Půlnoční žalozpěv o Temné noci duše

O duševním strádání je „text ze šuplíku“, možná právě nyní dal o sobě vědět z důvodu blížícího se novoluní v Rybách, které pro někoho může být náročné ve chvílích, kdy se zdá být nemožné popsat či procítit, co je na úrovni duše a emočního těla prožíváno, pokud se (dlouhodobě) zmítá, na cestě k duchovnímu probuzení a psychospirituální transformaci, nikoli lehce, ale v těžkých energiích takzvané Temné noci duše. Vrchol novoluní sice proběhne až v pátek, ale jeho energie už o sobě dávají vědět.

Temné stíny za zrcadlem

V srdci noci, kde čas ztrácí barvu i vůni, se zvonů nářek třese mrazem krutým jako ostří nože. Půlnoc bije do ticha, do tmy, do tepen, do spánků. A každý úder je ranou do snu o lásce, jenž se rozpadá v prach. Láska, ta prchavá poutnice. Odchází. Bosýma nohama tančí v ledovém zrcadle vzpomínek, její šat z hedvábí se ztrácí v mrazivém dechu, zanechává za sebou jen stín písmenek zapomenutých jmen.

Temnota duše není prázdnota, ale řeka bez vlnící se hladiny, vyprahlé říční koryto dlážděné kameny, jež kdysi byly hvězdami. Tady, v tomto okamžiku bez úniku, bolest je slovem, kterým opuštěné vlčí mládě rozmlouvá s Měsícem. Srdce puká jako sklo pod tíhou uvadajících květin v křišťálové váze, a každá prasklina zpívá žalozpěv pro to, co už nelze obejmout. Střípky dětství a mládí, střípky bezelstného času.

Vítr nese fragmenty loučení — vůni kůže, jež se nikdy nedotkne tebe, trpkou chuť slibů, jež zkysly v ústech času. Krajina se chvěje, ne zimou, ale hrůzou z prázdnoty jakoby i stromy věděly, že kořeny nelze vrátit zpět do spirály semen a snění o novém růstu, do spirály snění vinoucího se až ke hvězdám.

A pak procitnutí: slzy, jež nejsou vodou, ale ohněm. Tekou po tvářích jako řeky hledající oceán, který zmizel s úsvitem, jenž nikdy nepřijde. Touha po dotyku je vězením bez mříží, tělo se svíjí v rytmu vlastního zániku, a přece — v té propasti, kde světlo umírá, se rodí nový sen a nový den. Zrcadlo chytá stíny duší, jež v hvězdných dálavách dřímají, a co je za ním? Možná jen my sami — zapomenutí, nazí, bez těl a bez jmen, věční poutníci v odrazu, který nikdy nepoznáme.

Temná noc duše je kolébkou pro to, co ještě neumí dýchat – je to láska k sobě, láska k životu. I mráz má své rituály: kreslí květy růží na okna, jež nikdo nikdy doopravdy neuvidí, šije rubáš z hvězdného prachu, a v srdci, jež pláče, probouzí zpěv — tichý, nelidský, věčný, a přece krásný a tolik matoucí. Ve stříbrném závoji času se zhluboka třpytí oční stíny a tajemství v očích, jež zrcadla pijí jako víno. Energie, co pulzuje v zornicích, odráží vesmír ukrytý v lidských řasách titěrných.

Neboť každé loučení s nadějí je modlitbou přítomnosti. Každá slza, kapka rosy na pavučině času. A i když láska odchází s dvanáctým úderem, v duši zůstává třes, němý svědek, že jsme žili pro sebe až do posledního nádechu, až do prvního probuzení z iluze o věčné lásce. O lásce jemné a lehké jako vánek, jenž přichází v okamžiku, kdy zvony odbíjejí svítání a okolní krajina se chvěje po mrazivém sevření dlouhé noci v slunečním jasu. A duše zpívá píseň o procitnutí v slzách chvějících se touhou po obejmutí slovem vyprávějícím o lásce. O lásce duše za zrcadlem. Za zrcadlem.

Tak žij své sny, s otevřenou dlaní i srdcem. Neb harmonie sfér není vzdálená hudba hvězd — je v šumu lesa, v pláči novorozeněte, v tichu, jež nastane, když přestaneš počítat minuty a půlnoční zvony a jen nasloucháš. Svůj podíl na symfonii života máš i ty: tvůj dech, tvůj smích, tvé kroky po vlhkém mechu jsou verši v nesmrtelné básni vesmíru.

A když Měsíc políbí hladinu jezera, když Slunce zapadá do náruče hor, tušíš konečně, v radosti i bezděčně, že jsi doma v každém tady a teď — v srdci písně, která nikdy nekončí. V srdci písně, která prorůstá časem. Ty sám jsi mostem mezi zemí a nebem, mezi písní všech písní a jejím slovem a tichem beze slov. Harmonie sfér není pouhým snem básníků — je pulsem života, který bije v kořenech staletých dubů i v srdcích těch, kdo naslouchají tichu mezi kapkami deště.

Řeky, ty nekonečné pěvkyně, nesou vodu jako starodávné balady, a mořský příboj, ten věčný bubeník, tluče do skal rytmem, který pamatuje zrod kontinentů. Hory, ty kamenné katedrály, zpívají basem o trvání, o tom, jak i kámen může být měkký pod dotekem staletí. I skála, zdánlivě němá, zpívá. Její píseň je trpělivá, hluboká jako paměť prahor, jež viděly oceány přicházet a odcházet.

A když se s ranním kuropěním dotkneš květu černé růže, jejíž kořeny prorůstají temnotou, když svou vinu ponecháš za zrcadlem, cítíš tu vibraci — tu samou, jež rozechvívá Saturnův prstenec. Všechno je zde: láska k životu, který pulzuje v mízách stromů i v Mléčné dráze, křehkost sněženky i věčnost žuly, vše je zde, v tom jediném a nekonečném akordu, v tepu tvého srdce.

♥      ♥      ♥

Související článek: Pocit křivdy, nenávist, sebelítost – okénko do vědomého života, Emoce nemusí řídit náš život, my se můžeme řídit emocemi, jen si to musíme dovolit

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj obrázku: Pixabay.com

Diskuze