Sen o Venuši – magické svědectví o ztraceném světě

Sametová tma se snesla na její víčka po dlouhém dni plném obyčejných starostí. Ale dnešní noc nebyla obyčejná, usínala s myšlenkami na nekonečný vesmír, na planety tak vzdálené a neznámé. Ponořila se do hlubin spánku, aniž by tušila, kam ji tentokrát její živé sny zavedou. S každým nádechem, s každým pomalým tepem srdce, se realita rozplývala a ustupovala zvláštnímu pocitu lehkosti a volnosti, jako by se její tělo rozpustilo v tajemném éteru. Selena vplula do světa prosyceného zlatavým světlem, které nepřipomínalo ani den, ani noc, jen nekonečný, éterický soumrak. Těžká, dusivá atmosféra, kterou očekávala, tu nebyla. Místo ní vdechla vzduch sladce vonící nektarem a něčím, co nedokázala pojmenovat. Rozhlédla se kolem sebe a dech se jí zatajil úžasem.

Selena necítila své tělo, jen lehké, vznášející se vědomí uprostřed nekonečného kosmu. Najednou tam stála. Ne na své známé zemi, ale na zvláštní zlatavé půdě, která se táhla až k obzoru. Vzduch voněl po neznámých kořeních a dřevitých pryskyřicích. Nad hlavou se klenulo modro fialkové nebe, nad horizontem v odstínech duhy, ozářené obrovským, ale chladným sluncem. Byla na Venuši. Nikoli na té, kterou znala z učebnic – pekelné, horké poušti s toxickou atmosférou – ale v živoucí krajině, o které se kdysi dávno vyprávělo v prastarých mýtech.

Tahle Venuše byla nádherná. Selena stála na břehu řeky, pozorovala proudící průzračnou vodu v odstínech opálové modři a smaragdové zeleně. Okolní příroda připomínala výjev z nejsmělejšího snu romantického malíře. Tráva zde nerostla pouze zelená, ale i v pruzích indigové a purpurové. Květiny zářily jako drahokamy, některé měnily barvy, jiné se rozvíjely jako složité geometrické útvary v barvách, které Selena v živé přírodě nikdy neviděla. Rozkvetlá louka připomínala rozložitou, světélkující galaxii.

Stromy připomínaly spíše éterické bytosti čiré energie. Listy stromů byly zelené, bronzové a stříbrné, a jejich větve se proplétaly do složitých, krajkových vzorů s průzračným průhledem k nebi. Stromy se tyčily k růžovofialové obloze, jejich kmeny byly spirálovité, z větví viselo ovoce – plody v jemných barvách, některé hladké a lesklé, neznámých tvarů a textur, jejichž vůně slibovala neskutečné chutě. Selena okusila červené ovoce připomínající jahodu, chutnalo jako spojení medu, slunce a zapomenuté radosti. V dálce se tyčily hory, jejichž vrcholky se ztrácely v mlhavých závojích.

Selena se vydala podél řeky. Ačkoli na Venuši neviděla žádné živé bytosti, příroda bujela s nezkrotnou energií. Řeka ji zavedla k úpatí hor, jejichž vrcholky se ztrácely v oblacích s barvou broskvového květu. Z úbočí hor se řítily vodopády, ne však s hromovým burácením, ale s jemným, zvonivým zvukem. A pak je uviděla. Skryté mezi palmami, pod převislými liánami s listy jako křídla vážek, se tyčily vznešené stavby. Byly to mystické chrámy, plynule vrostlé do okolní krajiny, jako by je sama planeta zrodila ze své podstaty. Jejich stěny byly z kamene, který připomínal leštěné perly. Jejich architektura byla elegantní, plná oblých tvarů a spirál, které se zdály vzdorovat gravitaci. Vzduch se chvěl tichou melodií, éterickou rezonancí samotného místa, pocitem starodávné moudrosti a posvátného klidu.

(Blíží se svátek Beltaine, kniha „Moudrost vnitřní Čarodějky“ a krásné vykládací TRANSFORMAČNÍ KARTY mohou udělat radost nejedné čarodějce či bohyni)

Udělejte si radost – balíček TRANSFORMAČNÍCH KARET a nová kniha „Moudrost vnitřní Čarodějky“

Nádvoří bylo lemované sloupy zdobenými symboly v podobě složitých obrazců hvězd a propletených kosmických linií. Vchody byly klenuté a zdobené rytinami, které vyprávěly příběh v jazyce symbolů, kterému Selena nerozuměla, ale cítila jejich hluboký význam. Přistoupila k jednomu vchodu. Zevnitř vycházelo jemné, pulzující světlo. Když vstoupila, pocítila okamžitou změnu vibrací. Vnitřní prostor byl naplněn zlatavým světlem, které se zdálo vycházet odnikud a zároveň odevšud. Vzduch byl prosycen klidem a hlubokým mírem. Na stěnách se vlnily obrazce, které se neustále měnily, vyprávěly příběhy v jazyce světla a barev. Ocitla se v prostorné síni. Strop se klenul do výšky, zdobený souhvězdími, která na pozemské obloze neexistovala. Uprostřed síně stál oltář z krystalického materiálu, na něm spočívaly předměty z lesklého kovu a nádoby připomínající porcelán naplněné třpytivým prachem.

Jak bloudila touto rajskou, opuštěnou krajinou, objevovala pozůstatky života, který zde kdysi kvetl. Tvořivou sílu civilizace, která dosáhla vrcholu poznání, než z neznámých důvodů zmizela a zanechala po sobě jen své posvátné stavby a planetu proměněnou v tichou, nádhernou zahradu. Selena procházela síněmi chrámů, dotýkala se hladkých povrchů, v rozích místností stály podivné artefakty z materiálu připomínajícího zkamenělé světlo. Cítila ozvěny bytostí, které zde meditovaly, studovaly, žily. Necítila smutek, jen úžas a hlubokou úctu. Tahle Venuše byla svědkem něčeho velkolepého a zapomenutého.

Selena procházela chrámy, každý měl jinou atmosféru, jinou barvu světla, jinou melodii rezonující s okolním prostorem. Tyto chrámy bývaly místy velkého významu pro ty, kteří zde žili. Cítila ozvěny životů, které se zde odehrávaly. Cítila moudrost, klid a zároveň hlubokou melancholii z veškeré té opuštěné krásy. Kdo postavil tyto chrámy? Jaká civilizace obývala tuto nádhernou planetu? Proč její obyvatelé odešli? Tyto otázky vířily Seleně hlavou, ale sen nenabízel odpovědi, jen ukazoval svědectví o dávno ztraceném světě. Její vědomí se toulalo tou fantastickou krajinou, objevovalo další skryté artefakty nesoucí stopy majestátní přítomnosti pradávného života. Dotýkala se chladných, perleťových stěn chrámů. Každý kout tohoto světa vyprávěl příběh o životě, který zanikl, ale jehož odkaz přetrvával v samotné kráse přírody a tajuplných ruinách. Byla to osamělá, ale ne prázdná Přítomnost ozvěn kosmické minulosti, dávné, zapomenuté existence.

Když stála před jedním z největších chrámů, pocítila něco jemného, nehmotného. Pak se to stalo – nebyl to zrakový vjem ani zvuk, spíše pocit, vibrace v jejím nitru. Byl to pocit nehmotné Přítomnosti, bytosti, která s ní navázala spojení, telepatický proud, vlnění myšlenek, pocitů a obrazů, které jí odhalovaly tajemství tohoto místa. Přítomnost. Neviditelná, éterická, ale naprosto reálná. Cítila z ní klid, moudrost a lehký závoj nostalgie. Byla to bytost, nebo možná kolektivní vědomí, které s ní komunikovalo.

Jsem Přítomnost, znělo v jejím nitru, tichým, rezonujícím hlasem. Jsem odraz těch, kteří zde žili, esence, která přetrvává v kamenech a světle. A pak Přítomnost začala vyprávět příběh. Byl to příběh bytostí, které na této Venuši kdysi žily. Náš život, zněla telepatická zpráva, nebyl takový, jaký znáš ty. Neztrácel se v oddělených tělech a myslích v neustálém boji o přežití. Naše existence byla plynulejší, tekutější, spojená s přírodou na buněčné úrovni. Splývali jsme s esencí rostlin, cítili tep planety v našich vlastních vibračních polích. Byli jsme součástí celku.

Rozuměli jsme harmonii, světlu a vibracím. To byly naše stavební kameny, náš jazyk, naše věda. Naše chrámy jsi viděla, centra poznání, místa hluboké meditace a spojení s vesmírem. Náš život byl plný porozumění a mírumilovného bytí. Zde jsme naslouchali hvězdám, vnímali galaktické rytmy a rozšiřovali naše vědomí za hranice formy. Věděli jsme, že slova a myšlenky mají tvořivou moc. Naše realita nebyla pevná a neměnná, byla utkána z vláken záměru a tvořivých vibrací. Tím, co jsme mysleli a cítili, jsme spoluvytvářeli náš svět.

Selena vnímala pocity jemnohmotných bytostí – lásku k jejich planetě, klidné přijetí změny jejich existence, touhu sdílet jejich příběh s někým, kdo by naslouchal. Cítila jejich moudrost, plynoucí z pochopení koloběhu života a transformace. Jejich energie byla součástí stromů, řek a vodopádů, světelného tance na obloze, tvořivé magie vědomého bytí, jemných vibrací, které propojovaly veškerou realitu. Jejich očima viděla krásu jejich světa. Byla to Venuše zrozená z fantazie, planeta oživená prastarou magií. Bylo to fascinující, uklidňující a zároveň trochu cizí.

Přítomnost patřila bytosti, která kdysi obývala tuto planetu. Bytosti prastaré, jejíž kořeny sahaly hluboko do časů, kdy se na Zemi teprve rodil život. Selena necítila strach, jen nesmírnou úctu a touhu naslouchat. Vidíš nás svým vnitřním zrakem, ozvalo se v jejím vědomí, ne jako hlas, ale jako vědění, které se do ní vlévá. Cítíš ozvěny těch, kteří zde kdysi byli. Nežili jsme tak, jak vy chápete život. Naše existence byla propojená s tepem samotné planety, s energií vesmíru na buněčné úrovni. Rozuměli jsme harmonii, světlu, zvuku, barvám a vibracím. Naše těla, citlivá na nejjemnější chvění kosmu, vnímala proměnlivé energie. Naše mysl byla jedno, propojená v kolektivním vědomí, které rezonovalo s vědomím naší planety.

Naše chrámy jsme budovali vůlí, soustředěnou myšlenkou a pochopením principů tvoření. Chrámy nebyly jen stavby, byly to živé organismy, pulzující centra hlubokého poznání, místa pro meditaci, pro spojení s vesmírem a s prazákladem veškerého života, s tou prvotní esencí, z níž vše povstalo. Náš život byl naplněn krásou, která nebyla jen vizuální, ale rezonovala na všech úrovních bytí. Žili jsme tvořivou magií vědomého života. Věděli jsme, že slova a myšlenky nejsou jen nástroje komunikace, ale mají obrovskou tvořivou moc. Mohli jsme utvářet realitu jen silou naší vůle, v propojenosti s vědomím všeho a všech.

Prastará Přítomnost ukázala Seleně pocit, který obyvatelé Venuše znali nejlépe a na němž stavěli svou existenci. Byl to pocit hluboký, všezahrnující, přesahoval všechna lidská slova a známé emoce. Byl to stav bytí, podstata všeho. Nejblíže tomuto pocitu byla… Láska. Ale ne ta, jak ji známe ve vztazích, v rodině, v přátelství. Toto bylo něco mnohem většího. Hlas Přítomnosti rezonoval v její duši jako zvon: Láska je základní esence vesmíru. Je to síla, která vše spojuje, která tvoří, která léčí a život udržuje v harmonii. My jsme žili Láskou. Ne pouze jako emocí, která přichází a odchází, ne pouze jako city k někomu či něčemu. Žili jsme Láskou jako stavebním kamenem naší reality. Naše chrámy byly postaveny z vibrací Lásky zhmotněných do formy. Naše myšlenky byly prodchnuté silou tvoření. Naše existence byla Láskou. Vědění bez Lásky je prázdné.

Pocit nekonečného světla, který jí Přítomnost ukázala, se v jejím nitru rozšiřoval. Pochopila. Ne intelektem, ale celou svou duší. Toto nebyla filozofie, ani teorie. Byla to hluboká a neotřesitelná zkušenost. Zkušenost světa, který neznal nenávist, strach, zášť, zlobu a závist, protože tyto nízké vibrace neměly v jejich Láskou tvořené realitě místo. Jejich zánik (jak k němu došlo, to Přítomnost neupřesnila) nebyl kataklysmatickou událostí, ale spíše přechodem, rozpuštěním se zpět do esence, do tvořivého světla, které je podstatou Všeho. Pozůstatky chrámů zůstaly jako otisky informací, krystalické síly této manifestované Lásky, základní Esence Vesmíru. Je to síla, která vše spojuje, která tvoří, která léčí a prostor bytí udržuje v harmonii.

Ale Venuše se měnila. Prostor formovaly kosmické cykly, posuny galaktických energií, něco se neodvratně blížilo. Bytosti Venuše to věděly. Dosáhly takového stupně vědomí, že se rozhodly nečelit nevyhnutelným změnám ve fyzické sféře, ale připravit se na přechod. Postupně, s vědomou volbou, opouštěly svá fyzická těla a stávaly se součástí jemnohmotné energie planety, vědomím, které přetrvává a uchovává vzpomínky. Přítomnost, kterou Selena cítila, je ozvěnou tohoto vědomí, zůstává strážcem vzpomínek. Pochopila, že krása, kterou vidí, není jen snová iluze, ale odraz jednoho z mnoha způsobů nebo možností bytí. Odraz civilizace, která nežila pro materiální zisk nebo neomezenou moc, ale pro samotný život, pro harmonii, poznání a neomezenou sílu Lásky. Cítila magické propojení se vším kolem sebe. Jejich zánik nebyl kataklysmatickou událostí plnou bolesti a ničení, ale vědomým rozpuštěním se zpět do esence, do moře Lásky, které je jejich podstatou.

Přítomnost dál trpělivě promlouvala. U vás na Zemi také tvoříte, snažíte se, bojujete, hledáte štěstí, hojnost, mír. Mnozí se domnívají, že vědomosti a úsilí samy o sobě stačí k vytvoření požadované reality. Ale zapomínáte na nejdůležitější ingredienci – sílu tvořivých myšlenek. Nejde o to jen si něco přát. Jde o to stát se vibrací toho, co si přejete. Pokud chcete zažívat radost, staňte se radostí. Pokud chcete prožívat hojnost, vyzařujte hojnost. A nejmocnějším katalyzátorem toho všeho je Láska. Ne láska jako romantický cit, ale Láska jako univerzální, bezpodmínečné přijetí sebe sama a všeho, co je. Ne boj proti nežádoucí realitě, ale naladění se na frekvenci reality požadované. Láska je vše, co existuje. A když je vaše bytí prolnuté Láskou, vše, co tvoříte, zůstává v harmonii. Čeká vás probuzení k pravdě o tom, kdo skutečně jste a jakou neomezenou mocí vládnete.

Selena vše tiše přijímala, ne intelektem, který by analyzoval a kategorizoval, ale celou svou bytostí. Toto nebyla filozofie, ani teorie, kterou by se dalo studovat z knih. Byla to pravda, hluboká a neotřesitelná, vrytá do samotné tkáně vesmíru. Manifestace záměru, síla myšlenky podpořená čistou vibrací Lásky, byla pro ně stejně přirozená jako dýchání pro pozemské bytosti. Nenávist, strach, závist – byly neslučitelné s esencí jejich bytí, s tvořivou esencí, z níž byl jejich svět utkaný.

Přítomnost začala slábnout, její světlo se rozplývalo zanechávajíc za sebou jen dozvuk silných pocitů z té nepopsatelné krásy. Přítomnost zanechávala po sobě dotek nádherných vibrací a hlubokého vědění. Selena cítila, jak se snová Venuše vzdaluje, barvy bledly, krajina se rozplývala v éteru. Zůstal jen dojem, hluboký pocit prastaré moudrosti a poznání, že život může mít nespočet podob. Zůstalo povědomí o tom, že někde v hlubinách času a prostoru existovala civilizace, jejíž chrámy nebyly prvotně z kamene, ale budované ze světla, a jako nejmocnější nástroje sloužily vibrace slov. Sen o planetě Venuši zanechal v její duši nesmazatelnou stopu – připomínku neomezených možností bytí a tvořivé síly kosmického Vědomí.

Sen začal blednout v mlhách kosmického času. Selena cítila, jak se vrací zpět do svého těla. Otevřela oči ve svém pokoji, zaplaveném ranním světlem. Vzpomínka na Venuši, na její fantastickou krásu a tiché, mystické chrámy, zůstala živá. Nebyl to jen sen. Byl to vhled do ztraceného světa, do tichého svědectví planety, která v sobě skrývala více tajemství, než si kdykoli dříve dokázala představit. A Selena věděla, že kousek té nádherné, tiché Venuše si odnesla s sebou, připomínku světa, který kdysi existoval a který v ní zanechal hlubokou, sladkou stopu melancholie a úžasu.

A v koutku mysli jí zůstalo vědomí, které jí sdělila Přítomnost: Slova, myšlenky a emoce, a především Láska mají tvořivou moc. Moc utvářet nejen sny, ale i realitu. A možná i na Zemi lze znovuobjevit tuto zapomenutou magii vědomého bytí. Sen o Venuši se stal jejím vnitřním probuzením. Sen zmizel, ale pocit Lásky zůstal. Už to nebyla jen myšlenka nebo slovo. Byla to zkušenost, hluboko vrytá do jejího vědomí, věděla, že tento sen nebyl jen pouhou fantazií. Byla to lekce o přítomnosti v Lásce jako podstatě všeho. A věděla, že od této chvíle se na svět bude dívat jinak, s novým pochopením mocné síly, která vše spojuje.

Venuše zůstala zářivým bodem na pozemské obloze, zahalená nehostinnou atmosférou. Ale v její mysli zůstal živý obraz ztraceného ráje, který kdysi vzkvétal a hostil civilizaci, jejíž tajemství navždy spočívá ukryté v energetickém poli Venuše. Byl to velmi živý sen, nesl pravdu, která přesahuje bdělost strážců a tvůrců kosmických světů. Pravdu o tvořivé síle, o moudrých bytostech a o tom, že i když život na planetě může zmizet z fyzické reality, jeho podstata a vzpomínky budou přetrvávat v energetických informačních polích a čekat na někoho, kdo bude mít srdce a mysl otevřenou, aby je uslyšel. A pro Selenu se Venuše navždy stala nejen planetou kdesi v hlubinách vesmíru, ale místem tiché, dávné krásy a příběhu o transformaci, který se jí zjevil v obrazech vědomého snění. Cítila směs úžasu, smutku, ale i hlubokého klidu a vděčnosti za jedinečný prožitek a sdílenou moudrost. Sen se rozplynul v pozemském světle, ale jeho poselství právě začalo pulsovat a žít v jejím srdci.

Související články: Dračí brána do nitra hory a šepot Gaii, Příběh začarovaného lesa a pulsující spirály života, Večer u jezera – snová vzpomínka na pomíjivost

Tvořivé esence vědomého bytí – inspirativní čtení pro volný, odpočinkový čas
Líbí se vám články Psychologie chaosu a rádi se k jejich obsahu vracíte, přináší vám informace, které jsou pro vás něčím hodnotné? Možná se rádi alespoň na chvilku odpoutáte od vnějších záležitostí a ponoříte se do zajímavého čtení. Pokud tomu tak je, můžete mou tvorbu podpořit zakoupením elektronických knih v e-shopu Psychologie chaosu. Nebo objednáním tištěných knih přímo v nakladatelství ANAG, nebo v nakladatelství Nová Forma. Případně můžete podpořit provoz webových stránek formou finančního daru. Za případnou podporu předem ♥DĚKUJI♥

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze