Nová nebezpečí nové duchovnosti

Věříte v Boha, nebo máte vlastní osobní víru? Bere vám vaše víra, (případně společenská víra), odvahu nebo naopak dává chuť do života – to je velmi důležitá otázka! Realita vesmíru, nekonečná kosmická perspektiva vesmíru, ve které žijeme, nám někdy dává pocit malosti, obzvlášť pokud před nás někdo staví, už více jak dva tisíce let, vyumělkovaný obraz všemohoucího Boha. Ve výtvoru božské nadřazenosti je pouze záměr vyvolat v člověku dojem vlastní malosti a nemohoucnosti, je zde snaha vštěpit člověku nevíru v sebe, nevěřit ve své (vrozené) schopnosti a talenty. Když se díváme k nebi, vnímáme oblohu, ať už denní nebo noční, jako hranici mezi námi a vesmírem, vnímáme sebe a proti sobě nebesa a zapomínáme vnímat živoucí, inteligentní PROSTOR mezi námi a oblohou a dál za jejími hranicemi. A proto nikdy nebylo a dosud není obtížné vymyslet pro člověka božskou entitu, a božské desatero, a udržovat člověka v poslušnosti a nevědomosti.

Život, rozuměj inteligence, je vesmírnou samozřejmostí, aniž bychom si pod tím museli představovat pouze inteligentní tvory. Jde o inteligenci samu, ta již obsahuje vše, co existuje a existovat bude, nejde však o žádnou božskou entitu, která by mohla mít sama o sobě sílu dát pozemskému životu dokonalou, ideální podobu, a nebo nám cokoliv vzít či nám cokoliv nedopřát.

Existuje nesmrtelný stvořitel, všemocný, krutý a laskavý zároveň?

Existuje nadpozemská bytost, která sama nemusí nikdy čelit žádnému strachu? Domýšlivá bytost, která stvořila malé, závislé a smrtelné tvory, a která žádá za ochranu a pomoc a za spasení, ale i za bolest, strádání a bídu lásku v podobě poklonkování a slepého uctívání?

Náboženství vzniklo v době, kdy lidé neměli žádnou představu o skutečné velikosti vesmíru, jak na fyzické – hmotné, tak kvantové a energetické úrovni, proto vznikla v podstatě jen velmi malá božská entita, podobná člověku, avšak nadřazená člověku. Nikoliv však entita nadřazená celé galaxii, natož pak pohyblivému vesmíru jako celku. Svaté knihy psal člověk, božské entity vznikly v představách člověka v době, kdy psané slovo bylo jediným nástrojem pro ovládání lidských bytostí. Tak vznikl malý, omezený Bůh malého, pozemského světa. Zbožnost v tradiční podobě v sobě neobsahuje neomezený vesmírný potenciál člověka a neomezené možnosti tvoření, zbožnost naopak dává lidem okovy a nevíru v sebe, nutí je k poslušnosti a pocitu malosti. Postavit člověka tváří v tvář děsivému Bohu je dobrým nástrojem pro vytváření sebeklamu a nemohoucnosti. Člověk tak snadno zapomene, že má k vesmíru velmi osobní a zároveň nekonečný vztah, a naučí se pouze projektovat, v zajetí své nevědomosti, vlastní egoismus především jen na lidi kolem sebe. A tyto projekce si vytváří především na základě různých mocnin strachu. Vymyšlená zbožnost v sobě neobsahuje inteligenci poplatnou subatomární rovině, v čase svého vzniku neznala nekonečné možnosti kvantování energie, kvantové efekty a podobně, a to v souladu s vesmírným Vědomím, s vesmírnou Myslí, kterou máme hledat za hranicí, kde sídlí pomyslný Bůh – lidem nadřazený.

Pradávné vnímání božské entity, s jejími nadlidskými výsadami, dnes už odporuje naší intuici, odporuje tomu, co už víme o lidské inteligenci na úrovni mikrosvěta a makrosvěta zároveň. Lidská tendence nechat se ovládat a být ovládán se v nás již bouří, vzpíráme se představám, že člověk MUSÍ BÝT poslušným tvorem, poslušný privilegovaným třídám, skupinám mocenských hierarchií, které utlačují „poddané“, ztracený sám v sobě, odpoutaný od přírodního světa. Byl to sám člověk, kdo implantoval trestající božskou entitu do společnosti, a to jen z toho důvodu, aby ovládl psychologickou, duševní, duchovní a sociální sféru „malého“ člověka. Tak vznikla nadřazená třída, která si bez zvláštního úsilí udržuje své nadřazené pozice do dnešních dnů.

Nevědomost ale ustupuje a zjišťujeme, že v nejvyšších sférách vesmíru neexistuje dobrý ani zlý Bůh

My jsme vesmír, (na vyšší energetické úrovni) neexistují hranice mezi námi (já) a mezi ostatními (my). Pojem všemohoucího Boha či božího plánu je nebezpečná a radikální idea, je projekcí Systému Matrixu vytvořenou pro ovládání většinového davu. Vesmír je složen z dokonalé látky (vesmírné materie), nikoliv však neměnné a nikoliv ovládající – nebylo v úmyslu vesmírného Vědomí degradovat člověka do vedlejší, podružné role, člověk se degradoval sám. V Boha ve skutečnosti zřejmě stejně nikdo nevěří, pokud by tomu tak bylo, včetně těch nejvyšších církevních představitelů, nebyla by Země ukázkou toho, jakých hrůz a zkaženosti je schopen sám člověk.

Není probuzení jako probuzení – polibek je symbolem zprávy nebo informace předávané nebo získané jinou, něž běžnou pozemskou cestou

Zakletá princezna je symbolem vědomí uvězněného v Matrixu, polibek zde představuje probuzení čili nové zrození. Neboť v polibku je skrytý také dech a v dechu dvou bytostí (mužský a ženský princip) je skrytá síla vzájemného propojení pasivních a aktivních přírodních a vesmírných sil. V nevědomém člověku nebyla po tisíciletí skutečná touha vypořádat se s psychologickými kořeny lidské malosti, které jsou do vědomí člověka záměrně implantovány, (například jde o velmi chytře člověku vnucený princip průměrnosti a podprůměrnosti). Spánek představuje spirituální stav, kdy bytost není ani živá, ani mrtvá, přesto je i ve spánku účastna vesmírného tvoření – vědomí zpracovává denní zážitky, třídí je a ukládá je do podvědomí, hledá odpovědi na otázky, které obyčejně přicházejí s rozedněním – ráno je moudřejší večera. Ve spánku tvoříme také pomocí „náhodných“ snů, lucidních snů, pomocí astrálního putování.

Příhodné pro neprobuzené a především nesvobodné vědomí je také rčení: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, děje se tak bez ohledu na vlastní svobodu myšlení a jednání. „Bůh“ s námi nemá žádné plány, plánovači a projektanti vlastních životů a vývoje civilizace jsme My sami. Do lidského myšlení jsou záměrně infikovány příběhy o božské nadřazenosti nad vším ostatním. Sféra současné duchovnosti dokonce není pouze rozdvojená na západní a východní víru, je mnohovrstevná, nepřehledná a často si vzájemně odporující. Nakonec podívejte se kolem sebe, už dávno neexistuje jen jeden „Bůh“, ale několik ODRŮD toho jediného „Boha“, kolik je ve světě náboženství, tolik je tváří „Boha“. A některé z těchto tváří mají spíše destruktivní podobu, ani náhodou nepředstavují milující otevřenou božskou náruč a existenci laskavého stvořitele. Co by bylo dnes, kdyby neexistoval „Bůh“ v uměle vytvořené, fiktivní náboženské podobě? Co by bylo dnes, kdyby šel vývoj inteligence člověka bez násilného zásahu uměle vytvořené náboženské MOCI? Byl by si člověk bez těchto škodlivých vlivů na své vědomí a podvědomí vědom vlastního božství v sobě, a dokázal by rozvíjet vlastní tvořivost? Hloupá otázka, nic se neděje náhodou, kdyby tak včera mohlo být dnes je marná úvaha, ale přivádí nás k větší ostražitosti před neuváženými myšlenkami a následnými činy, které nelze vzít zpět.

Bůh, stvořitel, architekt, malíř přírody a všemocný vesmírný myslitel dostává nové podoby. Nová duchovnost ale začala být svým způsobem také nebezpečná, a začala být nepřehledná. Nyní se nacházíme v bodě, kdy je nesmírně důležité pochopit, že není dobré ztrácet se pouze v oslnivé záři Lásky a Světla, v medových slibech a přehnaně květnatých slovech – zjednodušeně řečeno. Přestože stále platí, že všechny bytosti na Zemi jsou jedna sluneční rodina. Dokonce i planetární systém je spolupracující sluneční rodina. Nově objevené „láskyplné nebe“ (a nejen nebe) je pojem, který se ztrácí v nekonečném množství nekonečně různorodých systémů, a to více nebo méně sobě si podobných, které člověka odkazují k vnější síle „vyšších vesmírných sil“. Bývá ale opomenuto, že tyto vyšší síly jsou součástí člověka, jsou odrazem lidského vědomí.

Pokud skončíme v neplodném úžasu nad tím, jak se temné noční nebe čeří světlem miliónů milujících sluncí, vhledem k tomu, že začínáme vidět daleko skrze celou Mléčnou dráhu, tak nás také s úžasem převálcuje temná strana vesmíru, kterou prostě nemůžeme a nesmíme popírat. Až pochopíme, že nejrůznější na první pohled neslučitelné aspekty vnějšího světa, hmotného vesmíru a dalších paralelních světů jednotícím způsobem propojuje neviditelný, přesto existující princip či snad zákon, uvědomíme si, jak se na stvoření světa každý jeden z nás osobně zrcadlením vlastních projekcí podílíme. Maxi zrcadlení spočívá také v tom, že v každém okamžiku se vesmír dělí do sobě si víceméně podobných vesmírů, alternativních světů, kde jsou poplatné stejné, podobné ale i odlišné přírodní zákony a vesmírné konstanty. Tento základní princip je běžnou součástí přírody, aby mohl vzniknout nový život, musí se jediná buňka mnohonásobně rozdělit a vytvořit sobě si podobné miniaturní, inteligentní a samostatné útvary, které společně s jednotícím principem umožní vznik a růst nové bytosti.

Pokud správně pochopíme polaritu, bez jejíž existence by vesmír zkolaboval, tak spatříme několik set miliard sluncí – tedy zářivých hvězd, které jsou zrovna tak láskyplné jako výbušné a nebezpečné. Uvědomíme si, že nelze vytvořit pouze svět v podobě zářivého dobra, že nelze odstranit záporné energie, uvědomíme si, že i hvězdy umírají. Umírající hvězda – slunce, která je na jedné straně dárcem života, představuje nesmírnou expanzi energie. Energie v podobě například expandujícího vodíku, jedná se o nebezpečnou událost, která může ohrozit život na okolních planetách. Jenže bez podobných událostí by se vesmír přestal vyvíjet – POHYBOVAT. Temnotu nelze popřít, nelze ji nevidět, nelze se jí zcela vyhnout, ať už v maxi nebo mini měřítku: „Jak nahoře, tak dole.“

Umíte si představit něco tak bizarního, jakože naše životadárné Slunce jednoho dne spolkne Zemi a ostatní planety, že pozře vlastní děti? Až se za několik biliónů let stane ze Slunce červený obr a nemilosrdně pohltí vše ve svém okolí? Naleznete v těchto slovech podobnost s pradávnými mýty o stvoření světa, s mýty, do kterých ještě svého času nezasahovalo organizované náboženství?

Naše Slunce dává a vytváří život, je zdrojem tvořivých informací na jedné straně, a zdrojem oživujících částic hmoty na straně druhé, ale přitom není ničím zvláštním ve vesmíru. Slunce našeho planetárního systému je obyčejnou hvězdou, kterých je v ostatních galaktických systémech nepočítaně. A přitom všechna vesmírná slunce představují skrytý, (byl v minulosti, je v přítomnosti, a bude v budoucnosti), neprojevený potenciál – darovat a udržovat život. Ve rčení, že jsme bytosti z hvězd, že jsme sluneční bytosti, je třeba hledat hlubší smysl, než jen povrchní sdílení povrchních a polovičatých pravd, které v konečném důsledku člověka zase uspávají – sotva se začal pracně probouzet. Vezměte kousek kamene a rozložte jej na jednotlivé částice, vezměte kousek lidské tkáně nebo část rostliny a udělejte totéž. Vzniklé obrázky porovnejte. Porovnejte atomární rozbor kamene, živé tkáně, vody nebo vzduchu. Co uvidíte? Sobě si podobné obrázky, které nám říkají, že náš původ je z prachu hvězd, z hmoty, která je složena z informačních balíčků, z tvořivé energie. Všechno již bylo VYMYŠLENO, záleží pouze na naší osobní a celospolečenské volbě, jaké (testovací) informační balíčky otevřeme, zakusíme a ochutnáme, jaký zaujmeme postoj, pro co se vědomě či nevědomě rozhodneme.

Temnota a světlo v rovnováze, nepředstíraný a motivující ÚŽAS nad tím vším, je základem nového poznání

Užasneme, pokud se díváme například na krásné barevné fotografie hvězdných mlhovin, tedy na ty oblasti vesmíru, kde něco „vidíme“. Úžas a pozornost si ale zaslouží i ty oblasti vesmíru, kde NIC „nevidíme“. Ty oblasti, kde bychom na fotografii spatřovali jen temné nic, nic na černém, nekonečném pozadí. Soustředit (vnitřní) zrak na tato zdánlivě prázdná pole zdá se být velice nudné. Temnota, tma a jen sem tam nějaký stín? Koho by to zajímalo. Úžasnější jsou přece tvary a barvy, světlo a ze všeho vyzařující a všude vyvěrající Láska. Samozřejmě, ani to nelze popřít. Ve vesmíru je ale více temných míst, než barev a tvarů. Existence čehokoli hmotného není ve fyzickém vesmíru pravidlem, převažující jsou obrazy prázdna a tmy. V samotném hmotném vesmíru temnota převažuje a světlo je vzácné.

Být na straně světla je přirozená lidská touha, a je to tak SPRÁVNĚ, ale tmu jednoduše nelze popřít. Odstraňte z pozemského světa noc, a odstraníte tak i život. Temnota je samozřejmostí zrovna jako světlo. Světlo přináší zárodek života, ale ani tma není absencí zárodků pohybu a tím i života, tma je pouze jakési neprůhledné virtuální místo, ze kterého máme již předem strach, a které brání vidět skrytou část skutečnosti – nefyzického, kvantového a holografického vesmíru a tedy tvořivého vesmíru. Vesmíru, který neovládá žádný polidštěný Bůh, ale lidské vědomí, myšlenky, představy, sny a vize, ať už tvořivé nebo ničivé. Zrovna tak temná hmota vesmíru (hustá koncentrace informací) pouze brání neprobuzeným bytostem vidět, co je v PROSTORU té neprůhledné vesmírné „tmy“ vlastně skryto. Vidíme jen kousek fyzického vesmíru, zbytek je neproniknutelná černota a šedivost jen v našich představách.

Chtít ovládnout pouze světlo, je jako chtít ovládnout hvězdy a učinit je nesmrtelnými

Spoléhat se pasivně pouze na laskavé světlo, které samo o sobě všechno jednoduše zařídí, a popírat existenci tmy či temnoty, místo skutečně aktivní účasti na hledání střední vyvážené cesty (monáda) je důkazem toho, že přes veškeré duchovní snahy, stále ještě neznáme sami sebe. Vlnovka uprostřed monády představuje opětovné spojení toho, co bylo dočasně rozděleno – v prostoru a čase. Podaří se nám najít a udržet tento aktivní zlatý střed, s tím, že misky vah mezi dobrem a zlem se nikdy nepřestanou kývat, že se musíme naučit aktivně a vědomě tyto dva póly existence neustále vyvažovat? Kdo je připraven pochopí, uvidí, uslyší a pocítí pravdu, jakmile si vědomě a cíleně načte tvořivou přírodu a tvořivý vesmír pouze skrze sebe, bez vedlejšího prostředníka. Jakmile pochopí symbolická podobenství a rozpozná milníky na cestě, určené jen a jedině pro svůj osobní rozvoj. S vědomím, že právě osobní rozvoj, osobní sebepoznání, je motorem rozvoje lidské společnosti, která funguje na principu vesmírného zrcadlení.

Eshop – INSPIRACE PRO ŽIVOT

Pozemský život není oddělen od „onoho světa“, je jeho duální součástí. Dualita vytvářená myslí člověka je herním polem Matrixu. Naprosto vše má svůj opačný pól, s tím souvisí, že dokud nepoznáme to, co nejsme (opačný pól), nemůžeme rozpoznat, uvědomit si, zakusit a vědomě prožít to, co jsme. Pro nejmenší kvantové částice neexistuje pouze subatomární svět, jejich dualismus se projevuje tím, že jsou všudypřítomné také v podobě vlnění. Lidské tělo a duše je reálný dualismus stejně jako pro částice platí, že jsou zároveň hmotou i energií. Nenechme se proto uspat polovičními pravdami v podobě na první dojem zajímavých, ale ve skutečnosti zavádějících řečí, hrajících si na duchovní moudrost, řečí a zavádějících slibů, které jsou nebezpečné. Nenutí člověka samostatně přemýšlet, vybízejí k sladké pasivitě, a snad mají skrytý úkol, opět vytvořit nepropustnou zeď (falešnou nebeskou klenbu), která bude mít za úkol vrátit nás zpět – do nějakého nového náboženského (psychického) systému, který může vzniknout velmi nenápadně, docela rychle a nepozorovaně.

Související: PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK – aktuální transformační téma

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze