Novoroční předsevzetí aneb umění splnit si přání

Den po silvestru si obyčejně něco přejeme, přichází nový rok a s ním touhy a přání nechat staré odejít a uvolnit prostor pro něco nového. Podívejme se tedy na zoubek slova předsevzetí. Líbí se vám to slovo? Mně moc ne, energie tohoto slova často souvisí s nedodržením slibu (sám sobě), s nesplněným přáním nebo s nějakým nedodrženým závazkem, s nenaplněnými touhami. Naše před-se-vzetí přece musela z něčeho vzejít, často totiž souvisí s něčím, co se nacházelo před tím, než nás napadlo to či ono předsevzetí. Dáme-li si nějaké předsevzetí, tak před sebe něco stavíme, obyčejně to bývá nějaký nápad nebo úkol, který se nám doposud nepodařilo splnit. Takže si na nový rok můžeme dávat stále stejná předsevzetí, která dobře nepromyslíme, která během pár dnů přestaneme dodržovat, nebo jejich ideu naplňovat. Někdy si podvědomě uvědomujeme, že předsevzetí předchází nějaká naše nedostatečnost nebo nesplněný sen, tak si žádná předsevzetí raději nedáváme. Ale každý určitě pomýšlí na nejrůznější přání, na něco, co si toužíme splnit, na nějaký ideál, záměr, sen, představu o lepším životě.

Pokud před-se-vzetí vzejde z nějaké naší nedostatečnosti, obyčejně do svých představ automaticky zahrneme slůvko „musím“

„Musím zhubnout, musím přestat kouřit, musím začít sportovat, musím se vzdělávat, musím duchovně růst, musím si najít životního partnera, protože samota je ubíjející“. Slůvko „musím“ není zrovna moc motivační a obyčejně souvisí s nějakým „zádrhelem“ (chci to pro sebe, nebo se chci někomu zavděčit). Nebo souvisí se strachem, jehož podstatu si ani nemusíme uvědomovat. Slova „já musím“ ze svých přání vyloučíme a nahradíme je slovy „já chci“ – nemusím, ale chci to pro sebe udělat. A další krok, který uděláme, je, že začneme o svém přání do nejmenších podrobností přemýšlet. Neskončíme u toho, že vyslovíme nějaké své přání a budeme čekat, že nás něco dodatečně napadne, něco, co energii přání bez naší snahy jen tak podpoří. Nebudeme přece čekat, až nás napadne něco nepromyšleného, až nás napadne něco, s čím budeme později bojovat. A říkat si, to byl ale nápad, co mě to jen „napadlo“. Při té příležitosti je dobré uvědomit si sílu ne zrovna pozitivních představ, u kterých nás v okamžiku naplnění nenapadne prohlásit nic jiného než: „No, tak přesně to jsem čekala!“

Přemýšlet o našem přání nebo záměru znamená zvážit všechna pro i proti, zvážit možnosti, zjistit, zda to, co si přeji, mi do života nepřinese něco, co mě překvapí, něco, co vlastně nechci. Zvažování a přemýšlení, které by mělo jít do detailů, může trvat i několik dní. Teprve potom, až máme vše ujasněné, si začneme svá přání vizualizovat, představovat si okamžik naplnění, snít s otevřenýma očima a věnovat se všem (pozitivním) myšlenkám, které s přáním souvisí. Pokud svá přání dobře promyslíme, tak nás nečekaně nenapadne žádná hloupost, které bychom mohli později litovat.

Slůvka „napadlo mě“ možná bude také lepší vynechat a soustředit se na slova „přišla mi inspirace, mám motivaci“ a podobně. Poctivě  a  přitom radostně promyslet naše přání, sen nebo záměr, znamená otevřít prostor, do kterého připraveni, volně a bez lpění vstoupíme, prostor pro inspiraci, motivaci, intuici, synchronizaci podpůrných dějů a jevů. Pokud nás ale nečekaně „přepadne“ nějaká touha můžeme reagovat nebo jednat unáhleně, neadekvátně, bez rozmyslu. To vše je možné, přesto ale platí, že touha a žádostivost ve své podstatě podněcuje tvořivost, a to i přesto, že touhy a tužby se dotýkají našeho ega. Přesto jsou naše touhy podstatnou a důležitou součástí života.

Proto je dobré mít své touhy pod kontrolou a nedovolit, aby nás přepadly nečekaně, nepřipravené, nebo ve chvílích, kdy unáhleně potřebujeme sami sobě něco dokazovat. Ego je stav vědomí, naše touhy se během života mění podle toho, v jaké kvalitě se nachází stav vědomí našeho ega, a jak čisté jsou jeho úmysly. Zda je ego, jako podstatná složka lidské osobnosti, na straně dárce nebo příjemce záleží na tom, z čeho má ego potěšení (v souvislosti s touhou a žádostivostí). Pokud je stav ega rovnovážný směrem k příjmu a výdeji energie, ego nemá problémy s okamžiky, kdy je v roli dárce, ani s okamžiky kdy je v roli příjemce. Stačí pozorovat, zda se v nás projevuje touha být dárcem, stejně jako touha být příjemcem, zda postoj příjemce je rovnovážný postoji dárce.

Výdej a přísun tvořivé energie spočívá v umění obdarovávat a v umění přijímat a neodmítat dary

Přijímání nesouvisí jen s možnostmi něco (hmotného) získat, stejně jako obdarování nesouvisí jen s hmotnými předměty. Souvisí také s předáváním dobré nálady, s uměním povzbudit, předat vědomosti, a v neposlední řadě souvisí s lidskými city. Souvisí s chtěním, (nikoliv musím), někomu darovat svůj čas, uznání, upřímnou pochvalu, ocenění. Tvořivá energie se dotýká nejen povznášejících pocitů, ale také citů spojených s naplněnými nebo nenaplněnými touhami v rámci vztahů. Touhy jsou v pořádku, pokud po něčem toužíme, můžeme se naladit na zákon přitažlivosti a zákon proměny energie ve hmotu a naopak. Přece hmota a hmotné jevy jsou dílem zdroje/tvůrce, jsou projevem touhy stvořitele po zhmotnění nekonečného potenciálu tvořivé energie. A proto není nic špatného na tom mít přání, naplňovat svá přání, toužit po hmotných věcech, které obohatí lidský život. Bát se svých tužeb, a třeba v rámci své „duchovní pokročilosti“ lpět na tom, že pro člověka je přirozené a nutné strádání nebo (dobrovolná) chudoba, je lpěním na energii vnucených životních vzorců. Vzorců, které mají velmi silný potenciál se naplnit. To vše souvisí s tím, že imaginace a představivost – v jakékoliv podobě – je Tvůrčí Síla.

Pokud už se odvoláváme na nutnost nebo potřebu vést duchovní život, tak je v pořádku, pokud svůj život obohacujeme duchovně i hmotně. Jemnohmotná složka ega, která je pro někoho možná překvapivě součástí těla astrálního, je spojena s touhami zcela přirozeně. Ego je sice snadno ovladatelné emocemi, ale nemusí tomu tak být, a to podle toho, jak dokonale ovládáme svou vůli, sobeckost, zištné důvody, vděčnost anebo třeba náhled na „spravedlivou odměnu“. V otázce přijímání darů svou roli hraje také ostych, nebo pocit, že si to či ono nezasloužíme, a to nejčastěji v souvislosti s přáním hojnosti a prosperity. Nebo se může jednat o podvědomé odmítání daru s pocitem viny, se strachem (co budu za to muset dát nebo obětovat), případně s trestáním sebe sama, což může souviset s nevyřešenými osobními stíny uloženými v podvědomí.

Jak se vypořádat s pocitem, že jsme obdarováni neprávem, že jsme si dar nezasloužili?

Stačí uvědomit si jednu důležitou věc, která není v prostoru viditelná okamžitě a která souvisí se synchronním vnímáním různých dějů a okolností. Pokud jsme například obdarováni, často nevědomky a přirozeně dar, který jsme přijali (do svého života), zpracujeme takovým způsobem, že se z role příjemce volně (nenuceně) přesuneme do role dárce. A s tím, čím jsme obdarováni, se podělíme s ostatními. Synchronizace, která se utvoří mimo čas a prostor, nás poté odmění zase jiným způsobem ve chvílích, kdy to neočekáváme. To jsou ty okamžiky, kdy jsme jakoby z ničeho nic obdarováni. Souvislosti nám přitom unikají, a tak se ostýcháme nečekaný dar přijmout. Dary k nám nikdy nepřicházejí jen tak pro nic za nic, mohou přicházet se zpožděním a z jiného místa, než bylo očekáváno, dávno jsme mohli zapomenout na nějaký náš dobrý čin, a proto nebyl dar očekáván. Takový dar je odměnou za něco, co už proběhlo (v minulosti). Anebo může jít o dar, který k nám přijde s předstihem, kdy budeme na oplátku něco my sami darovat v budoucnosti, kdy se zviditelní něco nečekaného, kdy budeme postaveni před něco neplánovaného. A vůbec nemusí tyto okamžiky, (na první pohled neviditelné manifestace potenciálu tvořivé energie), kdy jsme jednou v roli příjemce a podruhé v roli dárce, navzájem souviset. (Více podrobností v článku: Musíme si štěstí zasloužit?)

Co je vlastně jev zvaný přitažlivost? Je projevem žádostivosti? Je projevem touhy po vlastnění? Náleží síla přitažlivosti všemu hmotnému? Nebo naopak všemu jemnohmotnému? Energetické pole přitažlivosti a svět hmoty spolu úzce souvisí. Vlastně můžeme říci, že svět hmoty má kolem sebe silné energetické pole přitažlivosti. Překonání tohoto pole z pohledu lidského vědomí se děje v okamžicích, kdy nepochybujeme, kdy je naše představivost a víra pevná a silná. Přitažlivost a hmotné jevy se vzájemně doplňují tak, aby do oblasti hmotné reality přicházelo co nejvíce energetického potenciálu původního zdroje. Potenciálu, jenž je utvářen mimo hmotnou sféru poté, co naše myšlenky, sny a představy opustí náš vnitřní prostor. Poté nastupuje síla přitažlivosti, síla potenciálu pozitivních tvořivých sil Energie Světla, kterými disponuje jemnohmotný vesmírný prostor.

Můžeme mít nejrůznější přání a sny, které se mohou dotýkat mezilidských vztahů, nebo toužení po hmotných věcech. Spousta z nás si určitě už delší čas uvědomuje, že shromažďování hmotných věcí se může stát začarovaným kruhem, který souvisí s požadavky, se žádostivostí mít toho kolem sebe stále více, souvisí s pocity sebeuspokojení, nebo s pocity, že stále „nemáme dost“. Nebo že máme všeho méně než ostatní. Prostorem bytu, který je přeplněn předměty, neproudí životaschopná energie. Čím více (zbytečných) věcí nashromáždíme, tím více nám to ubírá životní energie, obzvlášť pokud nám věci mají nahradit lidské city, doteky, lásku. Vyhýbat se svodům a zbytečným lákadlům, která souvisejí s vlastněním hmotných věcí, není tak složité, jak by se mohlo zdát, obzvlášť pokud pochopíme, že systém je založen na co nejrychlejším uspokojování našich požadavků a tužeb. Systém je založen na uspokojování žádostivosti a různých závislostí, nikoliv existenčních, jde o závislosti na hmotných předmětech a pocitech, které nám nahrazují nedostatek pocitů související s lidskými city. Šetrnost a skromnost jsou také důležité, někdy se opravdu vyplatí položit si otázku: „Potřebuji tuto věc?“

Obrazotvornost a schopnost něco si představovat, schopnost imaginace nás posouvá do vyšších úrovní bytí, téměř by se dalo o imaginaci říci, že se jedná o čarovnou sílu tvoření slovem, představou a obrazem

Avšak oproti tvořivé síle se čas od času projeví také (přirozená) slabost. Slabost znamená občasný stav vnitřního světa bez imaginace, přechodné období, kterému náhle zavládne polovičatost, nesmělost, nevědomost, ignorace (vesmírných zákonů), nebo ztráta inspirace. Někdy se nám může náš život náhle zdát nesnesitelně všední, můžeme postrádat jiskru ohnivého elementu, postrádáme inspiraci, dokonce můžeme přechodně postrádat i jakékoliv touhy. To vše jsou jevy zcela normální, a v normálních případech jen dočasné. Štěstí není o tom, že si vše přesně nalinkujeme, a že se nám vše do puntíku splní.

Pokud se něco nepodaří, tak si až časem můžeme uvědomit chyby, kterých jsme se dopustili, anebo si uvědomíme, že nezdar v té či oné záležitosti bylo to nejlepší, co nás mohlo potkat. A jen my sami máme v těchto chvílích možnost odhalit aspekty našeho jednání, nebo přehlížené zvyklosti, které postrádají sílu představivosti. Pokud něco, co si přejeme, stále nepřichází, možná se před námi ve správnou chvíli otevřou docela jiné možnosti, jiné obzory v náš prospěch, nové příležitosti, které ale nesmíme vlivem své zaujatosti, například k již vyslovenému přání, na naší cestě životem přehlédnout. (Více v článku: Vědomé tvoření reality.)

Některé nepříznivé aspekty mohou souviset s negativitou. Čím více se negativitou zabýváme, tím více síly jí poskytujeme, tím více nás vtahuje dovnitř energetického pole negativity. Člověk zabývající se „černými scénáři“ je vtažen do prostoru negativních sil, aniž si to uvědomuje. Pokud se na negativitu soustředíme příliš často, ať už to děláme z jakéhokoliv důvodu, vytváříme další a další pole negativní atmosféry našeho životního prostoru. Nevědomky povzbuzujeme skryté síly negativismu, které jsou živeny nejen strachem, ale také jakoukoliv energetickou podporou, která může být prosta strachu a je založena spíše na egoismu a neznalosti sebe sama.

Jak tedy vnímat imaginaci a představivost jako Tvůrčí Sílu a plnit si svá přání?

To záleží na tom, jak moc jsme praktičtí, prozaičtí (všednost, střízlivost), realističtí, přesní, nezávislí na názorech druhých a přitom hravě a také noblesně nezaujatí. A také na tom, jak moc preferujeme na jedné straně logiku, a na druhé straně intuici a víru v „zázraky“. Zkrátka a dobře to záleží na tom, jakými životními kvalitami se řídí naše osobnost. To vše podtrženo originální, pouze a jen naší osobní tvůrčí představivostí (bez uniformity). A samozřejmě také rozumem, nebo vnitřní moudrostí, chcete-li to takto nazvat, pokud jste již dosáhli stavu, kdy mezi rozumem a vnitřní moudrostí neděláte velkého rozdílu.

Inspirace pro duševní rozvoj – všechny elektronické i tištěné knihy Psychologie chaosu

Rozum a kritický úsudek je součástí představivosti. Kde je představivost a nápaditost, tam rozum neulpívá v nízkých hmotných sférách, ale vznáší se na křídlech fantazie. Nejde o povznesení rozumu nad fantazii, jde o vzájemnou rovnováhu. Přece rozumu náleží touha po dokonalosti, touha po kráse, touha po vědění, touha po hojnosti. Je to právě rozum a vnitřní moudrost, kdo dokáže transformovat inspiraci přicházející z vyšších světů a dávat jí konečnou podobu. Na astrální rovině je zhodnocena veškerá naše snaha, míra našeho usilování, síla přání, síla víry, ale i míra posedlosti nebo síla utkvělých představ, prostě cokoliv, co může souviset s našimi sny a záměry.

Všechny tyto aspekty určují naši schopnost „zahrát vesmíru na tu správnou strunu“, určují přilnavost našeho přání ke hmotě, posilují manifestaci energie přání do hmotné sféry. Proto se vždy vyplatí soustředit se hlavně na věci, na kterých doopravdy záleží. Také se bez pochyb vyplatí cítit vděčnost za každý den, který nám byl dán, nebo možná darován, a krůček po krůčku posouvat svá omezení, své osobní hranice. Vykročme tedy do nového roku pravou nohou, a vzájemně si popřejme:

♥  ♣  ♥    ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2020  ♥  ♣  ♥

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze