Vzdejme se zahořklosti a odvažme se vážit si života

Není snadné být svědkem vlastní přítomnosti (na tomto světě). Ve světě úzkostí. Jsou chvíle, kdy máme pocit, že se nezmůžeme ani na volání o pomoc. Proto někdy voláme Boha a prosíme o radu, o božskou inspiraci. Ale ne takového, který soudí, trestá a je malicherný a permanentně rozzlobený. Proto tady nejsme. Aby se naše vědomí zmenšovalo a ztrácelo v očích žárlivého Boha. Povídáme si s Bohem. Ale ne s takovým, který jen hledá chyby a jehož smyslem je neustále nás prověřovat, zkoušet, pokoušet a trestat. Skláníme se před Bohem. Ale ne před takovým, který nevidí své vlastní chyby. Který předstírá nevědomost o tom, že jím stvořený svět, je světem nehotovým. Veškeré stvoření je božské. Ale božské vědomí samo vlastně jako by vůbec nic nepojmenovalo, a zároveň pojmenovalo všechno. Veškeré definice, kterým jsme uvěřili, nechalo světem a vesmírným prostorem pronikat vlivem tvořivé mysli člověka. Lidské vědomí je velmi mocné. Stále více si uvědomujeme úžas v tom, že je velmi mnoho věcí, které ještě vymyšleny nebyly. Budoucnost, kdy ji prožíváme jako přítomnost, nás nepřestává překvapovat.

Nevyslovitelně moudrý a krásou obdařený vesmír. Jak pravdivé je toto tvrzení, to můžeme skrze své hmotné tělo vnímat svými smysly. Ironií osudu, a ne zrovna nezanedbatelnou, je zjištění, že iluze je mylný smyslový vjem. A že skutečnost, čas, prostor i hmota jsou záhadnou iluzí. A že vše pochází z božské inteligence. Zároveň dvě zcela protikladné pravdy mohou existovat v jeden okamžik ve stejném vesmíru. Tuto skutečnost jsme pojmenovali, nese název božská dichotomie. Související skutečnosti můžeme vnímat nadsmyslově. Inteligentní vesmír obdařil prostor pro život fotosyntézou, díky níž může na Zemi existovat rozvinutý život. A tím to možná všechno začalo. Kouzlo života, a tedy i inteligence je ve všech buňkách živočichů i rostlin. Inteligence vesmíru je otisknutá ve vzniku minerálů. Nelze nevnímat inteligenci v rostlinách, minerálech, životadárné vodě, v zemi, větru i v ohni. V životní energii, spiritualitě, v kolektivním vědomí a v morfických polích. Život je transformace ducha do fyzické podoby. Není snadné těmto slovům uvěřit. Zpozorníme pouze ve chvíli, kdy z naší hlubinné paměti náhle vyplují vzpomínky na čas před zrozením. Kdy k nám přicházejí informace, kterým zdánlivě nerozumíme, ale dovedeme je zpracovat na úrovni podvědomí. Vyvolat, zpracovat, přijmout nebo odmítnout.

Zbožňovat (náročný) život znamená milovat život

Zkoumat lásku. Zkoumat soucit a něhu. Zkoumat prostor. Ne žadonit o pozornost. Záhadného Boha. Ale zkoumat Prostor. Prostor, který sám promlouvá, který nic neodděluje, ale naopak vše spojuje. V samotném Prostoru už na věky zůstane otisknuto, že tvé vyšší já existovalo před tvým zrozením. Před tímto tvým vědomým životem. A bude existovat stále. Co bylo před a co bude potom? Co je blízko, co je daleko? Nic takového není skutečné. Není před ani potom. Je přítomný okamžik, prožívání v tady a teď. Smysluplné nebo bez smyslu, to je věc našeho vnitřního rozhodnutí. Co je prostorové je zároveň hmotné a plyne v čase. Přesto je rozlišování na prostorové, hmotné a časové tajemnou iluzí a zároveň ohromující skutečností. Nech odejít iluze. Přestaň se obelhávat. Neptej se, jak vznikla prázdnota, kde se vzalo vakuum nebo hvězdy. Nepros o požehnání. Věnuj požehnání sám sobě. Nežádej Boha, aby naplnil tvou prázdnotu. Naplň ji sám svou životní energií. Potom si uvědomíš, že tvé já zde bylo dříve než jakákoli iluze. Dříve než planety, Slunce a Měsíc. Tvé vyšší já je skutečné, je prostorově neohraničené, přetrvává mimo čas. Tvůj dnešní pohyb v časoprostoru je pohyb v tady a teď, tvé pocity jsou součástí věčnosti, tvá láska k sobě zůstane existovat navěky.

Zobrazit nabídku elektronických a tištěných knih Psychologie chaosu

Prozkoumávat iluze časoprostoru, přitom se opírat o vhledy, které není možné zdůvodnit racionálně, vyžaduje odhodlání a odvahu. Jsme nositeli ducha, božské jiskry. Máme jedinečnou schopnost být sami pro sebe nebo pro druhé nadějí v beznaději. Ale to neznamená, že náš život musí nutně být nekonečným sledem zkoušek poslušnosti. Kdykoli se můžeme nestranně povznést nad názory, se kterými nesouzníme. Nemusíme přijímat postoje a ideje, se kterými souhlasí většina. Nemusíme přijímat psychologii bez duše, postoje zaměřené jen na hmotu. Pokud nebudeme božskou sílu personifikovat, uvědomíme si tvořivou sílu uvnitř sebe, ve zdroji nebo zdrojích životní energie. Jedním z nich je láska k sobě.

Můžeme přijmout, že zmíněná úzkost je úzkostí pramenící z touhy po přirozenosti, neboť jsme se vzdali prostého, přímočarého způsobu existence. Božským paradoxem je, že lidé, kteří jsou svým způsobem spokojení, (a ve své spokojenosti pod vlivem rozšířeného selektivního vnímání popírají nepěkné nebo zvrácené věci, které se skutečně staly), vnímají snahu druhých učinit svět lepším místem k životu jako disharmonickou. Pro moderní společnost, pro entity, které tuto společnost řídí, je hříchem rozpoznat mocný svět (kolektivních, náboženských, vědeckých, politických) iluzí. Hledat odpovědi u Boha je iluze, neboť on hledá odpovědi a smysl své vlastní existence u nás.

Zahořklost a zatrpklost není řešením. Prohrávat se musí umět, tak se učíme rozeznávat všemožné životní nástrahy

Na obzoru vyhlížet nové výzvy, vyjít z obranného postavení, dovolit situacím, okolnostem i lidem, aby se k nám mohli přiblížit. Šrámy na duši a nemilé zkušenosti překonat, nabrat sílu a rozhodnout se pro pohyb vpřed. Promeškané okamžiky, prohry a mrzutosti nás činí obezřetnými. O něco více poznáváme sami sebe, jsme všímavější, tak nedochází k opakování stejných chyb a točení se v sobě podobných zkušenostech. Každý je někde zranitelný. Prohry jsou součástí životních lekcí, chyb a omylů. Životní cesta je cestou objevování sebe sama.

Přestože nemusíme vnímat dostatečnou podporu druhých, můžeme se rozhodnout odpoutat se od starých vzorců. Prázdnota a otupělost jsou energie, které už nechceme přijímat, nečinně tolerovat, nechceme se nechat pohlcovat pocitem viny. Pokud přijímáme sami sebe, může to v nás z počátku skutečně vyvolat pocit viny. V okolí se může projevit odpor. Ostatním nemusí vyhovovat náš nový způsob uvažování. Jsme si vědomi, že je marné protestovat. Dokud nepřijde náznak porozumění, není o čem mluvit. Dobře si uvědomujeme, že lpění zastavuje proudění tvořivé energie. Ano, můžeme si v čase, kdy se rozhodneme být sami sebou zpočátku připadat nepatřičně, ale bez potřeby někomu něco vysvětlovat. Pokud stojíte vně, mimo proud temných a znepokojivých myšlenek, zpřítomní se vám povědomí o tom, že temné podsvětí, které neexistuje samo o sobě, neví nic o světle, neví nic o tom, že nebe je všude a je součástí všeho a všech.

Odvaha z pozice Blázna „stojícího na hraně útesu“ představuje jednání z pozice vnitřní síly a radosti. Mějme odvahu rozvinout své mentální a nadsmyslové schopnosti, sloučit mentální tvořivost s citovým bohatstvím. Vědomě vyvažovat pohyblivé vnitřní procesy (jin a jang) a neřešit hlouposti. Vědomě se snažit o vytváření rovnocenných vztahů, uvědomovat si své role na úrovni vztahů. Energie Blázna znamená také pohyb a aktivitu, schopnost uchopit nějaký nápad nebo vizi a dát se do akce, nápad zrealizovat. Nebát se novostí, neznámých věcí. Blázen nám ukazuje, jak důležité je pokusit se uplatnit svou tvořivost, přiblížit se stavu vnitřní celistvosti a znovu získat svou odvahu. Uvědomovat si odvahu vážit si Života. Překonat zábrany a posunout se na energetickou úroveň otevřeného vědomí. Blázen klade důraz na neotřelou, ryze osobní a odvážnou duchovní cestu.

Souvisejíc články: Není nikdo, kdo by nás pozoroval, kdo by jakkoli hodnotil naše myšlenky a skutky, Prostor a svobodná vůle, Svět tvoříme my sami, jen nevíme, jak to děláme

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografií: Pixabay.com

Diskuze