Setkání s vnitřním poustevníkem

Mysl je opojena a omámena oblačným blankytem, pohledem do kouzelné tůně, pohledem na krajinu pohádkových tvarů a barev, pocitem sounáležitosti s vyšším bytím. Zprvu je zmatena a není schopna pojmout všechny zarážející okolnosti. Všemožně se pokouší vysvětlit vše, co vnitřní zrak vidí, snaží se pochopit, co zvláštního se to děje. Rozpoložení mysli je podivné, zvláštní mrazivé záchvěvy, žádná bázeň. Jen údiv a překvapení. Je marné přemáhat obraznost těch podivných, neskutečných výjevů, podivné mrazení v místě spánků, chvění po celém těle. Víčka zavřených očí se jemně chvějí. Srdce se rozbuší a do morku kostí mrazí pomyšlení na zázrak. Obrazy neviditelné ostatním, zvláštní vize, v kterých je něco omamného, se náhle zcela rozplynou. Šílená paměť, šílená z toho, že nesmí nahlížet do věcí neznámých, zakázaných.

Zvědavost nabádá pokračovat dál. Mysl jako by zvolna vydechovala obavy a nejistotu, ale již nemá touhu najít výchozí bod a vrátit se tam, odkud přišel první impuls naplněný zvláštní elektřinou. Náhle přichází střemhlavý propad do prázdna, stále níž a níž. Následuje závrať z toho podivného sestupu do neznáma. Vědomí zůstává bez myšlenky. Vědomí v nejhlubším spánku. Žádné delirium ani smrt. Ryzí nesmrtelnost v mdlobném stavu fyzické existence. Zdánlivé nebytí. Přichází neodbytná touha ponořit se ještě hlouběji. Slabý zákmit světla. Spánek smrti. Letargie spánku. Otáčení ve spirále vibrující energie. Slova se ztrácí ve snové mátoze, pocity jako na houpačce. Sotva znatelně zachvívající se fantazie. Několik vteřin podivných zvuků, lahodná melodie a najednou ticho. Svět se ztrácí v mrákotách a vše kolem znehybní. Černočerná tma a neurčitá úzkost z pocitu, že vše nenávratně mizí v naprostém zapomenutí. Konec velkolepého maškarního plesu. Konec skvostné podívané zvané život.

Náhle se vrací pohyb mysli i těla, znovu se ozývá tlukot srdce, probouzí se hmatové a sluchové vjemy. Jen oči nejde otevřít. Vše je vnímáno vnitřním zrakem. Znepokojující dojem, pokud dojde k otevření fyzických očí, mysl neuvidí vůbec nic. Náhlý návrat myšlenek. Kde jsem? Kdo jsem? Kam patřím? Proč se to děje? Úplné probuzení vědomí ve stavu podivného bezvědomí. Vědomí samého bytí. Přitom tu není nikdo, kdo by počítal nádech výdech. Mysl skládá z pohyblivých písmen zvučné jméno. Ale slabiky jména se ztrácejí v dálce a nazpět se neozývá vůbec nic. Jen hluboké vnitřní ticho. Opět přichází pocit neproniknutelné tmy, nehybnost a blažený spánek. Nejasná přediva snů v zahradě věčné noci. Znenadání vize podivných květů a neznámé melodie, v pozadí jemných tónů zazní zvláštní slova: až tento okruh dokončíš, proměna bude dovršena.

Vnitřní zrak bezděčně zkoumá krajinu snů, náhle přichází úleva. Tam na druhé straně žádné stíny záhrobí, žádné příšerky plující vzduchoprázdnem. Mysl vnímá slova opakovaná šeptem, jako když někdo přichází z velké dálky a tiše, obezřetně našlapuje. Cítí důvěru a vnitřní bezpečí. V šeru mysli je náhle rozptýleno podivné houpavé světlo. Vnímá zřetelný obrys postavy s lucernou v pravé ruce. Slyšet je bystřina stékající z vysokých hor a kvílení větru mezi stromy. U paty vzrostlého dubu viděna je postava v temně modré kápi. V levé ruce poustevnická hůl. Vítr jako mávnutím kouzelného proutku zeslábne a okolní stromy obklopí aura mihotavého světla vnitřní moudrosti bělovlasého Poustevníka. Paprsky lucerny se rozšíří do okolního prostoru a hlubokého modrofialového nebe. Vzduchem voní lékořice, v záři lucerny kmitá planoucí šesticípá hvězda, postava Poustevníka napojeného na zřídlo Života připomíná devítku. Prostorem, tam dole v kouzelném údolí, se rozezní přívětivý, skromný a trpělivý hlas.

Zobrazit elektronické a tištěné KNIHY Psychologie chaosu

Jsem paprsek světla ve tmě, mám nesčetně forem. Jsem cestou k dospělosti. Mohu se objevit před vaším zrakem v jakékoli formě. Mohu být plachým dítětem. Rozhněvaným starcem. Mohu být strachem nebo studem. Mohu být slepou uličkou. Mohu být láskou, krásou a radostí, inspirací, myšlenkou, moudrou knihou. Čímkoliv, co vás osloví, přinutí reagovat, zlobit se anebo ponoukne vaše vnitřní světlo zářit.

Všichni se v ten správný čas obrátíme a hledáme světlo. Vystoupit k vyššímu Vědomí je naše pravá a Jedinečná cesta sebe uskutečnění. Všichni se nakonec naučíme rozlišovat a zamíříme na místo, kde budeme sami v dokonalém tichu. Není to poustevna, poušť ani pustina, není to o půstu a strádání, není to v izolaci mimo svět. To jsou jen obrazná slova. Samotu nezaměňujeme za osamělost. To místo, tuto Skutečnost máme ve svém nitru. Tam se skrývá nespočet pečetí, jejichž pravost již nemusíme ověřovat. A nespočet příležitostí podělit se o naše světlo s ostatními.

Dáváme a přijímáme. Plamen světla udržujeme ve svém středu. Ale není třeba zástupy lidských myslí žádat, abychom byli následováni v našich stopách. Jediné, čeho je třeba, je být lidsky na zemi a mít pochopení. Někdy je vhodné pomáhat druhým tím, že jim nepomáháme. Není třeba dělat si starosti a prokazovat službu, pokud nejsme požádáni, neb naše energie se projevuje v mnoha podobách a je mocná sama o sobě. Službu nesmíme zaměňovat za původní, opravdový vzor a autentický příklad. Každý má svou cestu a každý sám se jednou podívá ke světlu, pozná svého vnitřního učitele a najde v pramenech vnitřní inspirace vyšší smysl Života. Nepodroben vnějšímu světu, osvobozen od myšlení davu, a přece účasten Života. Každý sám jednou bude více a více bdělejší, jedinečně autentický a přispěje k rozhodujícímu počtu transformovaných Světel.

  Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze