22. dubna – den Země, návrat k přírodě

Každá bytost, ve své podstatě, má přání být vnímána jako duchovní bytost, a každý kousek země, ve své podstatě, má přání být vnímán jako energeticky živoucí místo v krajině. Můžeme dát některým slovům nový význam, například slovo poznávat může znamenat: mít rád a vnímat Lásku. A na tomto základě se můžeme zeptat: Je návrat k přírodě klišé, utopie či nutnost? Je tato otázka a odpověď na ni, tento často opakovaný myšlenkový stereotyp, nosnou a zásadní myšlenkou či představou pro budoucnost? Podobné otázky a odpovědi sem tam lidskou pozorností probleskují, vyšumí v prázdnu a zase se vracejí. Tyto záblesky ryzího vědomí a intuice jsou znamením, jsou vdechnutím myšlenky přírodního ducha, který k nám symbolicky promlouvá, občas hlasitě zahřmí, ale naše pozornost je záměrně odváděna co nejdále od ducha přírody.

Termín návrat k přírodě se stal banalitou a frází díky lidské nepozornosti, nebo snad z toho důvodu, že návrat k přírodě již není možný? Pozornost předpokládá víru v pozornost, vědomé vnímání a vstřícnost. Vnímání, jakožto působící síla, v plné pozornosti dokáže dokonce i léčit, člověka i krajinu, dokáže jemně a nenásilně čistit prostor domova i prostor krajiny od negativních energií. Vnímání energie země, a vnímání bytostí a andělů přírody, je také o cítění přírodního obrazu světa, který nelze obejít ani obelstít. Vnímání oživuje každé místo v krajině, a zpětně to, jak vnímáme (bytost, věc, krajinu, událost) ovlivňuje vnímané.

Vnímáním, ve spojitosti se slovy: mít rád a cítit lásku (k tomu čím jsem, co dělám a čím se zabývám), měníme energetickou strukturu vnímaného a dovolujeme, aby se snové skutečnosti stávaly realitou

Pozorovatel je účastníkem pozorovaného, ne vždy si však uvědomuje, že svět je živý (inteligentně se organizující) organismus, včetně světa subatomárního. Pozorné i nepozorné dívání formuje jak pozorovatele, tak vše pozorované. Každé místo v krajině reaguje na organismus lidský, na vyzařování lidské energie. Lidské úvahy a chápání mění svět nejdříve na kvantové úrovni, pokud nové vnímání dosáhne určité hranice, svět (bytost, věc, místo, událost) se zákonitě mění. Tvarovat kolektivní vědomí je náročný úkol a proces, ale jakákoliv drobná změna podporuje změnu celku. Základem nového vnímání je uvěřit, že mezi duchem a hmotou je jen tenká hranice, která může být vědomou činností překonána. Nelze si ale představovat, že jen tak hladce pronikneme otvorem, který je menší než my sami, portál do přírodního světa je miniaturní vnitřní brána, kterou můžeme vlastním vnímáním postupně zvětšit a zpřístupnit, a to až do té míry, kdy volně vstoupíme, v tom okamžiku splyneme s jemnohmotnou energií krajiny, která je naším domovem. Současný člověk, který sám sebe vyděluje od přírody a od její energetické podstaty, je v určitém smyslu bezdomovec. Někteří lidé vytrvale hledají bránu do nebe, hledají svou podstatu v božské posvátnosti, ale co když je nebe na obou stranách? Co když se pomyslný božský tvůrce sám ze své vůle stal člověkem, a kdykoliv se může proměnit v květinu, strom kámen, protože je přírodou, kamenem, květinou, horou, řekou, člověkem, je atomem a molekulou v každém projevu krajiny, přírody a vesmíru, v každém okamžiku? Odpovědi můžeme nalézt v rodné krajině a v její skryté duchovní a spirituální podstatě.

Morfická paměť krajiny je modelována po celé generace

Krajina, v které žijeme, je ovlivňována myšlenkami a činy na energetické úrovni. Pomyslná DNA krajiny (včetně každé obce i jednotlivých domů) má své kódy vystavěné nejen na historických událostech. Stejně jako má každý člověk vlastní model bytí, stejně tak se tvoří energetický model každého kousku země. Svět je tvořen energií a různé frekvence energií jsou vzájemně provázány, jedna ovlivňuje druhou. Každá krajina má svou jedinečnou (původní, přirozenou) podstatu, energetický potenciál a jedinečnou paměť, která je buď volná a volně působí na okolí, anebo je svázaná, zauzlená a energetickou sítí zacloněná tím, jak je místo v krajině užíváno lidskou společností. Krajina je velmi spjatá s principem ženské energie, a opačně, ženská energie je velmi citlivá ke krajině, toto pochopení nám dovolí rozvázat energetické uzly, které nás oddělují od přírody a moudrosti předků. Civilizace tento mystický fakt svým působením na hmotu potlačila, na krajinu (přírodu a civilizaci) působí méně pružný, méně citlivý a málo intuitivní princip podstaty mužské energie.

Každý člověk má vlastní model existence, modelovaný v první řadě dnem a hodinou narození a postavením Slunce a planet v tomto posvátném okamžiku. Do tohoto modelu patří energie místa, kde se jedinec narodí (rod, obec, krajina). Dokonce i velké vodní plochy nebo vodní toky mají svou specifickou působnost na život jedince. Duch každého místa (okolní prostředí), výchova, opakování zvyklostí, emoční a psychické vlivy, to vše formuje život člověka. Chceme-li učinit zásadní životní změny, je dobré přijmout prostředí, ve kterém žijeme, uvědomit si vzájemnou působnost, a poté nastartovat proces promyšlené proměny. Přijmout proces změny ale neznamená, prostředí, v kterém se nám přestalo líbit, opustit a zapomenout na své kořeny. Proměna jedinců dokáže proměnit (vyléčit) okolní prostředí (vztahové, rodinné, rodové, městské, krajinné). Musíme ale vzít v úvahu časovou posloupnost platnou v zemské realitě. Jedinec mění sebe, následně prochází změnou vztahy, současně prochází změnou místo, na které energeticky působíme, jedná se o hluboký očistný proces. Lineárnost tohoto procesu ovlivňuje schopnost člověka vědomě a ohleduplně transformovat sám sebe a tím i své okolí, skupinové a kolektivní vědomí. Nejen časoprostor uchovává naše myšlenky, city a skutky, také krajina, a příroda jako celek.

Krajinu se můžeme naučit nově vnímat například řečí symbolů

Člověk, aniž si to uvědomuje, je bez vnímání symbolů poněkud ztracený, v symbolech jsou skryté nadčasové informace. Symbolické vnímání přesahuje prostor samotný, proto jsou člověku darovány smyslové orgány, intuice, prozíravost a představivost. Krajina srostla (vezměme v úvahu, že leckde i proti své vůli) nejen s člověkem, ale i s obcemi, z kterých člověk vytvořil prostředí založené na racionálním uvažování, na mnoha nesmyslných a svazujících zákonech, které činí člověka nesvobodným a vystrašeným. Chceme-li poznat paměť krajiny a oživit ji, musíme určit střed místa (původní osady, vesnice, města), a z tohoto místa (pocitově) vycházet, rozpomenout se, hledat symboly a napojovat se na jejich energii. Symboly a pocity je nutné vědomě uchopit, aby mohly způsobit to, k čemu jsou určené: měnit nevědomost ve vědomost, obyčejnost v zázračnost. Pokud nás některé symboly znepokojují, ptejme se, co nás na nich znepokojuje. Není to některým symbolům dodatečně vnucená, nekalým záměrem orientovaná lidská energie? Znepokojuje nás sám symbol ve své podstatě, anebo myšlení některých lidských uskupení? Jestliže lidské vnímání účinkuje na hmotu, účinkuje také na symboly a jemnohmotnou sféru bytí. Nejvíce znepokojující mystické symboly, které se energeticky projevují v krajině i ve vesmíru jsou například svastika a symbol černého slunce, a v určitém smyslu také křesťanský kříž, přičemž jejich původní energie vychází z posvátnosti přírody, jejich prvotní energetická podstata je léčivá a osvobozující. Dovolme symbolům, pokud jim navrátíme prvoplánový význam (vysokofrekvenční energii), léčit člověka i krajinu. Tak o/BOHA/tíme vztah člověka ke krajině a naopak.

Propojení mužského a ženského principu

Použít můžeme subtilnější energii, ženský princip, který je jemný, křehký, mírný, všímavý, důvtipný a přitom tolik rafinovaný, dokáže působit nepřímo, skrytě, a přitom důmyslně. Ve správném propojení s principem mužským nebude na nic a nikoho působit úskočně, lstivě, nikterak nebezpečně. Propojení mužského a ženského principu potlačí egoismus na jedné i druhé straně a vytvoří postoje a jednání více podobné altruismu, díky tomuto principu se člověk může naučit sledovat ve svém jednání prospěch nejen pro sebe ale i pro druhé. Altruistické jednání je nesobecké a nezištné, sleduje dobročinné postoje. Ale i dnešní postoj k dobročinnosti je třeba změnit, vliv dobročinnosti není pouze hmotný, třídimenzionální, dosahuje až za hranice viditelného projevu vesmíru, mimo časoprostor, a nelze jej vztahovat pouze k hmotným statkům, k energii peněz a k toku peněz. Ohniskem zájmu dobročinnosti může být jak materiální pomoc, tak i upřímně sdílené duševního bohatství.

Člověk, z pozice nekonečné vesmírné bytosti, si totiž nevzpomíná na sdílené duševní bohatství, na sdílené mystické zkušenosti, získávané napříč alternativními vesmíry. Lidské duše, které se ve společně sdílené krajině potkávají, většinou mívají k sobě navzájem jemnohmotné vazby z hluboké i nedávné minulosti, sdílené a uchované na úrovni paměti vesmírných morfických polí. Lidské konání, (v lidských tělech, v zemské rovině), ovlivňuje vyšší rozsah více dimenzionálních frekvencí v součinnosti s nekonečnem: uzavřeným v nevědomí. Brzdou pro dnešního člověka je, že tato skutečnost je jen obtížně pochopitelná. Ono je sice jednodušší pasivně spoléhat například na éterické energie andělských bytostí, zapomenout na tvořivý potenciál vlastní životní esence, a divit se, proč se stále nic neděje, ne tak, jak bychom si představovali. Éterická andělská energie je propojená s částečně éterickou energií lidské duše a fyzickou energií člověka. V součtu je výslednou stále jen člověk (vtělená éterická energie) tím, kdo na sebe a na svět působí, pochopme to konečně.

Člověk je svým původem nefyzická bytost, éterická, propojená po eony věků s éterickým vesmírem, postupně se zhutňujícím. Fyzické tělo je projev touhy éterických bytostí synchronizovat se s hmotným projevem vesmíru, s vývojem galaxií, Sluncí a planet. Časová stupnice života člověka nezačíná pobytem člověka pouze na Zemi, s přihlédnutím k planetárnímu ekosystému, k rozmanitosti a jedinečnosti vesmíru, jehož podstatu dnes odkrýváme v představách holografických, fraktálních, vícedimenzionálních. To vše je skryto v mystické paměti našich předků.

Gravitační síla Slunce, Měsíce a ostatních planet je propojená s gravitačním polem Země, vzájemně vytváří sílu, která umožňuje fyzický život, fyzický život by neexistoval bez přitažlivosti, bez energie poháněné silou, které říkáme Láska.

Lidské vědomí je s krajinou propojené skrze oči a mozek, skrze smysly, skrze živly působící v těle, a skrze DNA, a také skrze vodu obsaženou v těle (jsme vodní bytosti propojené s vodní planetou). Abychom rozvinuli potlačené lidské vnímání, budeme muset sami sebe přijmout jako z části éterické nekonečné bytosti, s mnohem širším rodokmenem a s nekonečnou genetickou myslí uloženou v kolektivním vědomí. Pokrevní linie můžeme vysledovat v rozmanitosti pozemské krajiny, ale i naše energetické linie můžeme vysledovat v rozmanitosti galaktické krajiny. To vše udělat můžeme, jenomže naše individuální vnímání, náš charakter, naše současné záměry, náš život bychom nyní měli soustředit a vyjadřovat tam, kde se momentálně nacházíme, kde žijeme a tvoříme.

Příroda sama je oltářem nekonečné hojnosti, a to nikoliv pouze pomyslným. Oltář hojnosti je možné vytvořit kdekoliv, například z celého bytu, anebo jen z malého osobního prostoru domova, je možné jej vytvořit ze zahrady, z obce, z krajiny. Základem oltáře hojnosti je minimalismus, zemská přitažlivost a láska. Probuzený člověk se začne zajímat, jak vytvořit probuzený domov, začne zkoumat význam slova minimalismus. Prostor domova může být vyvážený anebo nevyvážený, stejně tak prostor okolní krajiny. Design domova není jen o hromadění věcí, je o vytvoření harmonických podmínek pro život. Způsob, jakým bydlíme, jakým žijeme, odráží vnitřní harmonii anebo vnitřní chaos, odráží vzorce energií, v kterých se pohybujeme ve světě vnitřním. Ve zdravém prostředí, ať už vnějším nebo vnitřním, se lépe orientujeme a soustředíme, zlehka dýcháme a souzníme se živlem vzduchu.

Minimalismus v domácím prostředí zjednodušuje život

Smysluplné uspořádání a vyváženost domova přináší rovnováhu. Minimalismus rozšiřuje obzory. Málo světla v místnostech může být zapříčiněné spoustou zbytečných věcí, málo světla, skutečného i duchovního, podporuje izolovanost, odděluje člověka od živlu ohně. Ve vzdušném a světlém prostoru se na prostor lépe napojujeme na jeho spirituální podstatu. Ze světla je stvořen život na Zemi. Vztah ke Slunci máme osobní i nadosobní, spojený s vědomou a nadvědomou myslí. Světlo souvisí s myšlením, cítěním a bytím samotným, skutečnost je obraz světa, který vnímáme buď na nízkofrekvenční anebo na vysokofrekvenční energetické hladině (energetické vlně). V každém lidském těle, definovaném sedmi základními čakrami, se opakuje ve zmenšeném měřítku celá sluneční soustava. To jest symbolicky mezi řádky řečeno, a slovy mudrce zaznamenáno na smaragdové desce krále Šalamouna.

Eshop – INSPIRACE PRO VĚDOMOU MYSL

Návrat k přírodě je možný, nejde přece o návrat do života v lesích a učení se, jak rozdělat oheň pomocí tření dvou dřívek o sebe. Zpočátku, než přijde každý jeden z nás na to, jak se k duchu přírody navrátit, půjde o návrat k myšlenkám na přírodu a od myšlenek k vytvoření nových zvyklostí a návyků. Čím více budeme na přírodu, na Zemi, na přírodní bytosti a přírodní živly myslet, tím více energie ducha přírody k sobě přitáhneme, a tím více k nám budou přírodní bytosti a živly milosrdnější. Pozorování (ve vyšším smyslu, nikoliv pasivní vnímání) má silný účinek na pozorované, rozhodně ale tento účinek nemusí nutně být nevratný. Nesmíme ale zapomínat, že ani pasivní vnímání není zbavené odpovědnosti. Propojení mystické existence (prapůvodní vzor bytí), s existencí na úrovni vědomí uzavřeného v hmotném prostředí je cílem každé duše. Světový názor založený na racionalitě a naučené rutině znamená: vědět, učit se, posilovat intelekt. Čím déle se ale budeme pouze učit a vzdělávat, tím méně času a energie nám zůstane na pravdivé činy.

Duchovní názor založený na prapůvodním vzoru bytí znamená: dívat se a cítit, pozorovat vnitřní i vnější božský řád na vlně přítomného okamžiku, v kterém se nachází hlas duše a síla vůle, a v lidské vůli se nachází síla proměny. Léčivá síla proměny závisí na umění vytvořit správnou atmosféru, závisí také na odpovědi na otázku: Kdo se dívá? Dívají se oči, mozek? Nebo se dívá vědomí, vědomé si sebe sama?

Pokud se dívá vědomí, vnímá neomezenou sílu přitažlivosti. A tím, co bezprostředně vidí, také ožívá. Ožívá a rezonuje atmosférou viděného natolik, že si uvědomuje vzájemné propojení všeho se vším.

Související články: Země a tajemné modré nebe, Vědomí člověka a živá mysl přírody, Sedmidenní rituál

      Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze