimentováním, přijatých „a priori“ bez důkazů. Přijatých za platné dříve, než dojde ke skutečnému ověření v dané realitě, což může být podmíněno zaujatostí, podbarveno předsudky, jako jakékoliv poznání vztahující se k filozofii o životě, získané před (skutečnou) smyslovou zkušeností. Jednotné pole můžeme vytušit ze všeho, co kdy bylo řečeno o tom, jakým způsobem je spoluutvářeno vědomím člověka, vědomím přírody a vědomím vesmíru. S ohledem na metafyzický předpoklad, že jednotné pole, pokud má představovat něco sjednocujícího nebo jednotného pro všechny formy síly a hmoty, pro všechny formy vědomí, je samo vědomé.

Existenci skrytého jednotného pole a jeho vliv na fyzický vesmír je možné chápat nejen matematickou logikou, ale také pomocí intuitivních vhledů, které rozvíjejí metafyzické teorie o smyslu existence vesmíru a o smyslu života. Pro intuitivní mysl není prázdnota prázdnotou, ale dokonalou neohraničenou plností, z níž vznikají hvězdy a galaxie. Pro intuitivní mysl je jednotné pole vědomí polem čirého poznání, polem věčného života, polem čiré inteligence, je tím, kdo poznává, je procesem poznávání i tím, co je poznáváno. A kde se s ohledem na nekonečnost jednotného pole vědomí nachází člověk (lidské vědomí)? Nachází se někde uprostřed mezi tím, co je menší než nejmenší a tím, co je větší než největší, stojí nohama na zemi s hlavou v oblacích v jedné ruce dalekohled v druhé mikroskop a snaží se pochopit současně bod i nekonečno.

• Intuitivně také chápeme, že individuální vědomí lidské bytosti vyplývá neboli je emanací jednotného pole vědomí. Podobným způsobem je nám blízké tvrzení, že vědomí člověka přežívá zánik fyzického těla. Tvrzení o zachování vědomí po smrti se velmi podobá zákonu o zachování energie, která nezaniká, pouze mění formu.

Stavební kameny pro konsensuální vnímání reality a chápání vesmíru

Vědecké a náboženské chápání vesmíru, teorie a hypotézy o přírodních zákonech, určují směr lidského myšlení, nejen krátkodobě, ale především dlouhodobě, na tisíce a tisíce let. Život každé civilizace je založen mimo jiné také na axiomech, které určují zásadní směr budoucího vývoje. Axiom je postulát, základní tvrzení přijaté a bez důkazů považované za pravdivé. Jedná se o skutečnosti, ponaučení, zásady a pravidla, která jsou obecně přijímaná za pravdivá a akceptovaná jako samozřejmost, jako určující princip nebo zákon. Takto vznikají stavební kameny pro konsensuální vnímání reality jako všeobecně sdílené skutečnosti. Tímto zde není míněno, že „tvořit svět“ na základě konsensu – na shodě názorů, souhlasu, společném postoji, součinnosti, jednomyslnosti – je něco špatného.

• Velmi úzce to souvisí s představami vytvořenými o sobě samém, se vším, co dalšího vkládáme za dvě základní slova tvoření: „Já jsem“. Vytváření osobní reality souvisí se vším, s čím se ztotožňujeme.

Mysl a smysly otevírají brány poznání

Před branami, které leží mezi vědomím a nadvědomím, stojí mysl a lidské smysly. Mysl a smysly otevírají brány poznání. Neboť jak pravil kdosi moudrý: „Krása tkví v oku toho, kdo se dívá“. Zda je něco krásné nebo ošklivé o tom rozhodují osobní měřítka a předpojaté představy, podle nichž posuzujeme okolní svět. Totéž platí pro normální – nenormální, pravdivé – nepravdivé. Představy zabarvují, zkrášlují nebo deformují skutečnost. Skutečnost zabarvuje, zkrášluje nebo deformuje představy. Svět vnímáme jako pohyblivý a neustále se proměňující odraz zažitých představ o skutečnosti, které čas od času redukujeme na základě nových poznatků. Vytváříme normy, které všeobecně sdílíme, způsob přemýšlení se liší podle toho, jak daná kultura vnímá životní priority a povahu života vůbec. Vědecké bádání, stejně jako duchovní bádání, je často motivováno touhou po nesmrtelnosti. Touha po nesmrtelnosti by se však neměla stát „cílem života“, život by se tak mohl stát nesnesitelným. Nesmrtelnost spočívá v rozšíření lidského vědomí po celém spektru stvoření, v rámci všech časoprostorových měřítek, po všech škálách, stupnicích a rozčlenění stvořeného světa.

Metafyzika přesahuje všeobecné poznání, odkrývá skryté mystické skutečnosti

Metafyzika předkládá poznání o tom, co v rámci nefyzických stavů a dějů přesahuje hmotný svět. Nefyzické roviny se z pohledu moderní vědy podobají prázdnému prostoru. Z pohledu mystiků je třeba zohledňovat skrytá pole universálního vědomí, metafyzické stavy a virtuální realitu vakua, transcendentní projevy světla a zvuku, prvotní tvary hmotných objektů v beztvarém stavu, vibrační mody lidského vědomí a metafyzický subjekt universálního pole vědomí, jímž je jemnohmotná duše člověka.

• Předpoklad, že individuální vědomí je možné ztotožnit s universálním polem vědomí, souvisí se zkoumáním povahy lidského vědomí a jeho vztahu k poli čirého vědomí.

Je svět, který vidíme, cítíme a zažíváme skutečný? Nebo je tento svět jen pouhým „stínem“ skutečnosti mnohem větší? Vnější svět je světem zkušeností, které považujeme za reálné. Přesto se můžeme domnívat, že to, co považujeme za vnější zkušenost, je zdáním ve vědomí, mentálním dojmem o hmotných předmětech, pouhým vlnovým vzruchem kvantového pole. Přestože vnější svět není barevný, zrakem přijaté informace, nesené světlem, mozek skládá do vlastních barevných vzorců. Ostatní smyslové vjemy se podílejí na stimulaci mozku a tyto vzorce doplňují o další souběh informací. Tak vzniká mentální dojem o pohyblivém světě hmotných předmětů, který mysl považuje za skutečný. Považovat však realitu pouze za mentální dojem individuální mysli není zcela přesné. Realita je skutečná, pohybujeme se prostorem a dotýkáme se hmotných předmětů a sebe navzájem, avšak na základě smyslového vnímání každé individuální vědomí prožívá pouze svou vlastní vymezenou část reality. Člověk, každým svým pohybem, myšlenkou, svou řečí a mluveným slovem, otiskuje do společně sdíleného prostoru sám sebe.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Každý z nás obývá jedinečnou sféru vlastní duše

Jako jedinečná bytost se setkáváme s ostatními bytostmi, pomocí smyslů reagujeme jeden na druhého, přesto se svým vnitřně pojatým podobenstvím světa, se svými bolestmi i radostmi, jsme zcela osamoceni. Dokonce i ve velkém davu jsme jen sami se sebou, se svým soukromým vnitřním světem, vnitřními pohledy, pocity, cítěním, se svou myslí, vzpomínkami, se svým svědomím, se svou vnitřní řečí, fantazií, zjeveními, iluzemi, mentálními dojmy. Přestože navenek používáme slova a řeč a sdílíme s druhými své prožitky a vzájemné porozumění, ve svém vnitřním světě, který není možné sdílet s ostatními, jsme každý z nás osamocen. Každý prožitek má dvě stránky, vnitřní a vnější, a my se můžeme s druhými podělit pouze o vnější prožitky, nikoliv o ty hluboce vnitřní. Nenajdeme dvě stejné sněhové vločky, stejně tak nenajdeme dva vlastníky individuálního vědomí, kteří by vnímali „svět zkušeností“ naprosto stejně. Někdy můžeme mít dokonce pocit, že i ti nejbližší jako by prožívali rozdílné světy – v náruči individuálního nekonečna. Každý z nás žije na jedinečném ostrůvku vlastní sféry vědomí, společně se dělíme o stejné světlo a stejný prostor, přesto každý z nás obývá jedinečnou sféru vlastní duše.

♠    ♥    ♣

Související článek: Prvotní vědomí prochází neutuchajícím procesem stávání se, proměnou dokonalé rovnováhy v nerovnováhu stává se poznatelné ve vědomí člověka

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze