Psychická inflace a megalománie (velikášství)

Psychická inflace znamená přecenění sebe sama, vysoké mínění o sobě, přecenění nebo nadhodnocení své síly nebo reálných kapacit svých možností. Chybný pocit nebo přesvědčení, že můžeme létat a nemůžeme spadnout z výšin zpět na pevnou zem. Psychická inflace je pojem, který popisuje stav, kdy jedinec má přehnanou představu o své vlastní hodnotě a důležitosti. Tento stav se obvykle projevuje nadměrným sebevědomím, nafouklým egem, nabubřelostí a přesvědčením o vlastní výjimečnosti a nezbytnosti. Používá se také pojem „inflace ega“. Nepřisuzujme ale tuto nálepku ambicióznímu jedinci, který používá kritické myšlení a uvažuje realisticky, netrpí bludnou představou o vlastním významu, netrpí posedlostí po moci.

Koncept psychické inflace byl definován švýcarským psychiatrem Carlem Jungem. Jung vysvětloval, že tento jev se obvykle objevuje u lidí, kteří mají tendenci idealizovat sami sebe a své vlastní schopnosti, nebo kteří mají snahu různými neadekvátními počiny kompenzovat vlastní pocity méněcennosti. Tento stav může být také spojen s fascinací vlastní osobností, s narcistickou poruchou osobnosti, která se vyznačuje nadměrným zaujetím vlastní osobou a nadměrnou potřebou pochvaly a uznání. Může se u něj projevit obsedantní posedlost hledáním důkazů vlastní geniality. Z duchovního pohledu se může jednat o fascinaci vlastní osobností v souvislosti s takzvaným spasitelským syndromem, „božským komplexem“, případně s mesiášských komplexem.

Extrémním projevem psychické inflace je, pokud jedinec prožívá duševní proces, při kterém svou osobnost posouvá za přirozenou, individuální hranici, například se domnívá, že jeho existence je výjimečná, je přesvědčen o vznešeném, aristokratickém původu. Přivlastňuje si schopnosti nebo vlastnosti věhlasných mystiků, dávných myslitelů, léčitelů nebo náboženských, případně historických postav. Považuje se za velkého proroka, nebo prohlašuje, že je synem Božím. Své myšlenky a činy považuje za grandiózní, vznešené a velkolepé, sám sebe vidí jako klíčovou postavu v boji mezi světlem a temnotou, případně klade důraz na sebeobětování, nebo o sobě tvrdí, že on sám je požehnáním pro celý svět.

Psychická inflace může mít mnoho negativních důsledků, například neúspěch při řešení osobních problémů vlivem přecenění vlastních schopností. Nesnášenlivost s druhými lidmi je zapříčiněna neadekvátním jednáním, ignorováním konstruktivní kritiky. Duševní stav daného jedince může vést k sociálním problémům, jako jsou konflikty s ostatními lidmi a potíže s týmovou prací. Je důležité rozlišovat mezi zdravým sebevědomím a psychickou inflací. Pokud to shrneme, tak zdravé sebevědomí zahrnuje schopnost realisticky hodnotit své schopnosti a očekávání, zatímco psychická inflace zahrnuje nadměrné přecenění vlastních schopností a hodnot.

Jiné označení pro psychickou inflaci je megalománie neboli velikášství

Zde se může jednat o psychickou poruchu související s nekriticky nadhodnoceným sebevědomím, s nekontrolovatelným pocitem vlastní důležitosti, s přeceněním svých schopností. Sebeklam spočívá v pocitu neobyčejné výjimečnosti a neomylnosti, což daného jedince vede k jednání, pro které je charakteristická snaha dominovat nad ostatními. Megaloman touží po slávě a je přesvědčený, že celý svět právě jemu leží u nohou a že právě jemu by se ostatní měli klanět až k zemi. Má vysoké nároky, domnívá se, že je nenahraditelný, nejinteligentnější a nejdůležitější. Nesnese kritiku, trpí vztahovačností, zveličuje své schopnosti a chorobně touží v něčem vyniknout. Touží být hrdinou, kterého budou všichni obdivovat, od svého okolí vyžaduje projevy úcty. V podstatě on sám je jedinou bytostí, kterou obdivuje a uznává. Dokonce může druhé nutit, aby se pro něj obětovali. Neukojitelná touha po moci a vlivu může dosahovat takových rozměrů, že zde můžeme použít také pojem „gigantomachie“, obzvlášť v souvislosti s obrovskou až gigantickou touhou po moci nad celým světem. Své megalomanství bere smrtelně vážně psychicky nemocný člověk neznalí soucitu, který díky touze po zachování nebo obnovení „vlastního impéria“, dokáže „obětovat svůj lid“.

Pokud se danému jedinci nedostává obdivu, nejsou-li respektovány jeho „maximalistické“ požadavky, nereálné cíle či spíše velikášské bludy, snadno se stane nezvladatelně arogantním a agresivním, proti ostatním je schopen použít fyzické násilí. Jednou z příčin megalomanství může být patologická výchova v dětství, kdy je dítě vedeno k dojmu o své „bezchybnosti“. Název této duševní poruchy souvisí se starořeckými slovy „megalo“ (veliký) a „mania“ (posedlost, vášeň). Megalománie nebývá přímo označována za duševní nemoc, spíše je považována za příznak jiné či základní duševní poruchy. Popis jedince postiženého megalománií nemusí být až takto vyhrocený. Osoba postižená příznaky duševní poruchy se může vyznačovat jen určitým spektrem popsaných vnitřních duševních a psychických procesů, například může trpět pocitem nenahraditelnosti nebo sebeklamem výjimečnosti a neomylnosti. Na druhou stranu ale stačí pár jedinců trpících bludem velkoleposti nebo majestátnosti v celém spektru popsaných příznaků, a pár jich napříč historií najdeme, aby se kvůli jejich do nebe volající psychopatii do problémů dostal klidně i celý svět. Panovníci a králové v dávných dobách měli své dvorní šašky, někteří dnešní vládci, postižení velikášstvím, zřejmě mají své dvorní psychiatry.

Související článek: Kolektivní duše lidstva přetéká nespokojeností, Aktuální struktura světa v sobě odráží temné hloubky lidské psychiky

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze