Také máte alergii na současnou duchovní mantru: „Lidé probuďte se!“

Mantrou poslední doby, větrem světového dění ošlehanou, se stalo heslo „Lidé probuďte se konečně!“. Nebo „Vesmírné energie přejí jen probuzeným!“. Pokud budu taková slova rozhořčeně vykřikovat do světa, říkám tím, že já jsem probuzená, že jsem vyvolenou vědomou bytostí, na rozdíl od těch, kteří se ještě (duchovně) neprobudili. Neuvědomují si svou nevědomost, a tudíž mohou jen sami sobě vyčítat, že se jim nedostává podpory „vesmírných energií“. A tudíž je jejich svobodnou volbou zůstávat dále v temných pozemských energiích, zůstávat dále trpící pozemskou bytostí. Pokaždé, když někde v těchto dnech slyším nebo čtu heslo „Probuďte se!“ s notnou dávkou negativity a často i s odporem k „obyčejnému neprobuzenému člověku“, tak mi to připomíná, sice vzdáleně ale přesto připomíná, slavnou a zřejmě již zapomenutou mantru ošlehanou východními větry rádoby socialismu „Proletáři všech zemí spojte se!“. Stát se takzvaně probuzeným může kdokoliv z nás, je to podvědomé přání každé lidské bytosti. Je to duševní a duchovní proces vztahující se k naprosté svobodě v rozhodování. Je to proces, který nelze oddělit od života, který se odvíjí od různých způsobů života. A tudíž je to také proces, který nelze nikomu předepisovat ani vnucovat, který ani nelze dokonale specifikovat. Anebo snad tím, že se všichni konečně jako na povel probudíme, rozsvítíme tam, kde je tma, více spásného světla a všechny stíny, které nás tíží na osobní nebo společenské úrovni jako mávnutím kouzelného proutku náhle zmizí?

Lidé probuďte se – nejlépe ve světle pravdy. Pravda je osvobozující a přináší světlo. Ale ve světle jaké pravdy?

Ve světle pravdy, která vyvíjí silný a houževnatý tlak na takzvaně neprobuzené, na bytosti, které si dle mínění někoho osvíceného neuvědomují, že přišel čas opustit „bažinu temnoty, bažinu stínů a stínových přízraků“? Ve světle pravdy, která jediná může být útěchou v obtížných, nelehkých časech? Jaká pravda je ta jediná správná a dokonalá? Přiznávám bez mučení, že tomu nerozumím. Tomu tlaku a naléhání. Naléhání na probuzení se ze „zlověstného spánku“. Ano, světlo samo nevytváří stín, stín je odrazem hmotné formy, která stojí světlu v cestě. Ano, náš postoj k událostem spoluvytváří naši realitu, čím více je náš postoj prozářený světlem a čím méně my sami vrháme kolem sebe stínů, tím lépe. Ale vyčítat někomu, že není dostatečně probuzený, že vyzařuje málo světla, nebo velké většině „spících“ nadávat do „neprobuzených pitomců“ nikomu a ničemu nepomůže. Nechme tedy „brouka žít“, nebo ještě lépe nechme „brouka spát“ – je-li to jeho přáním, a zamysleme se nad tím, co to znamená, z úhlu pohledu mystických moudrostí, být skutečně probuzenou vědomou lidskou bytostí.

Nejvyšší dokonalost vědomého bytí se nazývá osvícení

Skutečného osvícení dosahují skuteční mistři mystiky, jejichž životní cesta se v mnoha ohledech povětšinou vymyká „obyčejnému způsobu žití“. Jejich životní cesta rozhodně ale není procházkou růžovou zahradou, probuzenou vědomou lidskou bytostí se stávají díky bohatým životním zkušenostem, díky uvědomování si kvality svého prožívání a kvality vlastní psychiky. Nikdo se nestane probuzeným mystikem pouze na základě teorie, pouze na základě studia mystických učení. Skutečný mystik nehlásá „velebte mé jméno“ a nemá potřebu velebit sám sebe jako osobnost hodnou následování. Skutečný mystik zaujímá ve svém životě, v každém okamžiku, kdy to je možné, pohodlnou polohu – uvelebí se v příjemném, harmonickém, někdy velmi tichém prostředí svého nitra, a přitom si je stále vědom, že na vytváření takto vyladěného vnitřního prostředí nepřestane pracovat do konce svého života. Pokud je to možné, s nadšením badatele mentálně proniká do své vnitřní bytosti a do všech vnitřních duševních a psychických procesů. Rozhodně nezakládá své probuzení či poznání na snaze uvelebit se v životní „funkci buditele“ nebo spasitele takzvaných neprobuzených. Mystik je člověk, který vám pouze podá pomocnou ruku, své vědění nikomu nevnucuje vyhraněným a už vůbec ne vyhroceným způsobem.

Mystik nikterak nelpí na svém vědění

Není k ničemu a nikomu vyhraněným způsobem připoután, a to ani ke svému životnímu údělu, ani ke svému životnímu poslání, nevytváří kolem sebe „existenciální bublinu vševědoucího mistra“, protože hluboce vnitřně ví, že mistrem vědění se může stát pouze sám pro sebe.

Základem mystického doporučení být vědomou probuzenou bytostí je nastínit, jak v sobě probudit umění pozorovat psychické dění především ve své bytosti. Jak sám v sobě objevit umění pozorovat kvalitu především svého prožívání, nikoliv prožívání někoho druhého. Mystik je hluboce obeznámen, na základě osobních zkušeností na své cestě za sebepoznáním, s tím, jak naše vlastní psychické projevy ovlivňují naše pocity, naše vnímání a jednání. Je na základě pečlivého pozorování a dlouholeté práce sám na sobě obeznámen s tím, co to znamená zkvalitnit osobní psychické postoje, metody nebo procesy jednání se sebou samým. Teprve poté je schopen zkvalitnit své vlastní psychické postoje, metody nebo procesy jednání s druhými. Pozorování znamená uvědomovat si vlastní psychickou přirozenost, všímat si, jaké postoje v nás vytvářejí napětí. Máme-li například něco k řešení, nějaký problém, je nutné zachovat si postoj „řešení se najde“, přitom pasivně nečekat na zázrak, a toto řešení skutečně hledat.

Během vědomého pozorování v roli vnitřního pozorovatele, ať se děje cokoliv, můžeme dojít k poznání, jak naše pociťování utváří naše názory, a jaký vliv mají naše názory na naše vztahy a soužití s ostatními vnímajícími bytostmi. Uvědomujeme si, jakým způsobem si utváříme životní okolnosti a také životní podmínky. Ovládneme-li svou vůli, naučíme-li se uvolněně komunikovat, snadněji potom čelíme různým psychickým stavům, a to je jedna z věcí, která souvisí s již zmíněnou svobodou v rozhodování. Psychické stavy mají tendenci se nás zcela zmocnit, vyvolat malomyslnost, lehkomyslnost nebo lehkovážnost, pocitovou odpoutanost od ostatních a celkovou přecitlivělost na (znepokojující) vnější podněty. Vnitřní pozorovatel, pokud se stane pocitově neovlivnitelným, rozezná stavy vědomí a mysli, které mají tendenci zmocnit se nás a ovlivnit naši psychiku a tím i naše energetické vyzařování, a tím i zpětné vazby a procesy, které se do reality odrážejí zrcadlením našeho duševního stavu.

Mysl je základem pro pozemské bytí, mysl je nedílnou součástí osobnosti

Mysl komentuje vše, co si uvědomujeme přes pocity a emoce, vše, co vnímáme soustavou našich základních pěti smyslů, komentuje také vše, co vnímáme nadsmyslově. Občas se můžeme setkat s názorem, že pokud se mysl ztotožní s osobností, lidská bytost potom více trpí, neboť si svou (duševní) bolest uvědomuje díky aktivitě své mysli. S tím můžeme souhlasit, trpíme více nebo méně v závislosti na našich postojích, myšlenkách, představách, domněnkách a podobně. Ale sporné už je tvrzení, že jakmile si osobnost uvědomí svou oddělenost a propojí se s celkem, jakmile se přestane ztotožňovat s tím, kdo trpí, tedy se svou myslí, nebude už nic, co by trpělo. Osobnost a mysl jedno jest, proto je nemožné stavět své bytí na představě, že pokud se „stanu vším“, pokud se „přestanu oddělovat od celku“, pokud oddělím mysl od osobnosti, potom přestanu (duševně) trpět. Dokázat oddělit mysl od osobnosti je skvělá věc, je to dokonalá magická neboli mystická dovednost, povětšinou jen chvilková záležitost, kterou lze praktikovat například během meditace. lze ji praktikovat i v běžném životě, ale to neznamená, že nám život přestane klást různé překážky.

Ano, uvědomování si bolesti souvisí s psychikou, s kvalitou prožívání a s postoji, které vytváříme svou myslí. Jistě že příčinou neutěšeného života může být „neprobuzená mysl“, neznalost nebo nevědomost o svém jedinečném, životním energetickém potenciálu. Ale pokud skutečně fyzicky nežijeme odděleně od lidské společnosti, někde v poustevně v horách, pokud se účastníme života, prožíváme různé vztahy, máme rodinu, tvoříme a pracujeme, pokud jsme vnímající bytost, vždy se v případě potíží nebo problémů budeme ztotožňovat s tím, kdo trpí. S osobností, která žije život naplno, a s myslí, bez níž by osobnost byla ničím. Tak například matka dvou malých dětí se jen velice obtížně vžije do představy, že veškeré děje jsou iluzí, že životní události jsou jen myšlenkovými konstrukty, souvisejícími s časem, který je také jen pouhou iluzí, a že se všechny její problémy vyřeší samy od sebe, pokud oddělí svou mysl od osobnosti a své vědomí propojí s celkem. Tak jednoduché to opravdu není. Ono je to sice ve své podstatě možné, jenomže takového stavu je možné dosáhnout po prožití hlubokého, osudového a vnitřně zvládnutého životního traumatu. Nebo je možné takového stavu obyčejně dosáhnout až ve vyšším věku, až v době, kdy si můžeme dovolit citově se odpoutat od svého okolí, v požehnané době zralého věku, kdy si můžeme dovolit „žít bezstarostným životem“.

Zmírnění psychického strádání a duševního utrpení

Utrpení lze pomocí psychických postojů a poznáním skutečných příčin utrpení velmi zmírnit. V určitém smyslu lze duševní či psychické utrpení i odstranit, lze odolávat tlakům vnějšího prostředí na psychiku, lze odolávat tlakům svých vlastních tužeb. Ale zde už jsme na hraně s bezcitností, zde už se projevuje „kamenné srdce“ a „vyschlé oči“, neschopné uronit jedinou slzu. Zde už jsme na hraně totální odpoutanosti od skutečného života, odpoutanost lidské bytosti od okolního světa – tvořeného ostatními lidskými bytostmi – může nenápadně a plíživě, přes různé duševní poruchy a chaotický stav vědomí a mysli, vést až k šílenství. Cesta k vědění je cestou sebepoznání, přitom ale nevede k jedinému bodu, k jedinému objektu zájmu – pouze sám k sobě, k sebestřednosti. Nepochopení mystiky vede právě do bodu bezcitné sebestřednosti, aniž by si to jedinec uvědomil, což nečekaně vede k vnitřní roztříštěnosti. Naprosto nic nelze přehánět a vést do krajnosti, ani soustředěnou vnitřní pozornost. Dosažení a odhalení stavu sebestřednosti je okamžik, kdy hledající bytost buď pozná a přizná sama sobě, anebo nepozná, že sešla z cesty a ocitla se v „nesprávném světle“, v bludném kruhu svých vlastních přesvědčení. Skutečnost je taková, že sebepoznání vede hledajícího k přirozené schopnosti být dobrým člověkem, aniž by vyvíjel nepřirozenou nebo násilnou snahu činit dobro, nebo aby své představy dobra a světla a duchovního probuzení komukoliv vnucoval.

Osud je něco, co lze přetvářet, to je pravda, jenomže životní osud lze přetvářet zase jenom žitím, životními postoji, způsobem myšlení a vnímání

Mystik je normální člověk, to znamená, že není ve všech směrech dokonalou bytostí, jako každý jiný člověk přirozeně podléhá „samovolným tendencím“ ztrácet pozornost, a běžně se dopouští různých pochybení. Ze svých chyb si dokáže vzít ponaučení, vnímá své reálné životní potřeby, a osudovost svého bytí vědomě přetváří svými postoji k sobě samému a k okolnímu světu. Veškeré lidské psychické, duševní a duchovní snažení má společný účel – poznat zákony psychického či duševního tvoření, přitom neustrnout v představě, že již bylo dosaženo absolutního vědění. Lidstvo dosáhlo moudrosti a vědění v mnoha směrech, v mnoha ohledech, v mnoha časových a historických obdobích, ale tím ještě ani zdaleka všechno nekončí. Občas prostě musí něco zmizet, něco skončit, dostat jinou podobu, aby se mohlo objevit zase něco nového. Za dosažení absolutního vědění bychom totiž byli nuceni zaplatit vysokou cenu – vývoj by již nepokračoval, ustrnuli bychom na jednom místě, zůstali bychom tam, kde jsme. Vědění nás obohacuje, absolutní vědění nebo absolutní osvícení by nás paradoxně mohlo vrátit zase na začátek. Neotáčejme se tedy ke svým stínům zády a snažme se je rozklíčovat, přijmout a poté propustit. Neříkejme o nikom, že je neprobuzený, takové chování je dost podobné církevním praktikám – rozdělování osob na křtěné a nekřtěné, věřící a nevěřící. Není naší povinností stále druhým opakovat, že nastal čas všeobecného probouzení, že nastal čas všeobecné jednoty, nebo že bychom se měli všichni podobat jeden druhému jako vejce vejci.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Ono je to z pohledu mystiky vlastně jednoduché – nesnaž se činit dobro, nesnaž se druhému pomáhat, nesnaž se druhým zasahovat do života, nesnaž se, ani svým nejbližším, neustále radit – pokud nejsi o pomoc nebo radu požádán. Toto je jeden z pravdivých mystických zákonů, který ale není úplně jednoduché pochopit.

Psychická přirozenost člověka má obrovský potenciál, buďme si proto vědomi všech svých emanací, svého energetického vyzařování, veškeré své soudržnosti s emanacemi podobnými potenciálu vesmírného Vědomí, které dává hmotě tvar a formu. Lidské vědomí, které vše pozoruje a zároveň prostupuje veškerou hmotou, na kterou zaměří pozornost, je samo o sobě také energií vibrující nekonečným potenciálem tvoření. Je energií, která prostupuje hmotnou i psychickou a duševní strukturou nejen každé bytosti, prostupuje i hmotnými předměty, a to v takové formě, do jaké míry je obeznámen se svým potenciálem tvořit a do jaké míry je v souladu se zákony tvoření souvisejícími s mystickým výrokem: „Jak nahoře, tak dole“.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze