Kdo vidíš sebe lepším, než jsi?

Rozum nemůže obsáhnout vše, co nám svět a život nabízí k řešení, nemůže dělat konečné závěry, pokud je zaměřen pouze na bdělý stav bytí. Rozum, ačkoliv je důležitý stejně jako vnitřní moudrost, sám nikdy nepřekoná mezníky rozumu. Zrovna jako člověk nepřekoná sám sebe, dokud se nepodívá na svůj život pomocí hlubších mystických vhledů vlastních, nebo nadčasových vhledů mystiků všech dob, těch neotřelých  a odvážných badatelů, kteří po mnoha letech intenzivního bádání dokázali propojit mystiku, různá duchovní učení a exaktní vědu s filozofií. S takovou filozofií, která nepoužívá zastíracích manévrů v podobě složitých slovních spojení a obyčejnému člověku nesrozumitelných vět poskládaných do nesrozumitelných prohlášení. S takovou filozofií, která používá čistých, ničím nezkreslených myšlenkových a smyslových vhledů spojených s nadčasovým konstatováním, že VESMÍR je ve své podstatě MENTÁLNÍ, a že lidské myšlení ani MYSL sama není omezena hmotným, pozemským tělem.

• Rozumové úvahy, založené na prostorovém vidění, přechází ve skutečné poznání ve vzácných okamžicích tajemných vhledů do lidského bytí.
• Bytí, které je skutečné stejně, jako je snové. Každá jedna inkarnace, v hmotném prostředí nejhrubšího zrna, je sen individuálního vědomí v nekonečném snu univerzálního Vesmírného Vědomí.
• Přitom individuální vědomí má navíc ještě své vlastní sny v čase nočního spánku, které dotváří jeho skutečnost v právě prožívané realitě.

Jemnohmotné spánkové STAVY, v podobě snů, odehrávající se v pásmu FREKVENCÍ nesouvisejících s pozemským časem, jsou stejně skutečné jako bdělé (a přece též svým způsobem snové) bytí v čase a prostoru. V prostoru vyznačujícím se smysly vnímatelnou hmotou. Hmotou vibrující na frekvenci, která stanovuje míru její zdánlivé a přece skutečné – smysly vnímatelné pevnosti, pestrosti a barevnosti. Cokoliv v přírodě je hmotné, včetně lidského těla, má určitou formu, jejíž základ vznikl mentálními procesy odehrávajícími se na úrovni bezbřehého Vesmírného Vědomí. Formu, která se viditelně projevuje, pouze pokud je přítomen vnímající POZOROVATEL.

Za jediné mezníky, které stojí před rozumem a zároveň vytváří přechodové portály mezi hrubohmotným a jemnohmotným světem, můžeme považovat frekvence vnímání, kterých je schopen dosáhnout lidský mozek v bdělém stavu. To ale neznamená pochybovat o skutečné existenci hmotného světa a projeveného života. Vědomí člověka, ani mysl člověka se nenachází uzavřena ve hmotném těle. Člověk jako takový je dokonale vystavěným produktem Vesmírného Vědomí, a každá individuální bytost, každé jedno lidské tělo, každá duše zrozená v té které inkarnaci, je součástí představ nesmrtelného individuálního vědomí. Lidské tělo je tvořeno a přetvářeno prvotně uvnitř individuální mysli.

Mysl není uzavřena uvnitř těla, není vymezena žádnou hranicí, ani šedou kůrou mozkovou, mysl není ohraničena ani lidským zrakem vnímaným, pozorovaným prostorem – mysl sama je pozorovaným prostorem.

Mysl vytváří tento prostor se vším, co je v prostoru obsaženo, včetně hmotného lidského těla, včetně dokonale zkonstruovaného lidského oka, které umožňuje mysli dívat se na výsledky svého vlastního, mentálního tvoření – uskutečněného slovem a představou, a to především ve spojení s citem a emocí. Představa je to, co mysl staví před sebe, představa je prvotní mentální substance sebevyjádření nesmrtelného a ničím neomezeného vědomí, jehož nástrojem pro výstavbu hmotného stavu věcí v prostoru je právě ničím neomezená mysl „nesmrtelného člověka“. Člověka, který se i v čase mezi jednotlivými inkarnacemi podílí, společně s celou škálou dalších vesmírných/astrálních bytostí, na výstavbě jednotlivostí pozemského světa a vesmíru jako celku. Aktivní vědomí (galaktického) člověka, jeho mentální podstata, je stále činné a schopné prožitků i v čase, kdy opustí svět hmoty zakoušený smyslovým, prostorovým vnímáním. Vše, co vidíme v okolním prostoru, se nachází mimo hmotné lidské tělo samo umístěné v témže prostoru, ale nikoliv mimo lidskou mysl, protože MYSL nemá stanovené žádné konkrétní místo v tomto prostoru. Přesto anebo právě proto jsou veškeré prostorové jevy a s nimi propojené vjemy především mentálního charakteru.

Uvědomování si, že SLOVO tvoří to, co skutečně ve své nejhlubší podstatě vyjadřuje, a že mysl vytváří to, co ve výsledku vyvstává před lidským zrakem, je podstatou Nového Věku. Vesmír je neustále vytvářen duševní a mentální aktivitou, vírou i pochybnostmi, všech kdy žijících lidských bytostí, napříč všemi pozemskými i nadpozemskými astrálními a vyššími galaktickými světy. Vše zde řečené je pouze základní vědomost použitelná pro hlubší mystické vnímání několika úrovňových vesmírných realit.

---

–— SKRYTÁ NAUKA ZA JÓGOU—

Paul Brunton: „Faktem je, že většina lidí si plete svou pokožku se svou myslí. Nechápou, že vzdálenost mezi povrchem jejich těla a nejbližší věcí rozhodně není vzdáleností mezi touto věcí a jejich myslí. Hlavním omylem je zaměňovat mimotělesnou existenci za existenci mimomentální. Mysl bezděčně promítá své vjemy do prostoru a pak se dívá na věci, které sama vytváří.“

PODSTATOU NOVÉ DOBY JE SPOJOVÁNÍ ROZDĚLENÉHO

Spojování vytvoří očekávané změny, změna je pohyb a je nosným pilířem stability. To však neznamená přesvědčovat věčné nespokojence a ty, co vidí ve všem a všude jen chyby, a vidí chyby na druhých, o jakémkoliv osobním přesvědčení. Co spojit se má, spojí se už jen tím, že se každý jedinec bude věnovat svému osobnímu rozvoji, kdo bude chtít následovat příklady, přidá se sám. Pilířem nové doby je vnímavost hloubky pocitů spojených s tělesným a smyslovým prožíváním prostorové dimenze uzpůsobené pro život v hmotném těle, soustředěnost, nenucenost a nepřipoutanost, prožívání celku, hledání souvislostí, a nakonec i spokojenost a radost. Člověk nové doby bude čím dál více schopen dosáhnout mystických vhledů do podstaty světa a vesmíru a tím i tajemství lidského bytí. Člověk nové doby překoná – svými činy – nejlepší myslitele všech dob, myslitele, jejichž vhledy konečně najdou všeobecné ocenění a zužitkování v tom okamžiku, kdy na to bude člověk dostatečně připraven. Pilířem nové doby je syntéza – všude a všeho ve všem a všeho se vším.

Zatím co se kyvadlo světa i našich životů v hmotném prostředí doposud vychylovalo spíše na stranu analyzování oddělených jednotlivostí, pokusme se společně toto kyvadlo vychýlit na stranu syntézy – spojováním rozděleného. Důležité je zde slovo SPOLEČNĚ. Samostatně jsme používali, (někdo i po několik věků a po několik životů), různé metody zkoumání, utvořili jsme si jedinečné úsudky o stavu světa, snažíce se objasnit podstatu všech jevů pozorovatelných i skrytých lidskému zraku. Společně můžeme prozkoumat a propojit naše teoretické i praktické poznatky a z nich vycházející osobní závěry a učinit je obecnými, a všeobecně přijatelnými. Jde především o sdílení osobních zkušeností, které je možné získat nikoliv pouhým shromažďováním informací, ale teoriemi převedenými do praxe – do života. Abstraktní činnost je jedna věc, ale konkrétní činnost, kdy to, co myslíme, také uděláme, kdy to, co myslíme, také žijeme, je věc druhá. Jedinečné osobní sebereflexe budou mít ten správný užitek, pokud se vzájemně propojíme, je to jedna z cest, jak se neodchýlit od společného cíle – pozemského člověka – stát se opět člo-věkem galaktickým. Jsou pryč doby, kdy mystikové uchovávali dosud nepublikovaná data o pravdách tohoto světa v tajnosti. Zainteresovaní lidé vědí, k čemu již nová doba dozrála a k čemu teprve dozrává, a očekávají od jednotlivců i různých institucí vzájemné pochopení a propojení. Původní duchovní etapa galaktického projektu ČLOVĚK, v pozemském čase počítaná po eonech věků, přešla v etapu materialistickou, kterou bylo nutné projít, aby opět nastala nová etapa duchovní – oBOHAcená o nové poznatky a nové životní zkušenosti.

OTÁZKA: „KDO VIDÍŠ SEBE LEPŠÍM, NEŽ JSI“, NENÍ VÝTKOU 

Naopak je povzbuzením a je výzvou. Ačkoliv tato otázka může být vnímána i tak, jak vyznívá. Ale může být položena i jinak: Kdo vidíš sebe ve svém nitru lepším, než jsi, protože nedokážeš svou nově objevenou podstatu ve svém okolí naplno a bez připoutání k minulosti projevit? Třeba z toho důvodu, že tě tvé okolí vnímá stále ještě podle starých programů, nebo proto, že máš pocit, že ti vnější okolnosti nedovolují projevit se ve své pravé podstatě? Kdo sebe vidí lepším, než je, zřejmě již vnitřně dokázal myšlenkovou analýzou rozkrýt jednotlivosti své osobnosti, všechny povahové a charakterové znaky a stavy spojené s mentálními procesy uvnitř i vně svého vědomí. Ale možná ještě nedokázal tyto jedinečné poznatky o sobě samém naplno včlenit do běžného života. Analýzu sebe sama prováděl v různých životních etapách. Získal nové vědomosti. Dokázal je sám pro sebe moudře interpretovat. A nyní si uvědomuje, že přišel čas využít skryté vnitřní moudrosti v osobním životě, a tím i naplnit před-životní plány své duše. Nepotřebuje již pouze analyzovat, chápe smysl opačného postupu, a syntézou rozděleného, spojováním jednotlivostí odhodlán je nastoupit cestu od částí k celku – k jednotě strukturované z dílčích jednotlivostí a skrytých vazeb mezi nimi.

VNITŘNÍ MOUDROST – PRIMA ŽIVOT

Roviny teorie a praxe není jednoduché překonat, není jednoduché překonat „vzdušné zámky“ vystavěné jak v materialistické vědě, tak v mystice, esoterice či různých duchovních vědách. Je nemnoho osobností, které to v minulosti skutečně dokázali. A není jednoduché vybrat si takové světové dílo, které má charakteristiku zdánlivé nepřekonatelnosti – v poznání a nesmírné moudrosti autora – filozofa a mystika v jedné osobě. Jedním z nemnoha takovýchto osobností je Paul Brunton, jehož dílo vyžaduje spoustu trpělivosti i odhodlání k důkladnému prostudování. Jeho vědění je skryté především ve dvou obsáhlých svazcích s názvem „Skrytá nauka za jógou“.  Celoživotní bádání skutečných mystiků nebylo uskutečněno proto, aby vyznělo do prázdna, bylo uskutečněno proto, aby nejen jednotlivci vnímající probíhající změny na Zemi ale lidstvo jako celek bylo s jejich moudrostí v tu pravou chvíli obeznámeno.

— SKRYTÁ NAUKA ZA JÓGOU—

Paul Brunton: „Čas a prostor jsou jeden v druhém obsaženy, jsou vzájemně na sobě závislé. Neboť my vidíme předměty v prostoru odděleně, a proto postupně, tudíž v souhrnném časo-prostorovém rozměru. Naopak, kdybychom nemohli v prostoru odloučit zemi od slunce, neměli bychom žádný prostředek pro měření času, ani žádný otáčivý pohyb, kterým bychom jej mohli zaznamenávat. Tak všechny naše vjemy jsou ve vzájemném časo-prostorovém vztahu. My je zprostorňujeme tím, že je bereme libovolně ze čtyřrozměrného kontinua, kde čas a prostor jsou trvale spojeny. Časo-prostorové kontinuum je základem, na kterém spočívá veškerá naše zkušenost o světě.

Není třeba, abychom se dali zastrašit hrozivým zvukem slova „kontinuum“. Slovo „kontinuum“ se dá vysvětlit, víme-li, že prostor a čas jsou ve vztahu k mysli pozorovatele, a že toto kontinuum je jaksi neodlučitelně smíšeno se samotnou myslí. Časo-prostor je nakonec matematickou představou, pojmovým obrazem, a tudíž mentální věcí.

Jak je možné, že se nám zdá, že nacházíme čas a prostor jako oddělené skutečnosti? Je to proto, že je mysl nevědomky vyjímá a do určité míry odděluje od sebe samé, a pak je libovolně na sebe vkládá jako objektivní objevy. Struktura světa závisí tedy částečně na struktuře mysli. Nesmíme přehlédnout, že mysl nám stále tlumočí svět, že neustále pracuje v pozadí každého měřeného pohybu v čase a každé vymezené věci v prostoru. Nejzazší bod, ke kterému věda došla, je, že časo-prostor je poslední matricí, která tvoří předměty a události, jež se vynořují do existence; je jak jejich tajemným zdrojem, tak čtvrtým rozměrem hmoty. Když však pochopíme, že sám časo-prostor je neoddělitelný od mysli, uvidíme směr, jaký bude muset věda sledovat prostřednictvím dalších výzkumů a objevů. Čím déle váhá učinit tento krok, tím větší bude množství důkazů, které se jí postaví tváří v tvář.“

---

VZÁJEMNÉ SDÍLENÍ

Nedávno napsal jeden čtenář pod jiný článek níže uvedený komentář, který vnímám jako jednu z „KOUZELNÝCH BRAN“, jako jednu z cest, kterou se můžeme jako jednotlivec i jako lidstvo vydat. Následující slova jsou hodna přemýšlení, třeba v meditaci, v těchto slovech je skryté tajemství:

„Měl jsem sen, nádherný Nový svět, tvořilo se zde myšlenkou, ten sen se opakoval. Měly ho i mé děti, povídali jsme si o něm. Ten sen se stával více a více skutečný a ona realita zde se stávala oním snem. V tom novém světě nám stačilo spát jen 2 hodiny za ty 2 hodiny jsme mohli být klidně 24 hodin v starém, nyní již snovém světě. Tak uskutečnil onen přechod…“

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze