Mystický symbol pouště, písčité pláže a cesta věčného poutníka k tajemnému horizontu

Rozlehlá poušť je obtížně poznatelným slunečním chrámem, jako Slunce samo, jako podstata vtělené duše i samotné duše světa. Poušť je symbolem podvědomí, symbolem místa, kde se člověk nečekaně setkává sám se sebou: po překonání duševní prázdnoty, citové vyprahlosti a zdánlivé samoty. Respektive procítí-li do hloubky tiché vnitřní osamění, v tichosti a beze slov nahlédne do vlastního nitra. Ocitneme-li se osamoceni uprostřed pusté pouště kde široko daleko není jediné živé duše, jako poutník na cestě životem, vzhlížíme k nekonečnu, k nedosažitelnému, tajemnému  horizontu. Hledáme oázu uprostřed vnitřní prázdnoty, pomyslnou studnu života.

Rozlehlá písčitá poušť v záři Slunce plane tajemstvím vesmíru skrytém v každém zrnku písku. Poušť je po většinu dne zalitá Sluncem, mezi Sluncem a lidstvem proudí transcendentní vlákna poznání. Na hraně bezmračného písčitého obzoru Slunce zapadá tiše a velmi klidně. Stopy v písku se ztratí s prvním závanem pouštního větru – pomíjivost je neúprosná. Poutníkova cesta pouští je osamělá cesta k bohatému vnitřnímu světu, ke svému nitru kráčí poháněn vnitřními pohnutkami. Slovo poutník souvisí s rozjímáním a se slovy: poušť, pustina, opuštěné místo.

Meditace vhledu – vnitřní dialog duše a Ducha

S touhou po duchovním poznání vstupujeme během meditace do svého nejhlubšího nitra, prožíváme horké i slastné chvíle vnitřních prožitků a očekáváme postupné zasvěcení. Vnitřní dialog duše a Ducha nabývá na intenzitě. V nestřežených okamžicích se nám neklidná mysl zdá být excentrická, pohybující se mimo střed, od středu velmi vzdálená, nesoustředná, výstřední, nápadně zvláštní, potemnělá, možná až šílená. V rozlehlé poušti vnitřních znamení, tak trochu podobajících se halucinacím, se nám zjevuje nemožné. Mysl se konečně zklidňuje, pozornost se vrací do nitra a my náhle vidíme, jak se ve sluneční záři chvěje světelný obraz neznámé vnitřní síly. Z poza zvláštních nachových oblak pomalu přichází jemnohmotné vibrace na první pohled neznámé veličiny v podobě zářícího, oslepujícího a očišťujícího světla božského Vědomí.

Z jakéhosi neovladatelného, mdlobného polospánku nás nečekaně probere vibrace živoucí energie: vibrace bezpodmínečné Lásky. Rozčarováni nebývalou intenzitou přítomného okamžiku, uprostřed rezonančního pole všeho stvoření, uprostřed rudé záře prvotního magma, otevíráme oči a necháme kolem sebe plout vize zakázaných vzpomínek, přicházejících k nám z hlubin věků. Snažíme se odhalit příčinu vnitřního neklidu a pochopit vlastní identitu a skutečnou realitu světa. Nakonec ale vidíme to, co vidět chce naše duše, oproštění od lákadel a svazujících pout materiálně pojatého života. Duše rozechvělá nepopsatelnou vnitřní radostí vnímá, jak okolní země pokrytá zrnky písku, s níž je spirituálně spjata, vyzařuje soucit a pochopení.

Aniž bychom propadli nebezpečné iluzi „osvícení“, uvědomujeme si, že jsme teprve na samém počátku duchovního poznání. Pokud se v osamělosti, uvězněni v nekonečnosti rozlehlé pouště, odloučíme od povýšeného ega, nakonec nevyhnutelně dosáhneme rozkvetlé, zelené oázy: niterné vnitřní duchovní očisty. Nalezneme pramen panenské živé vody a hasíme žízeň po vědění, žízeň po věčném, nikdy nekončícím životě. Naše duchovní vědomí se začíná probouzet, najednou vidíme silně zažitý model vnějšího světa jako vizi „odnikud“, jako iluzorní zjevení faty morgány. Písčité duny vnitřní pouště se mění na zelenou oázu sebe porozumění. Rozpoznáváme, co je výhradně jen naše, co se dotýká našeho bytí, co charakterizuje náš přístup k životu. Zatoužíme přesáhnout svou realitu, něčím ji obohatit. S osvobozující razancí vydechnout vše ze sebe ven. Užívat si každodenní drobná potěšení, vnímat okamžiky pohody a radosti, číst si v mapách své duše a ve svitu svíček snít své sny o znovuzrození.

Přímka a polokruh je symbolem vycházejícího Slunce nad obzorem

Touha po nesmrtelnosti je obrazně řečeno niternou touhou „zmocnit se obzoru“, poznat, co skrytého se nachází ve sférách za obzorem. Tyto sféry se v egyptských textech nazývají „domov světla“. Jdeme-li osamocenou stezkou dlouho a více ztěžka nežli zlehka, může se nám stýskat po tajemném a dalekém „domově světla“. Pozemskými kroky obzoru nikdy nedosáhneme, překročit horizont je zhola nemožné. Můžeme se na své pouti životem vydat ze všech svých sil, ale k obzoru, k dalekému horizontu, který zůstává stále před námi, nikdy nedojdeme. Nakonec dojdeme k rozhodnutí soustředit svůj intelekt do nitra a skrze hlubiny svého nitra můžeme vystoupat k nebesům, zde zříme horizont ve zcela jiných rozměrech, v jiné kvalitě. Tajemnou sféru za obzorem si lze představit také jako děsivé místo, odkud se nikdo nevrací. Podobných strachů je možné se zbavit v okamžiku, kdy poznáme, že rozmanitý vnitřní svět je neskonale bohatší, než si jen dokážeme připustit.

Silná energie písčitých pláží a rozlehlé mořské hladiny

Podobná symbolika se vztahuje také k písčitým plážím a energii moře, kde působí energie země (pokrytá pískem), energie ohně (sluneční žár), energie vzduchu (rozlehlý prostor nad hladinou moře) a navíc silná energie vody. To jsou místa, kde naplno odpočíváme, nemyslíme na starosti, kde máme možnost prostě jen tak být, splynout s inspirujícím okolím i sami se sebou. Energie písčité pláže, která tvoří jasnou hranici s vodním prostorem a pozvolným vstupem do mořských hlubin, vede k ponoření se do nitra, což ale bohužel obyčejně narušuje přítomnost velkého množství „ostatních poutníků“.

Zobrazit elektronické a tištěné KNIHY Psychologie chaosu

Nebe se dotýká země prostřednictvím lidské duše. Prastarý spirituální koncept říká, že „Duše se nikdy nerodí a nikdy neumírá, odnikud nepřichází, ničím se nestává“. Slova, přioděná v mystickém šatu, vyjadřují obraz duše. Slova, jakými přemýšlíme sami o sobě jsou noty pro duši, někdy svými slovy vytváříme vnitřní rozladění. Milovat sebe znamená milovat také svou duši, například ve smyslu jejího následování, pocítit její blízkost. Je to jako bychom viděli duševním zrakem to, co jiní vidět nedovedou. Duši nejsme schopni nijak zvážit ani změřit, přesto je pro nás přirozené brát její energii nadmíru vážně. Možná jen chce jít jinou cestou, než jde naše mysl. Její hlas zní z hlubin nitra a sděluje nám:

Miluj sám sebe, jedině tak dovolíš druhým, aby milovali tebe.

Související článek: Velbloud není bloud, Skrytá síla duše, energie jin a jang, polarita a monáda

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

  Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze