Otupělost citu, pocitů a emocí

Srdce říká ano, rozum se brání – tak vzniká odpor a rozpor. Čím větší odpor a rozpor, tím větší pocit marnosti. Pocit marnosti je možné překonat zdravou láskou k sobě a k Životu. Pokud žijeme z rozporů, žijeme „s odporem“. Největší rozpory v nás vyvolávají otázky kolem pojmu svoboda, osobní, vztahová i společenská. Největší energii odporu v sobě vytváříme a zakoušíme, pokud toužíme po úplné svobodě, nebo pokud je naším „životním údělem“ vyřešit otázku svobodné vůle. Vyléčit nás může smíření rozumu, vůle a srdce. Cit, jenž je součástí duševních jevů, bývá rozporován rozumem. Ten má své důvody, nebere na vědomí, že myslet a cítit je možné celým tělem. Živé je celé tělo, nikoliv pouze mysl. Někdy nám to dává pocítit až na dřeň. Ale nesnažit se chápat rozumem, a všechno jen cítit, také není to pravé ořechové.

Pocity určují kvalitu myšlenek, a ty se zas odráží v dalších pocitech a emocích. Navíc nemůžeme vnímat, cítit, vidět, slyšet a myslet za druhé. Pocity nenaplnění mohou být tragické. (A je to velmi silná energie, pokud tragický pocit prostupuje celým národem.) Proč je tak obtížné najít citlivý přístup k vyváženosti mezi svobodou a nesvobodou? Proč není dost dobře možné představit si společnost, v které by lidem byla dána naprostá svoboda? Protože největším tajemstvím svobody je schopnost člověka konat jak dobro, tak i zlo. Naprostá svoboda, stejně jako striktní omezení svobody, zapříčiňuje ohnivou nevyváženost mezi dobrem a zlem, mezi klady a zápory.

Takzvaný „sluníčkový pozitivismus“ se také nemůže stát všeobecnou modlou. Pouhé působení všeobjímajícího světla a popírání negativních jevů, (pokud se budeme tváří v tvář válečným zločinům tvářit, že zlo neexistuje), může napáchat mnoho nedobrého. Zůstávat pouze v „povýšených, světlem prozářených stavech vědomí“ může zapříčinit úplné „zmizení“ vědomí onoho vyššího Já. A to i přesto, že se člověk cítí povzneseně a domnívá se, že se řídí podle not svého vyššího Já. Přitom jej vůbec nenapadne, že se u něj dříve či později projeví emoční a citová otupělost. Patologická může být necitlivost u člověka, který velkou část své energie využívá k tomu, aby necitlivost a negativní smýšlení a jednání vyprovokoval u ostatních lidí nebo v určité části společnosti.

Představme si působení striktního pozitivismu nebo vyhroceného negativismu na hmotu podobně, jako na hmotu působí agresivní chemické činidlo nebo rozpouštědlo používané v laboratořích. Pokud se dávkování přežene, není-li dodržena správná míra, zkoumaný hmotný předmět se vlivem silné chemické reakce rozpadne. Působení „činidla“ na hmotu, ať už s kladnou nebo zápornou hodnotou, musí být vyvážené.

♠    ♥    ♣

Jean Dutourd: „City krátce a dobře dřímají jako medvědi nebo jezevci. Žijí autonomním životem; pracují v hloubce, potají a v tichosti jako nerosty. Proto tedy city neznámé těm, kdo je zakoušejí, i těm, kdo je vyvolali, mohou velmi dobře existovat, být tam, působit neviditelným, nepochopitelným, ale mocným vlivem. Jsou to skryté kousky rádia. Jejich záhadné paprsky zabíjejí, berou sílu nebo uzdravují.“

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pxabay.com

Diskuze