Příběh o sasankách, které probudilo jaro

Zpívají a tančí s vánkem, užívají si přítomnosti a jarního Slunce

Pod bílou peřinou sněhu, tam, kde země dýchala tiše a trpělivě čekala na svou chvíli, schovávaly se malé sasanky. Jejich hlízy byly zabalené do vlhké hlíny jako do peřin, a přestože kolem vládl mráz, uvnitř nich už zněla jarní píseň. „Už brzy,“ šeptala si nejmenší z nich, jejíž poupátko se chvělo netrpělivostí. „Už cítím, jak slunce volá.“

A pak jednoho rána sníh začal pozvolna ustupovat, kapka po kapce, a země se probudila radostným dechem. Zprvu to bylo jen tiché šumění – potůček, který se prodral ledem, zpíval o zázračné síle vody a země. Sasanky naslouchaly. „To je ono!“ zvolala nejmenší, jejíž listy se krčily těsně pod povrchem. „Čas vykouknout!“

A tak se daly do pohybu. Nejprve jen nepatrně, jako by se ostýchaly. Pak však, povzbuzeny teplem, které pronikalo hlouběji a hlouběji, začaly prorážet zem. Nejmenší z nich tlačila svůj stonek vzhůru, až jí na čele – tedy, na tom, co by bylo čelem, kdyby ho měla – vyvstala kapka rosy. „Pomalu,“ pobízela ji nejstarší z nich, která pamatovala už tři jara. „Nemusíme spěchat. Slunce na nás počká.“

Ale jakmile se ocitly nahoře, svět je uchvátil. Vánek, lehký jako pavučina, jim hladil listy a šeptal: „Vítám vás, sestry!“ Sasanky se rozevíraly do světla. Jejich okvětní lístky, bílé jako jarní oblaka a křehké jako mávnutí motýlích křídel, se třpytily v záři slunce. Zpívaly. Nebo možná jen vítr hrál na jejich stoncích jako na flétnách, ale v jejich srdcích to znělo jako symfonie. „Podívejte se!“ volala ta, jenž se dívala na modré nebe poprvé. „To všechno je tady pro nás!“

Dny plynuly. Slunce je hřálo a včely jim zpívaly zase o svých snech, a když se stmívalo, měsíc jim posílal stříbrné polibky. Jednoho dne se malá sasanka zeptala: „A co až přijde léto? Až nás slunce spálí a my uschneme?“ Nejstarší z květin se usmála, její květ se naklonil k sestrám. „Teď je jaro. Teď jsme tu. A příště, až opět přijde náš posvátný čas, zase rozkveteme do krásy. Proč myslet na to, co beztak přijde znenadání, když můžeme tančit s větrem právě teď?“

A tak tančily. Až do večera, kdy slunce zapadalo za obzor a sasanky pomalu skláněly své květy do náruče chladnoucí země. „Zítra,“ šeptala malá sasanka, zatímco se zavírala. „Zítra znovu zazpíváme.“ A sníh, který už ležel jen na vrcholcích hor, tiše souhlasil.

♥      ♥      ♥

Související články: Večer u jezera – snová vzpomínka na pomíjivost, Poselství velké Bohyně – vnímejte tvořivou krásu přírody a projevujte vděčnost

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze