Světlo v duši – energie života

Slunce svítí už bezmála pět miliard let. Každou jednu sekundu vyzařuje tento přírodní reaktor čtyři miliony tun své žhavé hmoty – plazmatické výrony elementárních prvků. Hmota elementárních částic, v podobě slunečních paprsků, dává energii a život planetě Zemi. Stejně jako v přírodě, ovlivňuje intenzita světla veškeré dění také v nás lidech, jako lidé jsme součástí všech světlem vyzářených informací nesoucích se napříč celou naší planetární soustavou. Bez světla v duši nás ovládne sobecký strach a život se stane jen smutným přežíváním, smutným čekáním na zázrak.

Slunce je světlo života 

Bez slunečních paprsků vládla by mrazivá temnota. Slunce je vláha života. Bez slunečních paprsků neprobíhala by cirkulace vody. Neexistovala by oblaka ani déšť. Slunce je dech života. Bez slunečních paprsků ustal by veškerý vítr. Vzduch by ustrnul v nehybnosti, stal by se neživou esencí. Slunce je barva života. Bez slunečních paprsků nebyli bychom obklopeni paletou rozmanitých barev. Slunce je potrava života. Bez slunečních paprsků neměli bychom ani kůrku chleba. Slunce je teplo života. Bez slunečních paprsků vše živé spálil by mráz.

Živlová energie ohně

Prvopočátkem všeho jsoucího je oheň, a sním související teplo, tepelná energie a samozřejmě pohyb. Živlová energie ohně se projevuje ve všem stvořeném, (i růže obsahují energii ohně). Bez ohně není vášně, oheň a světlo jedno jest. Bez vnitřního jasu a opravdovosti může nás životem provázet pošetilost. Jemnohmotným projevem ohnivé energie je lidská mysl, stejně jako oheň se lidská mysl může stát neuchopitelnou, pokud ji nemáme pod kontrolou. Pravidelné střídání světla a tmy je časomírou v životě rostlin, s jistotou vnímají délku dne a noci v každém ročním období. Sama příroda má tak v sobě zřetelně stanovené vnitřní hodiny, v přírodě je čas měřen samotným světlem. Oddejme se co nejčastějším pobytům v přírodě, oddejme se slunečním koupelím.

VNITŘNÍ MOUDROST – PRIMA ŽIVOT

Dříve bývali lidé více spjati s přírodními rytmy, než je tomu dnes. Náš život je ovlivněn umělým světlem. Potom dochází k narušení vnitřních biologických hodin. Koordinátorem fyziologických pochodů v těle je denní světlo. Neprobouzíme se spontánně za rozbřesku a nechodíme spát se soumrakem. Biorytmus přírody se tak přímo odrážel v životě každého ,,přírodního“ člověka, synchronizace vnitřních hodin s vnějším prostředím byla dokonalá. Každá buňka v těle potom přesně ví, co a kdy má dělat. Nedochází k tělesnému chaosu jako u lidí, kteří pracují dlouho do noci. Dokonce je prokázáno, že každá jednotlivá buňka sama o sobě vydává světlo, velice nepatrné ale přesto citlivými přístroji měřitelné světlo. Světlo v buňce vychází z chromozomů v jádru, což je velice zajímavé, neboť zde se v buňce nachází DNA – genetická informace (energetická mandala podobná pětiúhelníku).

Aktivní mozek – intuitivní vnímání

Světlo je paradoxně také jednou z příčin naučeného, automatického a často bezmyšlenkovitého jednání. Pro lidské oko je světlo zdrojem k přenosu téměř všech informací o prostředí, ve kterém se nacházíme a pomocí světla orientujeme. Oproti tomu nepřítomnost světla vyvolává větší ostražitost a pozornější vnímání přítomného okamžiku všemi smysly. V naprosté tmě potřebujeme ve známém prostředí více pozornosti pro orientaci, přesněji se soustředíme na všechny smyslové vzruchy. Bystříme pozornost na podněty z vnějšího světa a v podstatě se řídíme více vědomě smyslovými orgány než obvykle. Více si všímáme mimosmyslových informací, jelikož mozek v tu chvíli přestal dostávat informace o prostředí, které má běžně zmapované zrakovými receptory. V okamžiku, kdy jsou pro aktivní mozek zrakové podněty izolované, zapojujeme do pohybu více intuitivního vnímání. Žijeme v osvětlených městech a téměř se nepohybujeme v přirozené tmě, tím jsou naše smysly otupěny.

Okna ložnice by měla směrovat na východ

Světové strany ovlivňují náš spánek, laskavé světlo vycházejícího Slunce nás pomalu a s citem probouzí a vítá do nového dne. V tom ideálním případě. Bohužel, většinou nás startuje do nového dne nepříjemné zvonění budíku. Kohoutí kokrhání, za ranního rozbřesku, má v sobě cosi tajemného, na co už jsme dávno zapomněli. A nebude-li se vám chtít spát, pozorujte hvězdy a souhvězdí, je v nich skryto nejedno tajemství.

Náměsíčnost

Podíváme-li se na tajuplný a záhadný jev zvaný náměsíčnost (porucha spánku, která se odborně nazývá somnambulismus), dozvíme se, že to, co náměsíčná osoba hledá, je právě světlo. Náměsíčnost se týká hlavně dětí, je to dáno tím, že jejich vnitřní „Já“ je do určitého věku přirozeně napojeno na nadvědomí. Ale i dospělý člověk náhle vstane ze svého lůžka po krátké hluboké fázi spánku a snaží se, neprobuzen, hledat zdroj světla. Cosi v něm touží najít světlo. Nevnímá své okolí, ani kam jej kroky vedou, otevírá okna, dveře, chodí po místnostech, může opustit i dům. Pokud na náměsíčníka promluvíme, nereaguje, vůbec nás nevnímá. Po procitnutí si nepamatuje, jaké riskantní nebo podivné kousky prováděl. Někteří lidé ve stavu náměsíčnosti malují překrásné obrazy, ačkoli ve stavu bdělosti to nedokáží.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze