Umění osvobodit se od hněvu, zášti, odporu a zloby

Každý den jsme vystaveni mnoha podnětům, které se mohou stát součástí poznání vlastního charakteru, vlastního přístupu k životu. Nezměníme vnější dění, ani výroky, které nás popuzují. Nemůžeme ovládat ani to, co se děje v druhých lidech. Zaměřit se máme především na to, jak na vnější dění reagujeme, na vlastní postoje. Osvobodit se od hněvu, uvolnit zlobu, zbavit se negativní energie vyžaduje pozornost a odvahu. Někdy může jít dokonce o zbavení se závislosti na hněvu, na rozruchu, na dramatu a věčném lamentování při každé příležitosti. Vztek, hněv, zášť a zloba mají sílu přehlušit u rozčileného člověka vnitřní hlas pochybností, zda má v dané situaci pravdu, veškeré rozpaky z přehnaného jednání jdou stranou. Bezskrupulózní člověk jedná bez rozpaků, přímo, tvrdě, bezohledně. Bezskrupulózní lidé se chovají jako dravci, nemají skrupule – ohledy, pochyby, rozpaky, soucit ani soudnost.

Než lamentovat při každé příležitosti a otravovat život sobě i druhým, přínosnější je zahloubat se do nitra, najít v sobě sílu a vědomě se vyvíjet v láskyplnou bytost, která upozadí sebestředné chování a preferuje úctu k vnitřní svobodě druhých, volí nekritičnost a nestaví se do role posuzovatele. Posuzovatel vynáší samé odsuzující úsudky. Láskyplná bytost zušlechťuje a projevuje city také sama k sobě. Neboť odsuzujeme-li sami sebe, stavíme se proti sobě a jednáme se sebou jako s někým cizím. Čím dříve začneme sami u sebe, tím dříve se zmírní konfrontace s vnějším světem. Znamená to vést dialog s tou částí vnitřní bytosti, která vše kritizuje. Pokud sebe odsouzení pasivně přijímáme, negativní energie se usazuje v podvědomí. Pro ovládnutí negativních energií je nezbytné naslouchat vlastní mysli, vnímat sebekritické myšlenky a odhalovat, zda nám nebrání pustit se do užitečných, tvořivých procesů.

Za tímto účelem je nezbytné uvědomovat si duševní a tělesné hnutí, které nedokážeme ovládnout ve chvílích, kdy jednáme nevědomě. Kdy se necháme ovládnout panikou, strachem, předpojatostí, pocitem křivdy, arogancí, cynismem, skepsí a nepolevující záští namířené proti někomu nebo něčemu, s čím nesouhlasíme. A to i v případě, pokud je zloba, která se v nás rozvíjí, nějakým způsobem nebo z našeho osobního pohledu oprávněná. Někdy nestačíme žasnout s jakou silou někteří lidé svou zlobu a zášť chrlí kolem sebe hlava nehlava, jak srší záští, jak ji dokážou v sobě živit a utápět se v ní. Aniž by si uvědomovali, že zášť je ve své podstatě velmi destruktivní a nakonec sžírá nejvíce toho, kdo ji v sobě pěstuje.

Díky nepřiměřenému rozčilení nebo vzteku, díky odporu ke změnám, které jsou nevyhnutelné, často dochází k řetězení následků, aniž bychom vnímali osobní zaujetí, pokud nedokážeme spoutat vlastní sílu hněvu. Zášť, zlobu a nevraživost si v sobě pěstujeme, pokud se stále zabýváme starými křivdami, které v nás zas a znovu vyvolávají bolest, smutek, pocity oběti. Energie zášti se může nepozorovaně proměnit v energii nenávisti. Není žádný důvod hromadit v sobě bolest, která pramení v dávné minulosti, bolest, která je – v přítomném okamžiku – naprosto už zbytečná. Někdy se může jednat o závislost na duševní bolesti, stejně jako hněv se může stát návykem. Hněv je nutné pojmenovat a transportovat ze sebe ven, nenechat se hněvem zaslepit, nezajít ve svých negativních úsudcích a nelibosti tak daleko, aby nás energie zášti a niterného negativismu zcela ovládla.

Zloba a zášť představuje zaštítění se proti něčemu nebo někomu pomocí negativních energií, souvisí se zánikovými aspekty bytí, proti kterým jsme bezmocní. Pocit bezmocnosti v nás vzrůstá, čím více zloby v sobě pěstujeme. Zášť může souviset se závistí, nebo také s něčím, co proti naší vůli zaniklo, co nám bylo sebráno, odejmuto. Vědomé osvobození se od traumatizujícího hněvu, včetně vědomého rozpoznání vlastní agresivity, znamená více energie pro pozitivní změnu, pro pozitivní přístup k životu za každých okolností. Negativní energie přicházející zvnějšku potom spotřebovává samu sebe, nezasáhne nás, nezatne se do našeho emočního těla a jde mimo naše energetické pole.

V projevené zášti není nic, co by nám mohlo poskytnout ochranu proti vnějšímu dění, které nemáme možnost jakkoli ovlivnit podle vlastních představ. Pozorovat bezprostřední dění bez jakéhokoli vnitřního hodnocení, bez zaujatosti, bez nepřátelství a nevraživosti, bez silných pocitů zklamání znamená udržet vnitřní klid, jedině tak je možné vcítit se do pozorované věci, jevu nebo osoby na základě intuitivní vnitřní síly. V prvních okamžicích, například právě vznikajícího sporu, je důležité vnímat pouze pocity z daného vjemu. Nejde o to, konfliktní situaci popřít nebo se jí svou netečností vyhnout, obejít ji, couvat před ní. Jde o přijetí situace s nadhledem, jde o uvědomění, jak snadné je nechat se vtáhnout do negativních energetických polí a nechat se jimi ovládnout.

Na život, složený z jednotlivých scén, se neumíme dívat jako na všezahrnující celistvé dílo. Některé životní scény hrajeme vědomě, jiné podvědomě, a některé nevědomě. Ne vždy dokážeme intuitivně vystihnout podstatu té které životní role. Žádná životní scéna není jako zarámovaný obraz, ke každé vedou vlákna propojenosti s jinými, dřívějšími scénami. Někdy je k porozumění situace dostačující vnímat hlavní linii určitého děje v každém detailu a zároveň vnímat linky, které propojují zdánlivě nesouvisející jednotlivosti. Upamatovat se na naše předcházející výstupy v souvislosti s děním tady a teď. Vybavit si scénu, na které účinkujeme jako herec v první linii. Případně si v duchu projdeme scénu z pozice diváka v hledišti. Vzpomeneme si na vyřčená slova a nevyslovené myšlenky, které spojují uplynulý čas s přítomností.

Síla přítomného okamžiku je v našem energetickém vyzařování. Co právě teď vysíláme, co dáváme, kam se díváme. Co právě teď přijímáme, co dostáváme, kdo se na nás dívá a jak reagujeme. Jaká energetická výměna s okolním prostředím právě probíhá. Co nás zajímá, co nás naplňuje, co nám přináší radost, co nás rozčiluje, co nás nebaví. Přítomný okamžik je o uvědomění, nikoliv o hodnocení. Jakmile hodnotíme s negativním zápalem, ocitáme se mimo tvořivý okamžik tady a teď. Přítomný okamžik je o bezprostředním splynutí se životem, s vnitřním pozorovatelem i s hercem v nás. Je o vědomém propojení životní role na jevišti s vnitřním pozorovatelem v hledišti. V tu chvíli není třeba hodnotit – co potřebujeme vědět, z úrovně souladu podvědomí, duše a rozumu prostě víme. Energie proudí plynule, netříští se v okruhu chaotických myšlenek. Pozornost se obrací k přímému bytí. Mezi jevištěm a hledištěm pulsuje energie, která se k nám vrací zpátky. Pokud ji nezaznamenáme v přítomném okamžiku, vrací se ve snech, v podobě intuice, v podobě nápověd vynořujících se z podvědomí.

Od další úrovně hněvu se osvobodíme, pokud dokážeme eliminovat závislost na vnějších okolnostech, které se nás dotýkají pouze nepřímo, nebo se nás osobně nedotýkají žádným způsobem. Vnitřní řeč není možné zcela umlčet, ale jistě se můžeme pokusit naučit se přijímat informace nebo negativní zprávy bez zaujatosti, bez rozčilování, bez zbytečných a zneklidňujících vnitřních komentářů. Být klidní, rozvážní, nerozčilovat se, pozorovat vzpírající se mysl znamená nepopouzet síly, které přináleží vyšším světům za oponou viditelného vnějšího dění, a které nás mohou spoutat a uvěznit v proudu negativních energií.

Kam se náš život díky popudlivosti vyvine si někdy nedokážeme ani představit. Ke konfrontaci s vnějším světem dochází, odmítáme-li různé změny na základě strachu ze ztráty jistot. Nebo pokud nedokážeme překonat vlastní pohodlnost. Pokud si přejeme ukončit boj s nerozhodností, máme se povznést nad to, zda se nám něco líbí nebo nelíbí. Vzdát se souhlasu i nesouhlasu. Vnímat popudy své žádostivosti. Popudy k tomu, abychom daný krok vykonali, nebo abychom za každou cenu dostali zpět to, co nám někdo z vyšší – mocenské vůle odejmul.

Rosteme, rozvíjíme se a rozkvétáme. Každý květ ale dříve nebo později uvadne. Proto se máme učit rozvíjet také trpělivost a užívat si každého okamžiku, kdy jsme v plném rozkvětu. Zde je myšleno cyklické opakování úspěchu a úpadku. Uvědomovat a prožít si svůj hněv v čase úpadku znamená rozptýlit jej v prostoru, pozorovat fyzickou energii v pohybu, uvolnit ji například v podobě hlasitého výkřiku, ráznými gesty, vědomým pohybem, oblíbenou fyzickou činností. Hlasitý projev může být důležitý, energie nevysloveného hněvu může ovlivňovat energetickou úroveň krční čakry. Na úrovni krční čakry můžeme rozvíjet smysl pro konflikt. Pro začátek je důležité uvědomění, že nelze trvale spočinout v dokonalé harmonii, občas se objeví situace, které nás rozhodí. Nepříjemné záležitosti nelze ze života vyloučit, můžeme ale mírnit jejich zničující sílu i jejich četnost. Přenastavení pokřiveného vztahového zrcadla, zbavení se domněnek a iluzorních bublin, nebo vzdání se přehnaného cynismu znamená nelhat si a aktivně hledat způsoby, jak zvládnout komunikaci s okolním světem.

Pokud budeme brát tento způsob seberealizace jako herecký trénink, brzy zjistíme, že každá realita v sobě skrývá nerealizované variace. Nepříjemné záležitosti se mohou vyřešit, jakmile jednotlivosti životních procesů do sebe v určitém okamžiku pozitivně zapadnou a my zažijeme plné přijetí sebe sama a plné přijetí vnitřní svobody druhých osob. Úspěch se dostaví, pokud se upřímně snažíme o změny v realitě uskutečněné prostřednictvím změny ve vnímání nejen pro vlastní potěchu, ale především pro zkvalitnění mezilidských vztahů. Potom přichází nadšení pramenící z vědomí, jak radostný může život být, pokud zasloužené vnitřní potěšení z vlastní dokonalosti zvládneme bez asistence sebestředného ega. Přijetí potěšení z vlastní dokonalosti je žádoucí, a to bez výčitek a pocitů provinění.

Součástí přijetí sebe sama a přijetí vnitřní svobody druhých jsou emoce. Emoce jsou komplexní a významnou součástí lidského bytí a duševní hygieny. Pro interpersonální komunikaci člověka s člověkem jsou nezbytné. Náladové centrum v mozku nám umožňuje formovat osobní a sociální identitu, což se nám děje po celý život, neustále se učíme rozpoznávat jejich spouštěče. Včetně různých projevů strachu, které nám umožňují vnímat a prožívat svět a sebe sama, motivovat se a učit se. Strach je záporný cit, vzniká v situacích ohrožujících sebezáchovu, jako nepříjemný prožitek je vlastně důležitým motivátorem. Geneze strachu je součástí vývoje lidstva. Bez emocí bychom se nedokázali orientovat ve světě ani sami v sobě a v druhých lidech. Učíme se zvládat silné emoce, jejichž nezvládnutí působí rušivě na náš život i pro nejbližší okolí.

Neexistují špatné emoce, negativní energii získávají, pokud jsou potlačené, nevyjádřené nebo popírané. Popírání emocí se obrací proti nám samým, což souvisí také s energetickým výdajem fyzického těla, které nás po zdravotní stránce upozorňuje, že něco není v pořádku. Fyzické tělo se tělesnou nepohodou brání zapouzdřeným emocím, kterým jsme ve správný čas nedopřáli volný průchod. Popírání emocí je vlastně „naučený neurotický postoj“, naše tělo si pamatuje afektivně zabarvené zážitky z dětství, během nichž nám nebylo dovoleno své emoce naplno projevit. Proto ne vždy umíme s emocemi efektivně pracovat.

Emoce rychle vyprchají, pocity jsou trvanlivější. Pocit je bezprostřední hodnocení něčeho, co se nás pomocí smyslů dotklo. Pocit je reakce fyzického těla na jevy a události v daném okamžiku, ale také je reakcí na „živou“ vzpomínku. Cítit můžeme mnoho variací pocitů pramenících z radosti nebo smutku. Například vnímáme pocit neklidu, příkoří, viny. Bezprostřední pocit viny nebo okamžitá energie výčitek svědomí po názorových střetech nás vede ke gestům, která nabízejí usmíření. Například přiznat chybu je velmi významné gesto. Správně uchopenými pocity je možné vysledovat, zda se v našem okolí nenachází někdo, kdo je proti nám zaujatý, kdo se nám snaží znepříjemnit život sice skrytými, ale velmi účinnými prostředky.

Dokážeme vždy přesně vědět, co se zrovna děje? Nebo to, co se děje hodnotíme podle vnitřní hrdosti, pocitu neklidu, ohrožení nebo příkoří? Vnější svět pozorujeme především ve vztahu k sobě a jinak to ani nemůže být, je to pro nás přirozené. Vnímáme, co je pro nás prospěšné, co nás přitahuje, co nám škodí. Jen je potřeba vnímat také energie přitažlivosti, a energie odporu, které my sami produkujeme ve vztazích k okolnímu světu. Cítíme-li vděčnost za každou drobnost, rozvíjíme cit vděčnosti. Hledat příčiny, díky nimž sami sobě nebo druhým případně ztrpčujeme život, vyžaduje vidět to, co skutečně je, jak se věci skutečně mají z širšího hlediska, nikoliv pouze ze svého úsudku. Elektrické a magnetické síly lidského těla se vyznačují přitažlivou nebo odpudivou silou. Elektromagnetická pole lidí se vzájemně dotýkají, neviditelným, jemným, a přitom důmyslným způsobem si předáváme energii a (zakódované) informace. Na přenosu informací – neviditelném kontaktním dialogu – se podílí silné elektromagnetické pole lidského srdce. Tento dialog (informační výměna beze slov), kdy se „vědomí projevuje skrze srdce“, můžeme vést nejen s druhým člověkem, zvířetem, ale také se stromem, kamenem.

Není možné promyslet si dopředu, jaké budeme mít pocity nebo emoce, žádným způsobem nelze něco takového uchopit myslí, rozumem, logikou. Člověk je vysílačem i přijímačem informací. Pocit je reakce na bezprostřední jev či událost. V blízkosti druhé osoby máme různé pocity. Pokud se nás někdo dotkne, naše elektromagnetické pole se rozvlní neboli zareaguje na elektromagnetickou energii druhé osoby. Energie vysílajícího může být srdečná, laskavá, ale také nepříjemná. Naše osobní pocity se mohou proměnit ve velmi intenzivní, to záleží na tom, jaké signály druhý člověk vysílá. Příjemné nebo nepříjemné, někdy až mrazivé. Příjemné pocity mohou přejít ve vzájemnou rezonanci v okamžicích, kdy se elektromagnetické vlny sounáležitosti prolínají na úrovni podobných frekvencí. Elektromagnetické pole plné lásky vyzařujeme, pokud jsme zamilovaní, stejně tak matka objímající své dítě vysílá láskyplnou starostlivost. Skrze tato pole vycítíme duševní stav druhého člověka, stav jeho mysli, vnímáme telepatické zprávy, vycítíme skrytý záměr nebo úmysl.

Pocity jsou ve fyzickém těle vnímány prostřednictvím těla astrálního. Kolem nás se mohou shlukovat entity, které přitahuje náš strach, obavy a úzkost. Někdy může být naše energie magnetem pro ostatní, nejen ta pozitivní, ale bohužel i ta negativní. Smyslové pocity, související s osobním prožíváním libosti nebo nelibosti, jsou součástí duševního vnímání, součástí vnitřních duševních prožitků. Pokud nejsou smyslové pocity vnímané na úrovni fyzického těla příliš protknuté rozumem snadněji se propojí s vyššími duchovními smysly, s éterickým a astrálním tělem. Astrální neboli emoční tělo souvisí s emocemi, s vášněmi, s energií přání a tužeb. Na neviditelné úrovni dochází k interakci mezi dušemi, k citovému propojení na duchovní úrovni. Někdy i neznámí člověk může rezonovat s něčím v nás, vnitřně reaguje na energii, kterou zaznamená například samovolným úsměvem nebo ostražitým pohledem. My sami bychom měli být ostražití v okamžicích, kdy někdo druhý má snahu ovládat nás citovým vydíráním. Některé city mohou způsobit, že se člověk cítí být vnitřně rozerván, potom má sklon k nepřiměřeným projevům hněvu, zášti a zloby.

Svými pocity rozpoznáme přátelskou povahu člověka, jehož energetické pole vyzařuje výrazně pozitivní energie. Silné pocity nadšení v nás mohou vyvolat euforii. Slovo euforie znamená být nesen na energetické vlně veselé nálady, být nadnášen blahodárným štěstím, závratnými pocity radosti s vysokou mírou optimismu. Optimismus souvisí se schopností dávat do spojitosti energie jin a jang projevující se v naší každodennosti. Souvisí s tím, jaký okruh věcí kolem sebe vědomě pozorujeme, pojímáme, hodnotíme. Jak se ve způsobu našeho bytí projevuje naše sebereflexe. Jak dokážeme vnímat naše nejniternější pocity, pracovat s nimi, transformovat je, to vše souvisí s vnitřní proměnou. Věcí, jevů, událostí se můžeme dotýkat nepozorně a bezmyšlenkovitě nebo přítomně a vědomě, s citlivostí na nesoulad, s vnímáním rozporuplností.

Nad pocity se nachází intuice. Vyslyšená intuice nám pomáhá překonat nesnáze, zdolat rozháranou mysl, zdolat vnitřní rozervanost. Ovládnout vnitřní pudy a nenechat se strhnout proudem negativních energií, které opanují vnější prostor na domácí i světové scéně. Nejvíce pozornosti zasluhuje intuice prodchnutá hlubokým pocitem, že existuje něco vyššího, něco, co nás dalece přesahuje, co reaguje na naše pozitivní i negativní projevy a námi vyslané energie vrací zpět do našeho energetického pole a tím i do našeho života.

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze