Příští život v podobě magického klonu sebe sama? (Hrátky se slovy)

Na sklonku příjemně prožitého dne zadumaně přemýšlíme o vlastním životě. Občas se vracíme, my, dříve narození, do obrazových vzpomínek sklonku minulého století. Ptáme se sami sebe, kolikrát se na své cestě ještě pokloníme, před něčím se skloníme. Občas se ptáme, v očekávání sklonku starého světa, co ještě zažijeme, než doputujeme k úsvitu nové Země.

Kolikrát už jsme svou tvář nechali laskat silou jarních slunečních paprsků v čase sklonu Slunce k západnímu obzoru a naše duše se kochala krásou červánků. Kolikrát jsme prožívali šťastný nebo smutný sklonek léta. Nespočet západů Slunce jsme viděli na sklonku chladného podzimního večera a svá srdce nechali napájet hřejivou silou naší denní hvězdy. Kolikrát už jsme se těšili na tolik očekávaný sklonek zimy. Jak často jsme za dobu svého pobytu zde, na této planetě, za úplňku pozorovali sklonek dráhy měsíčné k dráze zemské. Možná si ani nejsme jistí, kolikrát a zda vůbec se někdy stalo abychom se sklonili, nabádáni hlasem svého vnitřního anděla, před moudrostí přírody.

Jak často jsme zvažovali k čemu máme sklony, k jakým názorům se přikláníme, od čeho nebo od koho se odkláníme. Od jakých zvyklostí už jsme se dokázali odklonit. Občas jsme klesli na duchu, odklonili se od pravdy a nevnímali, jak zdání klame. Kolikrát už jsme vystoupali na vysokou horu, abychom se vzápětí zase museli sklonit dolů, do údolí, a na vysokou horu zůstali hledět jen od sklonku mírných svahů a neměli odvahu pouštět se do zdolávání nových výzev. Kolikrát už nám mysl nedovolila sklonit se ke klidnému spánku a spřádat povzbudivě krásné sny. Občas jsme ztratili trpělivost a nepočkali, až naše horká hlava vychladne a omylem se tak odklonili od své cesty, od všech odvážných plánů. Kolikrát jsme si mysleli, že podobnou situaci už nikdy nezažijeme, a kolik klonů stejných situací se nám vrátilo do cesty. Přesto se často radujeme ze všeho, co máme, s vděčností za to, že jsme se nikdy nemuseli sklánět nad hlubokými propastmi krajně tíživých situací, snad díky širokému rozpětí křídel andělů, kteří se určitě nejednou slétali z oblohy a obětavě se skláněli nad naším osudem.

Kolikrát jsme v předklonu usedavě plakali, kolikrát jsme se v záklonu od srdce smáli. Jak často jsme v dětství slyšeli nevykláněj se z okna, nenakláněj se na stranu, nehrb se a narovnej záda. Jak často jsme vzpomínali na mládí, než jsme v sobě uzřeli smíření a s nadšením se sklonili k objevování krásy středního věku. Občas za námi někdo přišel, aby nám vysmeknul kompliment nebo poklonu, ale jak už to bývá, častěji jsme se za dobře odvedenou práci pochválili sami. Někdy vlastně ani nevíme, když se ptáme sami sebe, jaký život vedeme, a jestli bychom se v příštím životě chtěli narodit jako magický klon sebe sama. Možná, až se skloníme k podzimu života, teprve tehdy si uvědomíme, že prožitky jsou tím důvodem, proč jsme tady. Čas letí jako o závod a my ve skrytu duše doufáme, že poslední sklonek se někde zatoulá a přijde co nejpozději. Kolik z těch krásných, smutných nebo bláznivých věcí ještě prožijeme, než se ocitneme na sklonku stáří a než ve smíru se vším doputujeme k samému sklonku života?

Zdroj fotografií:Pixabay.com

Diskuze