Lidský mozek a lidské srdce není stroj

Uvědomíme si každý okamžik, kdy na své cestě životem potkáváme člověka nebo krásnou lidskou bytost s lucernou, se světlem, kterým nám posvítí na cestu? Okamžik tak krásný ve své vzácnosti, v civilizovaném, přelidněném světě? Anebo tento okamžik vůbec vzácný není, pouze jej nevidíme, nevnímáme tak, jak bychom měli nebo mohli? Často k nám ten, kdo přináší světlo přichází ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Lidský smysl, vnímat (léčivé) světlo, které nám někdo jiný nezištně daruje, i kdyby se mělo jednat třeba o obyčejnou lidskou slušnost, se z našeho vnímání vytratil? Jak máme nastavené lidské hodnoty, co pro nás znamenají? Jsou to například pocity ohrožení ve zrychlujícím se procesu přeměny světa, co upozaďuje lidské hodnoty? Kulturní a duchovní hodnoty? Nutí nás pocit ohroženosti orientovat se pouze sám na sebe? Aniž bychom vnímali, že orientovat se pouze sám na sebe ohrožuje kvalitu člověka zvanou lidství, laskavost, srdečnost?

Možná se domníváme, že každý jeden z nás je v procesu současného chaotického dění v bláznivém světě bezmocný jedinec, který nemá možnost ovlivnit směr vývoje lidstva. Informace, z kterých je nám špatně, a které tak říkajíc musíme strávit, narušují soustředěnost, vnímání reality, vnímání krásy života a tím narušují i pohyb kupředu. Možná si stále častěji připadáme jako roboti, kterým někdo linkuje život – programuje pohyb ve světě, v čase a prostoru. Možná už máme příliš mnoho strachu z vlastních chyb a bojíme se být omylnými. Možná se bojíme sami ze sebe být krásní a cituplní. Možná jsme ovlivněni davovou psychikou. Možná bolestně pociťujeme ztrátu smyslu života. Možná si ale jen nechceme položit důležitou otázku: jedná se o chaos slepých náhod nebo o překvapivý sled nenáhodných nutností, které mají rozpohybovat lidské vědomí k sebezáchově? Pokud jsme svědkem nějaké změny, měli bychom také vědět, co se nachází uvnitř této změny, v samém jejím jádru.

Rozhodování o naší existenci a hledání smyslu života přísluší pouze nám osobně

Ve světle mého života je to mým nejvlastnějším právem. Důvěřovat mému vlastnímu vnitřnímu vedení je mým nejvlastnějším právem. Je mým radostným právem zůstávat i přes veškerá protivenství v údivu nad krásou světa, neboť krása není výmyslem člověka, krása je vlastností přírody a vesmíru. Pokud však chceme vystihnout smysl bytí, jenž by měl být platný pro život jako takový, měli bychom se částečně osvobodit nebo odvázat od osobní situace.

Život by neměl být marný, pocit marnosti nás naléhavě vyzývá pochopit lidskou existenci. Život žádného člověka by neměl být marný. Povolání k životu zároveň obsahuje jeho konečnost, život však přechází v bytí na jiné frekvenční úrovni vědomí, která je pokračováním smyslu života nebo mnoha životů, těch minulých i těch budoucích.

Je život a bytí jedno a totéž? Bytí působí na život, bytí je myšlenka

Povahou myšlenky, stejně jako bytí, je otevřenost. V otevřenosti není život v bytí druhořadý, ani myšlenka není druhořadá. Myšlenku i bytí je možné rozvíjet do nekonečna, mimo jakákoliv „planetární měřítka“. Bytí i myšlenku – energetické pole bytí i energetické pole myšlenky – je možné rozvíjet mimo svět, který známe z pohledu současného života. Ovšem pouze v případě, že neztratíme sounáležitost se světem a důvěru k budoucnosti, a to i za cenu smíření se s individuální konečností. Důvěra k životu jako takovému se (zákonitě) vytrácí v každodenním prožitku času bez přítomnosti. Vytrácí se v nevnímání radostí i bolestí všude jsoucích pochodní světla – lidských srdcí a jejich spirituálního světla.

Klíčem k pochopení smyslu bytí je mysl člověka a vztah k smyslu života. Vztah k duši

Vztah k přírodě. Vztah k vesmírnému Vědomí. Což není vůbec jednoduchá otázka. Takže tu máme stále aktivní mysl člověka, přitom postrádáme odpověď na smysl existence a vidíme i nepřítomnost kvalitního vztahu člověka k těmto otázkám – v konzumně založeném, „odcizeném“, přelidněném světě plném nechtěných překvapení. Ve světě statistik a prognóz. Ve světě, kde „vyšší instance“ pohrdají obyčejným člověkem. Ve světě, kde nejvýraznějším projevem úpadku lidských hodnot je vztah lidského společenství k životu jako takovému, vztah člověka k člověku, extrémní vztah lidského společenství k přírodě a vůbec k projevenému jsoucnu.

Různé společenské „nešťastné souhry okolností“ a pustošení přírody není daleko od zpustošení krásných lidských duší, jejichž přechodným domovem je planeta Země. Z pohledu chaosu a bez nadhledu je i nemožné možné, a dokonce se to ve velkém děje – z času bytí odstřihnout budoucnost. Zdánlivě nadějná perspektiva zřejmě vede do slepé uličky: binární pochopení jsoucna – v zájmu pokroku, z kterého se vytrácí obyčejná lidskost – nám asi moc nepomůže. Lidský mozek a lidské srdce není stroj. A nikdy se strojem nestane. A pokud ano, pokud by se tak mělo stát z čistě zištných a sobeckých potřeb, tak „pánbůh s námi“.

Diskuze