Kvantová pole Jsoucna – kdo hledá, najde

Psát o mystice Světla, spiritualitě člověka a duchovním životě není jednoduché, možných témat a informací je nepřeberně mnoho. Jde o to, že jedno s druhým souvisí. Člověk nastuduje mnoho knih a zažije pár osobních zkušeností, než mu postupně začnou docházet nejrůznější souvislosti. Nejkrásnější na magii života je to, že vás nepřestane překvapovat a inspirovat už navždy. Každý den si uvědomíte nové souvislosti, začnete se zabývat holistickým pohledem na vnitřní i vnější SVĚT. Každý den lásku k mystickým a duchovním tématům prožijete s fascinací a pokorou. Prohloubí to ve vás lásku k životu a lásku k sobě, což není vždy tak ideální. Tak se ničeho neobávejte a pusťte se do toho, každý den alespoň chvilku.

Než ale začnete, ještě musím něco říct. Nepopsatelné osobní zkušenosti, včetně astrálního putování, měly za následek uvědomění si, že: Já a Bůh, jsme „dvojčata“. Já i vy jsme myšlenka, která sama sebe tvoří. I Bůh je myšlenka. Postupně vás opouští ta hloupá a naivní zabedněnost a najednou vám to dojde, v jediném okamžiku. Já a Bůh jsme dvojčata, ale nevíme o sobě, protože nás v porodnici rozdělili. A my všichni jsme Jeden. A kdo hledá, najde. Najednou vám dojde, že Ráj je Vědomí Boha. A najednou máte víc otázek, než kdy předtím. Například: ,,Co se stane, když ,,Bůh“ opustí své tělo?“ Toužíte vědět stále víc a víc, a pochopíte, jak je na tom narkoman, když má absťák. Bůh nemůže opustit své tělo, nejedná se o žádnou popsatelnou „identitu“. Bůh je Vesmírem a Vesmír je Bohem. Bůh je vším, co existuje, je JSOUCNEM, je vědomím vesmíru, jehož jsme nedílnou součástí. Říká se, že víra uzdravuje. Ale není víra jako víra. Víra, že jsme boží služebníci, ani za dva tisíce let společnost/lidstvo neuzdravila!

Paralelní světy, kvantová resonanční pole (pole informací) a pozemská realita se navzájem dotýkají, vzájemně se překrývají a prostupují se v energetických pásmech. Tak to bylo stvořeno. Nevíme sice kým, kdy a jak, ale říkáme tomuto období šerý dávnověk. Ale pro místo a čas stvoření žádný příměr neexistuje. Není žádný šerý dávnověk, není minulost ani vzdálená budoucnost. Je jenom nyní, tady a teď! Vše je tvořeno v každém okamžiku. Každou myšlenkou. Každou emocí a stavem našeho rozumu vzhledem k integritě levé mozkové hemisféry s pravou hemisférou. Všeobecně panuje nedokonalá představa o tom, jak náš mozek funguje. Přesto to není tak složité, jak se může na první pohled zdát. Mnohé v našich životech se nám jen zdá, nemáme téměř žádnou snahu procitnout. A podívat se očima POZOROVATELE, zda leccos může fungovat jinak, nebo jak to funguje ,,jinde“, v astrálním, jemnohmotném světě. Neboli světě hvězdném. Docela hezky jsme ony magické sféry pojmenovali, ale nemáme ani zdání, jak skutečně fungují a vypadají. Máme jen spoustu teorií. Máme je, když je chceme mít. Dnes ano, zítra ne.

Astrální svět je tvořen myšlenkami, jemnohmotné astrální bytosti tvoří své světy vědomě

Kopírují sebe sama do jakékoli situace, kterou chtějí zakusit. Kopírují své myšlenky na čisté, bílé plátno, bez jakékoli cenzury, bez přetvářek, beze strachu. Vědí, že všechno je možné. Náš svět funguje podobně, pouze v jiném frekvenčním a prostorově-časovém pásmu. Náš svět je hrubo-hmotný, těžkopádný, časově stlačený do nesmírně dlouhých období. Myšlenky se v našem světě realizují pomaleji. Pouze tak rychle, kolik energie jsme schopni pro jeden záměr vyprodukovat. Tvoříme naprosto všechno. Dokonce jsme z určitého úhlu pohledu vymysleli i vesmír, a nadále jej tvarujeme. Každý den tvoříme nové představy o tom, jak asi vesmír funguje a tím jej tvoříme, ale nemáme o tom ani zdání. Všechny hypotézy se stávají skutečností, všechny jsou pravdivé, tvoříme je a potvrzujeme. Pak je v záplavě nových informací rušíme. Tu něco přidáme, tu ubereme. A pak se divíme, že svět vypadá tak, jako by pravdivě platily všechny hypotézy najednou. Bude-li v našich myslích a v kolektivním nevědomí vesmír konečný, bude tomu tak. Bude-li se v našich myslích vesmír neustále rozpínat, bude tomu tak. A v další paralelní realitě se dva vesmíry setkají, vzájemně se prostoupí, potom zažijeme nejedno překvapení. V jedné paralelní realitě opice slézající se stromu stanou se člověkem, v jiné realitě platí, že člověka stvořil „náboženský Bůh“, a tak dále. Všechno je možné a všechno je skutečné, vše je pravda a iluze zároveň.

VŠE JE JEN SVĚT MYŠLENEK. A svět myšlenek vytváří svět vzpomínek – VESMÍRNOU PAMĚŤ, kvantová pole Jsoucna, včetně vzpomínek na budoucnost

Identitu člověka vytváří myšlenky, paměť a vzpomínky, možná se dá říci, že žijeme život ve stínu či světle vzpomínek vesmírné paměti. Některé vzpomínky si záměrně, vědomě vyvoláváme, jiné vzpomínky, ty, co přicházejí kdoví odkud, jsou intuitivní, například přicházejí právě včas, aby nás před něčím ochránily. V paměti, vědomé i nevědomé, máme uloženo vše, cokoli jsme se od dětství naučili, včetně písmen abecedy, cokoli jsme kdy viděli a prožili. I věci a záležitosti, které jsme kolem sebe vědomě vnímali jen velice vzdáleně, podprahově. Svět poznáváme tak, že to, co máme uchované v paměti, podvědomě srovnáváme s tím, co je kolem nás, nebo v nás právě aktuální. Identitu vesmíru vytváří vesmírný prostor. Prostor kolem nás je pamětí vesmíru, všude kolem nás pulsují frekvence nejrůznějších informací.

Paměť člověka, stejně jako paměť vesmíru, si žije vlastním životem. Naprosto nic není a nemůže být zapomenuto. Vybaví-li se vám nějaká vzpomínka, ať už vědomě nebo bezděčně, přímo před očima, kdy se vám viděný obraz jakoby zničehonic zableskne v PROSTORU, v tu chvíli je vaše vědomí naladěno na informace z vesmírné databanky. Vzpomínka, viděná přímo před očima, je skutečným obrazem „promítnutým v prostoru před námi“, je náhledem do „časové kapsy“, ten okamžik je natolik krátký, že si ani neuvědomíme, že je tomu skutečně tak.

Myšlenky jsou velice zvláštní věc. I když, nejsou přece věc! Co tedy jsou? Nemůžeme si na ně sáhnout, přesto jsou tak živé (POHYBLIVÉ)! Slova nám prostupují hlavou, jedno za druhým. Co je to za energii, co to je? Ptám se naléhavě – co to jsou myšlenky? Co dělají v mé či tvé hlavě?

Můžu je pozorovat – jakmile je začnu pozorovat, pomalu se utiší, už neplují tak rychle. Jako by se ostýchaly. Dávají si pozor, vědí – ano, myšlenky vědí nebo poznají, že je pozorujeme, jako pozorovatel zpovzdálí. Myšlenky, ty nevědomé, okamžitě poznají, že jim věnujeme pozornost pozorovatele, uklidní se, přestanou hopsat jako splašení koně. Někdy se dokonce zcela utiší, ale jen na okamžik. Opatrně vzápětí zas vystrkují růžky, nedokážeme-li uvolněně spočinout v přítomném okamžiku.

Myšlenky strachu, podívejme se na ně. Říkáte – já mám strach. Máte strach? Kde? Jak vypadá? Kde ho máte, chodí s vámi všude, nebo ho občas odložíte? Nechodí s vámi všude. To znamená, že jej občas odložíte, ale jak a kde? Kde spočine váš strach, pokud zrovna prožíváte pár minut štěstí a spokojenosti? Někam se odkutálel, schoval se pod peřinu? Kde tedy je? V hlavě můžete mít v jeden okamžik jen jednu ,,věc“! Teď je tam strach. Za hodinu smích nebo pocit euforie. Nebo také vztek. Je to vaše volba. Vztek převálcoval strach, rozcupoval ho na kousky. Ale jen do chvíle, než se strach probere – snad z podvědomých pohnutek?

Případně do chvíle, kdy se vaše vědomí přestěhuje z hlavy do srdce

Mozek je z určitého pohledu pouze biologická hmota – beze slov. Která potřebuje čepičku nebo klobouček, když je jí po ránu zima. Tím nechci říct, že všichni máme hlavu jen na klobouk. Ráno se probudíte a nalijete si do své hlavičky slova, jedno po druhém. Mícháte si koktejly, většinou nevědomě, někdy z chutných a jindy z nechutných ingrediencí. Jen si to zkuste, až se zítra probudíte – hlava je jen zdánlivě prázdná – podívejte se do své hlavy. Ale nenápadně, aby se snad nepolekal nějaký ten dobrý nápad nebo inspirace pro dnešní den! Až nakouknete, spočítejte slova ve své hlavě – kolik jich tam je? Jedno dvě, sto? Vždy jen tolik, kolik jich sami vyprodukujete – myslíte-li ovšem vědomě. Pozor, vědomé myšlení je důležité! Protože většinou myslíte nevědomě a slova si ve vašich hlavách dělají, doslova co chtějí. V každém okamžiku je můžete zastavit a poručit jim, aby se laskavě poroučely. Kdykoli je můžete poopravit, ta pesimistická na optimistická.

Soustřeďte se každé ráno na první (nevědomou) myšlenku po probuzení, emoci a náladu s jakou se probouzíte – možná se nebudete stačit divit, co ve své hlavě těsně po probuzení objevíte!

Podobné je to s city, pocity a emocemi

Podívejme se třeba, jak je to se zoufalstvím a pláčem. Brečíte jako želva, strašně se litujete, máte pocit, že se zblázníte. A najednou vstoupíte sami do sebe – uvědomíte si, že brečíte a přestanete. Vy sami jste tím pláčem. Uvědomíte si, že se litujete a rázem s tím přestanete. Stejné je to se vztekem, nenávistí… Cokoli si lze v určitém vnitřním bodě hluboce uvědomit a vytáhnout ven na světlo. V ten okamžik jste jako dvě bytosti v jedné, které se právě potkali, původně o sobě nevěděli, ale cosi ,,rozumného“ je k sobě přitáhlo. Uvědomíte si vlastní, vícevrstevné já. Cosi rozumného řekne jedné loutce ve vaší hlavě, aby se utišila a podívala se skrze neviditelné zrcadlo na loutku číslo dvě. Jde o to, naučit se uvidět a pojmenovat osobní vnitřní stíny, a vědomě je prosvětlit.

S trochou ironie můžeme mozek přirovnat k jádru vlašského ořechu: jedna půlka může být větší, druhá menší, jedna zdravá, druhá červavá. Někdy je skořápka ořechu prázdná. Každý to máme s tím ořechem v hlavě jinak, především ale nezáleží na velikosti. Ale teď vážně – jedna polovina jádra ořechu symbolizuje levou hemisféru a druhá pravou hemisféru. Vyzrálý ořech symbolizuje obě hemisféry v dokonalé harmonii. Ořešák je strom zasvěcený měsíčním bohyním, v pohanském světě je stromem života a smrti. Čarodějky se rády scházejí pod ořešákem o svatojánské noci, tehdy je můžeme spatřit v rituálním kruhu tančit. Pod ořešákem se čarodějnice stává neviditelnou, a pokud pod ořešákem přespí, spatří blízkou budoucnost. Tak moment, říkáte si, nejdřív je řeč a Bohu, teď se nám tu zas objevily čarodějky a čarodějnice.

Magie a Bůh, ptáte se, jde to dohromady?

Stačí si uvědomit, že pohan není neznaboh! Pohan je jednoduše člověk uctívající božskou přírodu a přírodní zákony. Země je základem každé přírodní spirituality. Uvědomění si, že já jsem božské vědomí, je uvědomění jistoty a pokory. Jistoty, že v tom není ani špetka rouhání. A pokory v tom, že nic menšího než Bůh – Vesmírná Mysl – není. Až vám dojde, že chrám boha Lásky se nenachází nikde jinde, než na planetě Zemi, dotkne se vás ruka Nejvyššího. Zažijete vzedmutí ducha a poznání se vám stane vášní.

• Toužíte se z toho vypovídat, ale nikdo vám nerozumí.
• Zažíváte krizi identity poté, co zjistíte, že skutečně máte astrální tělo.
• Musíte si pár let počkat na pokorné a tiché smíření.
• Tiché a osamocené především.
• A pokud se z toho nezblázníte, teprve potom začnete skutečně ŽÍT.

Není jednoduché rozhodnout, jaké téma upřednostnit, neboť lidská spiritualita a mystika jako celek je nesmírně bohaté učení. Učení, které ale potřebuje čas, abychom je správně zpracovali. Každý čtenář je samostatná individualita, každého zaujme něco jiného, každý bude mít své vlastní subjektivní pocity. K některé kapitole se vrátí, jiná jej nezaujme, něco v textu jej inspiruje, něco jiného naštve. Nechť si tedy každý sám najde to, co vyhovuje jeho naturelu.

Mám jediné přání – čtenáře tohoto webu inspirovat k jakémukoli spirituálnímu tématu, které prosvětlí jeho bytí právě v tomto okamžiku. Právě v té životní etapě, kterou zrovna prožívá.

Budete-li pokračovat odhodlaně dále čtením těchto webových stránek, prostoupených kvantovými poli pradávných vědění, nenechte se zmást tím, že alternativní vnímání světa je plné překvapení, protikladů a paradoxů. Tomu se říká boží dichotomie. Magie je totiž život sám. Všechno je pravděpodobné (vzhledem k teoriím), dokonce i subatomární částice definujeme jako pouhé pravděpodobnosti.

Úvodní článek Psychologie chaosu, Rebeka Sprinncová

Související Kategorie: KVANTOVÉ VĚDOMÍ

Diskuze