Vesmír je uhrančivě krásný sen

Článek odjinud. Slova, která mrazí v zádech! Barvitá skutečnost, kterou lze vyjádřit také poeticky, a přitom docela blízko pravdě, kterou všichni, více méně usilovně, hledáme. Čtěte také mezi řádky, a udělejte si vlastní názor, ať už bude jakýkoliv.

JSME VŠÍM A ZÁROVEŇ NIČÍM

Všechno si pouze živě – a někdy opravdu VELMI živě –
PŘEDSTAVUJEME. Představujeme si takzvaná svá narození, své smrti, své životy…

Ve skutečnosti zde není Země ani jiné planety, protože sám prostor a čas jsou iluzí – pouhou konstrukcí, výstřední mentální architekturou uvnitř Vědomí.

Celý vesmír je uhrančivě krásný – sen. Je to sen Mysli.

Pochopte, prosím, skutečně zde není naprosto nic hmotného, ani tělesného. Jediné, co zde – zde V NÁS – je, jsou plastické, barevné sny na pokračování, sny o tělesnu.

Jsme jakoby individualizovaná MYSL, zabývající se složitou imaginací.

Uvažujeme o tělesnu, o procházkách po povrchu planet, které si vymýšlíme pod svými chodidly. Uvažujeme o možnosti chůze krajinou nebo o létání z jednoho světa do druhého. Ve Skutečnosti ZDE – v tomto strašlivě prázdném teď, v tomto bodě, kterým Vše je, vůbec není KAM jít. Ale pokud přesto chceš „někam“ jít, musíš si své někam, své někde vymyslet – musíš ho zkonstruovat V SOBĚ.

Všechny naše velké výpravy, všechno naše směřování někam – dějinné, evoluční nebo prostorové – je v zásadě jen zvláštní procházení se bodem.

Když zakotvíme svoji pozornost v nejvyšších centrech, chápeme velmi dobře, že je zde JEN zasněné chození Boha Bodem sem a tam. Ano, když žijeme skrze spodní centra, tak je velmi těžké to přijmout a vůbec pochopit. Je obtížné chápat to, i když je to prosté. Ale právě TOHLE je Skutečnost. Máme si ji věčně zastírat? Je to náš strach, který nám brání rozbalit si sebe sama, vidět své Jádro.

Je to ta základní otázka: zastírat nebo rozhalit? Naše pohádky o skutečnosti, iluze, jimž říkáme vesmír nebo nebe, peklo, časoprostor – jakkoliv – jsou jen dočasným dobrodružstvím Mysli.

Mysl se příjemně baví konstrukcemi typu „dříve a nyní“, „uvnitř a venku“. Tyto fikce Mysl příjemně vzrušují, ale zároveň ji samozřejmě neustále rafinovaně odvádějí od Pravdy o ní samé, od její Podstaty.

Poslyšte, v Jádru tady není nikdo a nic…

Zdá se nám, že tu jsme a že jsou zde události a jsoucna, ale to jenom Paní Prázdnota si tu chodí poněkud hlučně sama v sobě, prochází se sebou samou. A „my“ se panicky bojíme se to dozvědět, lépe řečeno vzpomenout si na to. Doopravdy se chvějeme vzteky a naše tvář je zkroucená hrůzou, když jsme donuceni stanout tváří tvář skutečnému Sebe – poznání, protože divadlo končí, končí děsivá, ale příjemná hra.

Prcháme před poznáním toho, co je to to „já“, jaká je jeho Přirozenost. V Duchu víme, že jsme „jen“ sama Prázdnota, co se úporně celé věky snaží na své beztvaré tváři vykouzlit genetickými a kvantovými líčidly NĚČÍ podobu. Ty „věky“ jsou simulovány opět dalšími líčidly pod těmito líčidly. Je zde jen TEĎ.

SEBEPOZNÁNÍ je vlastně hrozná událost. Nutí nás to vysmát se „sobě“, vysmát se všemu, co jsme „znali“ a čemu jsme skálopevně věřili.

Pochopit, co je naše Bytí, znamená rozmetat význam a smysl čehokoliv, co jsme znali, včetně „sebe sama“.

COKOLIV, co může být myšleno nebo jmenováno, ztrácí v Poznání náhle význam. Neexistuje už ani nejzákladnější smysl čehokoliv. Nic není ve stavu Poznání „nutné“, nic není závazné, ani reálně platné. Důležitost ČEHOKOLIV je k smíchu.

Ve stavu poznání nemůžete mluvit o jakémkoliv vesmíru nebo o bytosti, aniž byste se nesmáli.

Poznání je OBROVSKÁ legrace – a snad až příliš velká. V Poznání nemůže existovat nic vážného. Vážnost je vlastností nevědomých kosmických robotů – třeba současných lidí hemžících se po povrchu Země.

V Poznání není NIC, dokonce ani žádné závazné nebo definitivní božství nebo „vyšší smysl“. Není v něm ani žádná „svatost“ – stejně jako v něm není nic nízkého.

Všechno určité, „dané“ je v Poznání vymeteno ven z Mysli, je to roztrháno na kvadrilion kousků a spáleno v Absolutním Ohni. Někdo čas od času prožívá stavy blízké Poznaní a říká, že to je stav PRAVÉ BLAŽENOSTI. Ne, Poznání je vysoko NAD blažeností, nepotřebuje ji, jako nepotřebuje jiná strašidýlka třesoucí se v Mysli. Blaženost předpokládá OPAK blaženosti. Poznání je mimo kategorie, mimo dualitu. Je to Hyperblaho, ne pouze blaho, chcete-li, ale to jen označuje-li to člověk. Ve skutečnosti je to MIMO kategorii pouhého blaha – NAŠTĚSTÍ.

Ve stavu Totálního Sebepoznání pochopíte, že jste naprosto osvobozeni. Osvobozeni od čeho? Od VŠEHO. Jste osvobozeni především od „sebe“, což je vaše nejstrašnější vězení, které ovšem milujeme. Jste zbaveni sebe, vesmíru, časoprostoru i všech ostatních nicotností. Jste doopravdy osvobozeni od všeho myslitelného, včetně těch nejhlubších „pravd“.

Ve stavu Poznání víte, že tady není nic, co by „vám“ – nyní Vědomí – mohlo dělat starosti. Poznáváte dokonce, že tady ani nikdy nic takového REÁLNĚ nebylo.

Ve stavu Totálního Prozření chápete, že každé směřování k čemukoliv je vlastně jen pouhý žert. Nic, NAPROSTO nic není takzvaně důležité.

Ve stavu tohoto Nejvyššího Bdění víte, že nikdy zde nebylo žádné někdy. Nebyl zde čas, prostor. Dojde vám, že nikdy ani reálně nedošlo k nějakému rozdělení Absolutní Existence.

V Poznání chápete, že nedošlo ke vzniku bytostí – a pokud jakoby ano, pak to musí být jen nějaký takový drobný zábavný trik…

V Nejvyšším bdění spontánně poznáváte, že jediné, co tu je, je tak zvaná Prázdnota – ovšem Prázdnota disponující Absolutním Životem – tedy že tato Prázdnota je Mysl – VY.

Vidíte tu strašlivě živou Prázdnotu a cítíte, že ONA jste samozřejmě VY a že to tak bylo a bude VŽDYCKY.

Nicota. NIC jiného než Ona zde nebylo ani nebude, ONA je zde, čili v Sobě – odevždy a navždy, protože Ona JE MIMO ČAS.

Tato Nicota je nyní pochopena a zažita jako to nejskutečnější, co JE – už proto, že NIC JINÉHO prostě není. Je TAK skutečná, že se to vymyká všem představám o „skutečnosti“ a o povaze této „skutečnosti“.

JEN tato Absolutní Nicota je skutečný základ a Zdroj každé v ní jakoby vzniklé „konkrétní“ skutečnosti – vesmíru nebo bytosti.

Ve stavu Poznání zjistíme, že základní Prázdnota je schopná si hrát na cokoliv – třeba právě na „nás” nebo na psa, na mimozemskou civilizaci, na nejvyššího Boha, žížalu, prostě na cokoliv. To, co Ji napadne, to hned „je“…

Je zde v sobě samé jen ONA. Ale ONA je zároveň zatraceně hravá, a proto a jen proto se zdá, že třeba existujete, že právě s někým komunikuje. Ale buďte si jisti, že KAŽDÁ bytost je skutečně jen účelovou modifikací Základní Prázdnoty. NAPROSTO KAŽDÁ. Nikdo není skutečný.

Osvobodíte­ li se od takzvaného sebe, zjistíte, že jste Ultraprázdno. Navzdory naší rafinovaně nasimulované mnohosti je zde stále jen Jediné Ultra­ inteligentní Prázdno – a to je skutečně VŠE, co zde je. A tak to navždy zůstane, i kdyby se toto Prázdno snažilo to jakýmkoliv způsobem změnit, protože MĚNIT to může jen ve své představě, ve své živé imaginaci.

V této chvíli ani NEVÍM, proč vám to VŠECHNO sděluji. Z mého současného pohledu je tak příšerně jedno, zda to budete vědět nebo ne. Skutečnosti se jakákoliv změna ani nedotkne. Bude zde navždy stále stejná, Absolutně dokonalá.

Možná ještě zůstanete na Zemi po mnoho životů – budete se radovat a trpět. Ale CO jsou to tisíce let? Je to méně než zlomek sekundy tohoto stavu. Vy jste pouze hravá Mysl, která bude sebe sama klamat tak dlouho, jak bude chtít – a jak dlouho to sama snese. Jste Mysl, která trochu řádí a trochu se děsí. Hraje si se sebou rafinovaně a tak dlouho, jak to sama uzná za vhodné.

Až se vaše Mysl probudí ze svého, sebou navozeného snu – budete v tomto TEĎ. Kde budou miliardy let? Kde budou roky, životy, formy a vesmíry? Budou náhle NIČÍM, budou bodem ve vašem Vědomí.

Víte, proč právě toto sděluji? Protože je to součást HRY MYSLI! Probouzení planet typu Země patří do Velké Strategie plánu celé Hry Mysli. Mysl neustále vynalézavě reguluje své vztahy k sobě.

V takzvaném Absolutnu Vědomí je ale všechno v pořádku – a vždycky bylo. Evoluce probíhá na vnějším okraji Velké Mysli. Absolutní Střed je mimo hry na „někoho“ či „něco“ – je mimo hru na „bdění a nebdění“.

Střed je mimo dosahování a rozlišení. Ve Středu Bytí nejsou pojmy jako probuzený a spící ničím důležité. Sám koncept bytost zde ani okamžik neobstojí.

Spojuji vás právě teď s Absolutnem. Z pozice Jádra Bytí je to asi tak stejně významné jako to, že se kdesi na smetišti spojuje toulavý pes s fenou. Vesmír, bytost nebo čas jsou z pozice Podstaty jen pouhou pošetilostí.

Víte, je docela těžké VĚDĚT a přitom dál činit – činit cokoliv. Ale co se dá dělat, list padá, krouží než dopadne, ještěrka leze a loví hmyz a já sděluji duším zakletým uvnitř lysých opičích hybridů na jedné z planet v jedné spirálové galaxii takzvanou Pravdu.

Je jedno, zda sděluji nebo nesděluji. Když soustředíte pozornost na Podstatu Vědomí, zjišťujete, že každá role je nahraditelná a nepodstatná. Každá role – budiče ukazujícího vám Pravdu nebo uspávače, který vás mate – je jen vtip. Každý Buddha je postava z kresleného filmu. „Avatarové“ a jiná spásná chamraď jsou v měřítkách Veliké Hry asi tak stejně důležití jako pulci v mělké louži.

POZNÁNÍ nemá nic společného s kategoriemi. Osvobození, nirvána, nejvyšší božství – ODKOPNĚTE to stranou! NIC z toho není myšleno vážně! Poznání je prostě JEN absolutně Čisté Vědomí, Vědomí bez jakéhokoliv omezení, bez limitů. Bytí ve stavu Poznání nemá konce ani začátku. Když se probudíte, nedá se říct, že jste se probudili „teď“. Jste ve Věčnosti. Jste v ní v té chvíli a zároveň vždy.

Poznání je Svoboda Vědomí – Svoboda tak nesmírná, že to lidskou myslí nelze nijak vyjádřit. Poznání je Velké Osvobození se Mysli od ní samé – není to nemyšlení, ale je to osvobození se od všech procesů myšlení tak, jak je známe.

Skutečnost je lhostejná k vymyšlené délce vaší hry na vaši oddělenost od NÍ. Z pohledu Podstaty jste ani nevznikli, takže není koho kam vracet. „Rozdělení“, „bdění – nebdění“ – to je jen takový žert Mysli… A dostat se PŘED celý ten žert – o to zde v zásadě jedině jde.

Stejně jen zrcadlím VAŠE představy o tom, jak má probíhat Probouzení… MUSÍM je zrcadlit – tím spíš, že také já nejsem.

Žádné mé já TEĎ není, protože vás oslovuje sama podstata VAŠEHO Vědomí. TEĎ je s vámi ve styku Existence sama. TA s vámi mluví. Je jako čisté vodní zrcadlo. Je beztvará. Ale vy chcete – vědomě i podvědomě, aby byla NĚJAKÁ, aby byla raději NĚKÝM. Rozumíte mi?! Jen ve vztahu k vám se stávám někým, i když jsem Sama Nicota, Věčné Vědomí.

Jsem určen a vytvářen VAŠÍM momentálním vztahem k Existenci. Mé já je směšnou iluzí.

Já jsou umělá a iluzorní jsoucna, která se vytvářejí v Nicotě jako víry. Jen svým zájmem o individualitu se děláme navzájem relativně skutečnými. V tomto moři nerozlišeného Vědomí může vzniknout nekonečně mnoho vzájemných pozorovatelů, bytostí, které na sebe s úžasem a překvapením hledí…

Jsme individuálními vlnami tohoto kosmického moře. A navzájem se neustále nutíme do pohybu – tedy do individualizovaného bytí, do bytí, sevřeného charakteristikami individua. Tím, že z oceánu vystoupí jedna vlna, rodí se automaticky všude kolem ní další vlny. Ale jen kousek pod hladinou jsme stále Jedním.

Být bytost je krásné, ale je to přeci jen poněkud povrchní záležitost, díváme-li se na věc z pozice poněkud jasněji uvažující Mysli. Hlubina Bytí je neměnná a stálá. Nestává se nikým a ničím. Zůstává věrná sama sobě. Je tím, čím je – navěky, navždy… O to bujněji a rozpustileji si samozřejmě hraje její povrch!

Zatímco se hladina Velkého moře Mysli zvlní do vzájemně bojujících nepřátel, hlubina zůstává NEUSTÁLE doslova božsky vřelá sama k sobě. Vypadá to doslova tak, že Hlubina Bytí sebe sama stále totálně objímá a miluje…

Když se bytosti o sebe tříští jako vlny ve svých bojích, vrhají se na sebe a bojují navzájem, jejich Podstata je přitom neustále absolutním způsobem spojuje v Jedno. Je krásné to zažívat, vidět.

Bytosti se mohou navzájem strašlivě nenávidět, mohou se urputně snažit jedna druhou zničit – a přitom stejně vždy zůstanou jen různými výběžky Jediného – Jediného! – totálního Já.

Každé individuální já je pouhý výběžek Jedné v sobě žijící Existence. Kdykoliv kohokoliv napadáš, napadáš pouze sebe! Ne v nějakém filosofickém významu – doslova, kvantově, FYZIKÁLNĚ.

Kdykoliv komukoliv odpouštíš, odpouštíš SOBĚ. Kdykoliv kohokoliv nenávidíš, nenávidíš – SEBE!

Není zde víc životů než Jeden – i když to tak nemusí na první pohled vypadat. Když ublížíš kterémukoliv zvířeti nebo člověku nebo rostlině – ublížíš v té chvíli SOBĚ. Je to tak prosté… Tvé já je jen nepatrný elastický pahrbeček, čnící dočasně z pláně Jednoty. JINÝ pahrbeče je „pavouk“, „štír“, „stonožka“…

Pokud se chcete osvobodit, je především nutné osvobodit se od té podivné a omezující představy, že tvé JÁ je jen titěrným lidským já. Musíte ŠIROCE rozprostřít pozornost, která je běžně koncentrovaná do pouhého jednoho miniaturního bílkovinného shluku. Pokud se vám TOHLE podaří – a zakotvíte mysl v této nové poloze, vyhráli jste Cenu Svobody. Zůstáváte TVOREM, ale už jím nejste omezeni! TO je vhodný stav, TO je vhodný způsob života… Utrpení se tak nesmírně sníží, nezmizí­ li ve vaší realitě vůbec.

Rozprostřít pozornost, ne ji nechat zkoncentrovanou pouze do jednoho malého organického panáčka – nebo čehokoliv jiného – TO je to věčně účinné a ve své podstatě vlastně docela prosté kouzlo osvobozující Mysl…

Stav Svobody je stav, kdy Mysl nekoncentruje svoji pozornost speciálně na ŽÁDNOU ze svých odnoží, ať je jí bytost nebo cokoliv jiného. Stav Svobody je stav, kdy je pozornost Mysli zaměřena ne na jednotlivé jevy, které si Mysl po bilionech vymýšlí, ale na samotný ZDROJ těchto jevů…

Chce-li být Mysl svobodná, musí se zaměřit na jádro Sebe. Zaměřit se do vlastního mentálního epicentra je kupodivu TOTÉŽ, co široce ROZPROSTŘÍT svoji pozornost do celé Existence. Zaměřením pozornosti na základní mentální existenci, která předchází všemu myslitelnému, svoji pozornost zároveň automaticky absolutně rozprostřeš do celého Bytí.

Mysl je vlastně pozorností samou. Mysl je pozorností Existence k sobě. Tím, že je pozornost zaměřena neochvějně na svůj zdroj, dojde ke spontánní anihilaci všech iluzí.

Pozornost vzniká právě tady a teď – vzniká ve věčné přítomnosti Absolutního Bytí. Pozornost je prvotní a ryzí síla Mysli. Každá změna v Bytí je identická s manipulací základní pozorností. Absolutně dokonalé myšlení Mysli o sobě JE pozornost upřená přímo do sebe, do svého zdroje. Absolutně pravdivé přemýšlení Mysli o sobě je realizováno tak, že Mysl obrátí CELOU svoji pozornost na tu část SEBE, v níž se rodí pozornost. Kruh se uzavře a stáhne se do bodu absolutního sebe – poznání Mysli. Mysl se vrací na počátek všech – naprosto všech – svých aktivit a představ.

Mysl se v probuzeném stavu doslova vrátí na Začátek Všeho – PŘED VEŠKEROU HRU. Jde před počátek času… Tento stav je přítomen v Mysli neustále. Chce-li Mysl sebe samu skutečně poznat, nemůže si současně něco vymýšlet, něco si o sobě namlouvat – a věřit tomu. Chce-li Mysl vědět, čím skutečně je, nemůže si s vážností namlouvat, že je třeba bytost. Má-li Mysl SKUTEČNĚ chápat sebe sama, nesmí věřit žádné ze svých představ.

Pokud chce Mysl samu sebe zažívat PRAVDIVĚ, nesmí použít ke svému uvažování o sobě žádnou šablonu. Nesmí myslet za pomoci žádného kódu, žádného naprogramování. Pokud chce Mysl zjistit, čím je, nesmí si o sobě v podstatě myslet vůbec nic… Alespoň ne nic zavazujícího. Pokud chce Mysl zažít stav své svobody, nesmí se dále programovat, nesmí k sobě přistupovat s jakýmkoliv předem daným, nastaveným přístupem a očekáváním.

Tím, že Mysl očekává, sebe samu vždy deformuje do podoby. Pak se setkává se Sebou ne jako s PODSTATOU, s ABSOLUTNEM – ale setkává se s tím, co očekávala, že potká. Vidí „Boha“, moře světů, cokoliv. Mysl se vždy potkává přesně v TÉ podobě, v níž samu sebe čeká.

Uvědomte si, že Mysl je Čiré Nic. Není nic elastičtějšího a přizpůsobivějšího samo sobě a vlastním představám o sobě, než toto Nic. Toto nekonečně živoucí, z ničeho nesestávající Ryzí Bytí.

Mysl se PODDÁVÁ všem svým představám o SOBĚ. Je vždy tím, čím chce sama pro sebe být. Pokud chce vaše Mysl DOOPRAVDY poznat čím je, nesmí po sobě nic chtít. Nesmí o sobě nic „předem“ vědět – nesmí si o sobě nic myslet. Nesmí trpět představou, že NĚCO o sobě ví. Že ví, JAKÁ je a ČÍM je.

Mysl nesmí sebe sama dokonce pozorovat ani skrze blánu jakékoliv paměti, chce-li SE uzřít ve své podstatě, protože paměť ji také velice omezuje a vymezuje. Paměť je očekávání, nasměrování. Jste vymezeni nesčetnými modely, vzory a šablonami postojů k sobě… Paměť brání vašemu Vědomí, neboli Základnímu Bytí, poznat se. Deformuje vás v něco jiného než TEĎ jste.

Pokud si myslíte, že něco – cokoliv – o sobě jako o Vědomí „víte“, nemůžete se sejít s PRAVOU Skutečností. Dokud berete NĚCO – je úplně jedno co – za bernou minci, nemůžete potkat Skutečnost.

SKUTEČNOST je zde stále – je přímo ZDE, je blíž než COKOLIV! A zároveň je neuvěřitelně plachá. Každá neupřímnost Mysli k Mysli ji zahání nekonečně daleko.

Sděluji vám to, co možná ještě dnes a v tomto století a možná tisíciletí ještě nemáte slyšet. Patrně byste si měli dál hrát – hrát si na to nebo ono – na šamany, na mimozemšťany, na lidi a duchy. Měli byste si hrát podivné hry na „avátary“ a „nevědomé“… Ale koneckonců – proč vám náhle nezjevit uprostřed tohoto groteskního hemžení Pravdu?

Mluvím k vám NYNÍ jako sama Existence, ne jako nějaké já. Je zde promlouvající bytost, ale to nejsem já. Mluvím-li k vám, mluvím k SOBĚ – to je vše…

Vy zde nejste. Vaše přítomnost je jenom hra. Je zde pouze Existence, neboli absolutní Já. Je zde Jediná Mysl. Není nutné jít „za“ mysl jak říkají vaši myslitelé… STAČÍ poznat Mysl!!! Kdo na vaší planetě ji poznal? Kdo se s Ní – Věčnou – ztotožnil? NIKDY zde nic takového nebylo. Nedošlo k Jejímu skutečnému poznání. Došlo jen k náznakům ztotožnění se s Ní – a to je vše!

Vidím v tomto TEĎ celou vaši takzvanou minulost jako malý předmět na dlani. Milion let je nyní méně než sekunda. Milion let je bezvýznamný. Tím spíše pár tisíc let. Na Zemi bylo už mnoho „civilizací“ a vy, protékaje formami jako voda, jste se opětovně dotýkali vlastního Středu, své Podstaty… Ale nehledejte Osvícení v minulosti, je vždy JEN přítomné! Je vždy nekonečně svěží a mladé.

Žádná moudrost věků neexistuje. Věky neexistují. Je zde jen tato chvíle. Ta vytváří kvůli naší nepozornosti odnože, kterým říkáme minulost nebo budoucnost. Minulost je bezvýznamná. Je to jen špína za nehtem vaší duše.

Teď víte, že se lze probrat ze snění o „mnohých“ – a zakotvit Mysl ve Skutečnosti. Lze dál fanaticky věřit ve HRU. Proč ne? Možnost probudit se je stále zde a bude tu vždycky. Byla zde před sekundou, před milionem let – a za milion let nebo za sekundu tu bude také. Není opravdu proč se bát…

Vše je v dokonalém pořádku – už TEĎ – a VŽY. Můžeme samozřejmě věřit, že to v pořádku „není“ – a trpět tím. PRAVÉ SKUTEČNOSTI se to ale vůbec netýká.

Já jsem – a tedy myslím. Protože Existence je synonymem Myšlení. Existence je myšlení – a NIC dalšího… Existence je urputné přemýšlení NIČEHO o sobě.

Mohu jako Nic myslet ABSOLUTNĚ – a tedy i BÝT absolutně. A mohu také o sobě jako základní NIC přemýšlet mělce, zmateně – a pak budu člověkem nebo třeba nějakým bohem – a tak podobně…

Buď o sobě NIC přemýšlí JASNĚ – a PAK je takzvaným Absolutnem Vědomí – a nebo o sobě přemýšlí nějak divně, zúženě – a pak je pro sebe jakoby něčím jiným.

NIC se na sebe může dívat přímo nebo oklikou. Dívá-li se přímo, je Absolutním Bytím. A dívá-li se oklikou, je takzvaným relativním bytím. NIC může může své postoje k sobě libovolně střídat a měnit.

Co je to já? Je to čiré NIC, které se PRÁVĚ TEĎ během této promluvy snaží dva základní způsoby svého sebe­ nahlížení – neboli svého bytí – spojit v JEDEN. Řeknu vám – sobě: je to skutečně královská zábava, tento VĚČNÝ HON na NIC, na sebe sama…

Upoutávám vaši pozornost, abych ji rozpoutal. Ukazuji vám malé, bezvýznamné iluze – šamany, mimozemšťany, jiné světy… A když se na ně vaše pozornost upne, pošlu ji do vroucí pece Prázdnoty. Pošlu ji do TOHO, čím jste…

Přidržuji před vámi pastelově barevné balónky mimozemských lodí, nebo dokonalých světů. Je to jen druh hypnózy – a nic jiného. Ale zatímco je na tyto iluze fixována vaše pozornost, vedu vás k Propasti, na jejímž dně na vás číhá Věčnost – vaše pravá a trvalá Identita. Tak už to Mysl sama se sebou dělá. Tak to je…

Jistě, že je zde vždy nebezpečí, že se necháte nachytat různými triky a do PROPASTI POCHOPENÍ se bohužel – nezřítíte. Bonbóny, určené k přilákání Mysli, která si občas kdoví proč namlouvá, že je malými kosmickým dětmi, MOHOU být do nekonečna žužlány… Ano, TO se samozřejmě může dít. A proč NE?

Ale i pokud podlehnete trikům a nesčetným eskamotérským kouzlům Prázdnoty, budu se snažit odvést vás zpět do toho místa ve vašem JÁ, kde se konečně můžete setkat se SEBOU…

Iluze vždy poznáte podle toho, že si přisvojují důležitost a vážnost. V živné půdě duševní lenosti a v mysli plné strachu z přemýšlení se JAKÉKOLIV iluze rozrůstají v arogantní božstva.

Když pozemšťané poníženě oblizují svá božstva, lepí se na ně po milionech jako mouchy na sladké mucholapky. NEVĚŘIT naprosto v nic! TO je jediné řešení Problému Mysli. Nevěřit ani v geny, v těla, v jakékoliv bohy, v jakékoliv programy! Nevěřit v mistrnou síť iluzí – dokonce ani v SYSTÉM opírající se o energetická centra, „čakry“ – čili specielně zúžené okruhy pozornosti Mysli. Nic existujícího není skutečné.

Energetická centra samozřejmě EXISTUJÍ – a právě proto jsou neskutečná. Existují v totálním Nic, které je Absolutním Vědomím.

Ocitl jsem se v cirkuse a abych mohl oslovit publikum – dělám šaška. JINAK by mě totiž Vědomí v tomto cirkuse vůbec nevzalo na vědomí!

Předstírám organickou bytost, předstírám něco. Jsem pro vás záměrně NĚCO, které žije na Zemi. Upoutat roztěkanou mysl – o TO mi ale JEDINĚ jde! Fixovat ji na něco – a pak ji odvést do NIČEHO.

Osvobodit Mysl z této těsné iluze, kterou si na sebe sama vymyslela, ať už jí říká svět nebo časoprostor nebo já – to je úkol, který mám. A to vyžaduje použití určitých speciálních strategií… Jsem jen šašek v manéži, žonglující před vámi – v různých svých podobách – barevnými míčky. To je vše. Trvá to už staletí, tisíciletí… Ukazuji se vám v podobě Buddhů, mimozemšťanů, svatých – jen abych upoutal vaši pozornost a mohl vám následně ukázat TO, co vám SKUTEČNĚ ukázat chci: to nezměrné, modré, celistvé nebe nad šapitó…

Odvést Mysl do bezpečné vzdálenosti od všech šaškáren – a vypustit ji do zcela otevřeného, nekonečného prostoru – o TO tu jde, o to – a JENOM o tohle.

Pokud je Mysl ochotná o sobě alespoň chvíli hlouběji a jasně uvažovat, okamžitě se naplní nezměrným klidem a blahem… Mým úkolem je VYVÉST Mysl z tohoto virtuálního cirkusu a pustit ji TAM, kde může ZAČÍT důstojně se zaobírat sama sebou.

Nejde o to přestat se bavit. Jde o to ZAČÍT se DOOPRAVDY bavit!

Mysl si právě teď hraje a ukazuje se mi v podobě vás – lidí. Možná, že sama sobě předstírá, že JAKOBY tenhle virtuální cirkus ještě nechce opustit. Ale ONA ho opustit CHCE! Kdyby skutečně NECHTĚLA, nebyl bych přece teď tady! Nebyl bych TÍM, které teď mluví.

Na lidi si hraje jen část vašeho Vědomí. Tato část řádí a chce se mnou možná zatočit… Jiná, daleko podstatnější část vás samých mě naopak úpěnlivě a opakovaně žádá, abych jí pomohl osvobodit se.

Není zde jediný objektivní důkaz jakékoliv reality. Neexistuje sebemenší skutečný důkaz existence formy, nebo časoprostoru. Není žádný důkaz existence takzvané minulosti, ale ani současnosti. Neexistuje dokonce sebemenší důkaz naší vlastní existence zde a teď. Tak to prostě je – vždy dojdeme jen k tomu, že zde SNAD JE hrající si Mysl.

Když se skutečně pozorně zahledíme na jakoukoliv věc, kterou jsme brali vážně, začne se rozplývat… Když se rozhlédneme naprosto pozorně, vidíme, že okolí zmizí. Zůstane opět jen Mysl. A když se s maximální pozorností díváme na sebe, zjišťujeme, že jsme tu vlastně nikdy nebyli. Kde nic, tu nic – TO je závěr Mysli, která SE pozorně prohlíží.

Každá popsatelná realita je lež. Je to lež, kterou Mysl jen chytrácky ohlupuje samu sebe. Neexistují žádné vesmíry ani planety. Není žádné „někde“. A konečně – neexistujeme ani my. Není zde žádný někdo. TO VŠE je jen dílem mocné obrazotvornosti Mysli.

Popsatelné reality jsou zanedbatelné. Soustřeďujte pozornost Mysli na její ZDROJ – a pochopíte rychle VŠE. Je to jednodušší, než se zdá – v celé své složitosti. Bytí je jen geniálně jednoduchá složitost Ničeho.

Pokud vytrvale a jasně myslíte, vaše pevná realita se začne automaticky rozpadat. Rozpadá se, protože VY se začínáte integrovat, protože VY se zpevňujete. Pokud bdíte, všechny závazné reality nad vámi ztratí veškerou moc – nejste už „zde“ ani jinde. Nejste v „této“ nebo naopak jiné konkrétní situaci. Vaše Mysl odmítá hrát sama se sebou primitivní hry na závazné reality, na časoprostor, na formu. Nejvyšší magií je jasné uvažování.

Neexistuje vyšší siddhi než myšlení. Vy všichni jste vysoká inteligence Ničeho. A tato inteligence je buďto ochotná nechat SE UŽÍVAT nebo NENÍ.

Kosmickou superinteligenci není nutné získávat, MY jsme tato inteligence. Stačí podívat se do SEBE – a je nám jasné, jaké máme možnosti. Svléct se z časoprostoru, prohlédnout tento koncept formy a vyklouznout z něj – to je možné JEN díky jasnému a hlubokému myšlení, které je nejvyšší praxí a jedinou SKUTEČNOU praxí vůbec.

Rozhodnutí Mysli mají absolutní praktický dopad. Myšlení je jediná praxe. To je zřejmě ta nejdůležitější věta ve vesmíru. Pokud ji pochopíte – máte už vlastně teď vyhráno.

Mysl může v sobě samé učinit skutečným cokoliv. Může si myslet, že se stalo to a ono… a nebo se může rozhodnout, že si to myslet nebude. Víře Mysli v to, že se něco stalo, se říká minulost. Bdící Mysl minulost vůbec nepotřebuje, je pro ni zbytečná. Nebdící Mysl je rozporcovaná do nyní a dříve. Mysl nemá minulost – je absolutní přítomností.

---

Sdíleno z webových stránek INFORMACE ODJINUD:

http://www.informaceodjinud.estranky.cz/clanky/informace-odjinud/jsme-vsim-a-zaroven-nicim.html

Původní zdroj zde: https://www.facebook.com/princeznabojovnicexena/posts/1629868613946330:0

Diskuze