Neříkej, že tvé oči nepláčou

V záři úplňku se zrodila zvláštní slova. Nevím, kde se vzala. Nevím ani pro koho jsou určena. Snad je to vzkaz pro opuštěného bojovníka na širém moři… Snad je to vzkaz pro někoho, kdo tato slova potřebuje slyšet… Pro někoho, kdo si nikdy nepřál prožít ty pocity, když přichází zdání, že se loď potápí…

Neříkej, že tvé oči nepláčou

Neříkej, že tvé oči nepláčou, když plachetnice tvého života tancuje ve vlnách, které tě vedou směrem k západu Slunce. V tvých očích se zrcadlí krása horizontu a za ním tušená krása skrytého nekonečného světa. Dokud jsi v pohybu horizont před tebou se stále proměňuje. Daleký a tajemný. Nedosažitelný. Skrývá v sobě světy zraku nepřístupné. A tvé duši zbývá jen tiše poslouchat co oceán vypráví, sledovat neklidné vlny, jak s krajinou oceánu laškují a s tvou myslí si pohrávají. Pluješ stále dál, hledáš ztracený smysl svého života, v oceánu, na pomyslné plachetnici, s horizontem jako cílem jediným a nedotknutelným.

Slunce vznešeně pluje vysoko na obloze, mořská hladina se leskne a v sluneční záři rudě hoří. Odraz jasného světla se k tobě vrací jako v zrcadle. Vidíš záblesky zlatých paprsků Slunce, nádherná scenérie vypadá, jako by se celé moře topilo v plamenech. Křišťálová voda se leskne jako drahokam, jako by si přála, aby na ni někdo navždy vzpomínal. Celá scenérie vypadá jako hra s dětskými sny.

Ticho a klid se všude rozléhá. Jen občas se ozve třepot ptačích křídel a šumění vzdáleného příboje. Slunce na hladině vykouzlí svůj poloviční obraz, který se mění s každým pohybem jeho vlastní životní síly. Takový pohled působí dojmem, že příroda je malířem svých vlastních slavností. Mizející odraz Slunce na mořské hladině je jen nepatrnou ukázkou obšírného nebeského dění. Tak obejmi svou duši a dívej se na tu krásu s úžasem, jako na zázrak, co se den po dni, zas a znova vykresluje pod nebeskou klenbou.

Neříkej, že tvé oči nepláčou, když ztrácíš pevnou půdu pod nohama. Když tvé kroky směřují tam, kde už nikoho nečekáš, když se tvé oči dívají tam, kde se jen málokdo pohybuje. Do míst plných nejistoty, kde se odvíjí neznámé příběhy, kde vibrují silné emoce, o kterých nikdo nemluví. Není to tvůj styl, a přece se náhle díváš do houpavého světa ztrát a nálezů. Do míst, kde se náš svět mění, kde jsou sny porušeny a plány nejsou naplněny. Dlaněmi skrýváš své oči a tím zaháníš nevítané území nikoho, území plné rizik a překážek a nečekaných výzev.

Jak se jen mohlo stát, že půda pod nohama zmizela, a tvůj svět zaplavil oceán smutku ve chvíli, kdy jsi se ocitl v situaci, která nebyla tvým přáním. Která nebyla součástí bezpečí tvé komfortní zóny a tvého smyslu pro detail. To jsou přesně ty momenty, od kterých se neodchází. To jsou ty momenty, kdy se tvá vůle rozhoduje jaké kroky uděláš, jakým směrem vynaložíš svou netušenou vnitřní sílu.

Zmizení pevné půdy je však i příležitostí, ukazuje ti cestu k naději. Konečně můžeš najít sílu a odvahu, o které jsi nikdy předtím ani nevěděl, že ji máš v sobě skrytou. A tak zavíráš oči a skláníš svou hlavu, jen na tuto chvíli se soustředíš a jen mořské víly vědí, o čem přemýšlíš. Možná o svých emocích. Je tady však moře a vlnobití úplňkového odlivu, které ti pomáhá uklidnit mysl a odnést všechny tvé bolesti.

Přenes svou mysl k rackům na protějším břehu, tam procítíš, jak vlny odhodlání všechny tvé bolesti smývají do hlubin jsoucích mimo tvé zraněné nitro. Potom se budeš cítit lehčí a svobodnější, až se duch přírody podepíše pod přímou ukázku toho, jak vnímat bytí a čas a vědomí konce bez bolesti. Radostný a bezstarostný křik racků ti dodá novou sílu. Vítr šeptá verše snových básní – pojď a nekonečnou chvíli se kochej jemným a nesmělým prožitkem, který ti přináší klid a mír. Rozbouřené vlny se jednoho dne uklidní a tvé emoce na tvé tváři konečně vykouzlí úsměv.

Neříkej, že tvé oči nepláčou, když tvé srdce konečně opouští žal a stesk po nenaplněných touhách. Neříkej, že tvé oči nepláčou, když vidíš příval naděje a věříš v sílu svou, která přemůže všechny nevítané rozmary tekutých písků, všechny vlny bolesti a zmaru. Někdy je třeba odrazit se ode dna, vzdát se promarněných jistot a začít novou kapitolu života. Vydat se do neznáma s otevřeným srdcem, a věřit, že je mnoho cest, které vždy vedou někam, kde je svět lepší, přívětivější a krásnější.

Přestože život přináší rány a slzy po tváři stékají, nyní už víš, že není nutné propadat bezednému zoufalství. Už zítra může být všechno jinak. Láska a přátelství ozdobí tvůj úsměv, pokud si vždy včas vzpomeneš, že nikdy nemusíš zůstávat sám v bídě a bolesti. Pokud pocítíš láskyplný vděk za nepromarněnou zkušenost. Pokud víš a přijímáš, že svět je plný nevědomosti, a jen ty sám můžeš být svého vnitřního klidu vládcem, pokud ze svého vědomí vyhodíš všechno to nevědomostí prokleté vnitřní i vnější smetí.

Neříkej, že tvé oči nepláčou, když konečně vnímáš pevnou půdu pod nohama a vzduch prosycený vůněmi jarních květů ovíjí tvou tvář naplněnou odhodláním. V okamžicích, kdy tvá mysl zarputile říká, že vesmír je obrovský a složitý, a lidská bytost je jen malou a nevýznamnou součástí toho všeho – ale ty sám si v hloubi duše náhle uvědomíš, že je také možné, že je to přesně, docela přesně naopak.

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze