Vina se vine životem tím víc, čím víc je mysl zavinutá v úzkosti a ve strachu

Otázka viny souvisí s (mravní) odpovědností za rozhodování a jednání, s vinou souvisí pojmy jako je odplata, odsouzení, odpuštění, nebo svoboda a povinnosti. Pocit viny je prožitkovou, emoční zkušeností, pokud je pocit viny velmi intenzivní a v lidském nitru uzavřený, může docházet k sebepoškozování (na úrovni duševní a psychické). Vina v rovině vnitřního prožívání vypovídá o pochybení nebo o selhání, které si člověk (oprávněně) uvědomuje, nebo se pouze domnívá, že selhal a proti někomu nebo něčemu se provinil. Vina se vine životem tím víc, čím víc je mysl zavinutá ve vině a ve strachu z dalšího selhání.

Z pocitu viny je nutné se uzdravit

Před čím se nemáme na pozoru, to nás polapí do mentálního zajetí, k čemu se upínáme, to zůstává přítomné. Vyrovnání se s vinou je důležité pro vnitřní klid. Pocit viny za to, že jsme pro někoho mohli udělat víc, než jsme udělali, je forma sebe-trestání, ztrácíme tím duševní i fyzickou energii. Každý nese odpovědnost sám za sebe, přejímat na sebe pocit viny za čin, kterého se dopustil někdo jiný, je na osobní energetické úrovni stejně nepříjemné. Lékem, na sebe-trestání se pocitem viny, je vždy odpuštění. Výčitky jsou nástrojem sebe-trestání, ač si někdo může mylně myslet, že jsou nástrojem pokání. Nedělat chyby a nedopouštět se omylů, nic bychom se nenaučili. Řešením pro vypořádání se s pocitem viny je sebereflexe, rozhodnutí přiznat chybu, omluvit se, odpustit si, poučit se a zapomenout (bez výčitek). Sebereflexe umožňuje zaujmout odstup vůči vlastním myšlenkových pochodům. Vina reflektuje prožívání minulých prohřešků, můžeme je vyhodnotit jako zkušenost, kterou se rozhodneme neopakovat. Často je to tak, že se poučíme ze svých chyb na základě nepříjemných vnitřních prožitků, které už si nepřejeme nikdy zažít. Ale ne vždy je to takto jednoduché.

Pocit viny různé intenzity se může týkat něčeho, co jsme nedopatřením nebo vědomě zavinili. Pocit viny se může objevit, pokud jednáme ve vlastním zájmu a snažíme se prosadit něco, s čím okolí nesouhlasí. S vinou souvisí výčitky, pokud například vědomě „žijeme na cizí účet“, pokud jsme chronicky nedochvilní, neplníme sliby. Někdo může dokonce trpět pocitem viny za to, že je spokojený a má dobrou náladu, v tom smyslu, že dostatečně zkroušeně nereaguje na okolní svět, který se utápí v různých problémech. Velmi psychicky náročné je, pokud kritika často zažívaná v dětství je spouštěčem sebeobviňování se za všechno možné a při každé příležitosti. Dokonce pocit během určité aktivity, že děláme správnou věc se později může proměnit v pocit viny. Zde už je ničivý pocit viny běžnou součástí proudu subjektivního vědomí, ačkoliv je život o tom, že různým chybám se nevyhneme. Člověk sám sebe odsuzuje za svou domnělou nedokonalost, neubrání se nutkání sám sebe pranýřovat, připadá si osamocený a bezcenný. Často svá pochybení a břímě následků komentuje slovy „zasloužím si to“. Zde už se dotýkáme složitosti lidského nitra, které může trpět vinou „neurotickou“.

Osudová vina může být velmi sužující, souvisí s okamžiky, které bychom si přáli vrátit v čase, člověka sužuje spousta nepříjemných myšlenek, obzvlášť pokud si uvědomuje bolest, kterou způsobil někomu druhému. Vyrovnání s osudovou vinou spočívá v porozumění dané situaci v širších souvislostech, v přijetí a odpuštění sám sobě. Můžeme prosit druhé o odpuštění, ale odpuštění sám sobě je vždy na prvním místě. Někdy se jedná o situace, kdy jsme udělali vše, co bylo v daném okamžiku v našich silách, přesto nás trápí pocity viny. Často se můžeme potýkat s pocity viny, které se v podobě různých výčitek dostaví až s pohledem do minulosti, nebo s tím, jak se člověk s přibývajícím věkem vyvíjí. Jedná se o různé životní okolnosti doprovázené osobním neúspěchem. Jedná se také například o přístup k vlastním dětem v čase jejich dětství, kdy až po letech nabýváme dojmu, že jsme spoustu věcí dělali špatně. Přitom to často bývá tak, že v dané době nás ani nenapadlo, že není vše v pořádku tak, jak by mělo být.

Někdy můžeme mít paradoxně pocit viny za to, že někomu ze své minulosti nedokážeme odpustit něco, co nám kdysi ublížilo. Vinit druhé, pokud nám bylo ublíženo, je zřejmě jednodušší než odpuštění. Někdy čelíme setkání s viníkem, který žádnou vinu necítí, například je přesvědčený, že činí tak, jak činí pro dobro druhých. Nechápe, co je na jeho přístupu k druhým lidem v nepořádku. Záleží také na míře provinění, na četnosti různých provinění. Přesto bychom se měli vyvarovat obviňování druhých, především pokud to „máme ve zvyku“ a přitom se nás dané záležitosti osobně nijak nedotýkají. Smutné je pokud se v záležitostech, které patří do minulosti, neustále přehrabujeme a dohadujeme se, kdo za co může, kdo je viník, a komu náleží nálepka oběti.

S pocity viny, které v sobě neseme, souvisí lítost a beznaděj v souvislosti s tím, že nemáme možnost své neúspěchy napravit nebo odčinit. Špatné svědomí potom někdy bývá doprovázeno vědomou snahou odčinit svou vinu dobrými skutky. Pocit viny tak bývá nahrazen pocitem zadostiučinění, že vina byla odčiněna vlastní aktivitou. Nebo se naopak přihodí něco nevědomého, spontánně někomu pomůžeme, různé synchronní příležitosti, nesouvisející s původními příčinami našeho pocitu viny, k nám zpravidla často přicházejí „jakoby náhodou“ a záleží jen na nás, jak na ně zareagujeme. Přinášejí nám možnost nalézat vlastní sebe hodnotu, uvědomovat si, že odpuštění má mnohem větší sílu a hodnotu než „naučit se svou vinu nést na svých bedrech“.

Zobrazit elektronické a tištěné knihy Psychologie chaosu

Pokud se trápíme různými vinami doprovázenými vnitřním smutkem a „stíny na duši“, které ze sebe nedokážeme setřást, potom si ve vlastním životě odpíráme radost a náš život se stává neplnohodnotným. Náchylnost k obviňování se za všechno možné a nepřijetí faktu, že nejsme bezchybné bytosti, nás může spoutávat v okamžicích, kdy se pro něco důležitého rozhodujeme. Zůstávat uvězněni v pocitech viny a v tíživém strachu, který nám zabraňuje pohnout se z místa (svého uvěznění), znamená přehlížet a neuvědomovat si duševní stagnaci a odcizení se sám sobě. Chronický pocit viny, úzkost, strach a trápení se výčitkami nás odpoutává od své duše, snadno s její energií ztrácíme kontakt. Energii duše můžeme vlivem svých úzkostí upozadit, nenaslouchat, ale stejně nás nenechá v klidu dokud se nevyladíme na její vzácné kvality, které nás učí včas rozpoznat, že odolnost vůči duševní bolesti má své hranice.

Upřímné odpuštění je čistý úmysl a čistému úmyslu se čas a prostor uzpůsobí tak, aby byl naplněn účinek odpuštění a láskyplného sebe přijetí.

Zkoumání pocitů viny bývá neúplné a chybné, pokud máme černobílé vidění (vidíme jen „světlo“ nebo „temnotu“ a nic mezi tím). Proto se nám nedaří různé viny, které často ve skutečnosti žádnými vinami nejsou, náležitě zprůhlednit a sám sobě prominout. Důležité je se s odstupem času zaměřit nikoliv na racionální pohled na vinu nebo sebeobviňování, ale na vnitřní prožívání, na autentické emoce, které s dřívějšími prožitky z minulosti souvisí. Uvědomovat si, zda je pocit viny podložený něčím skutečně reálným, nebo zda nevychází pouze z (úzkostných) představ, z domněnek, z negativního hodnocení sebe sama. Hledání důvodů, příčin, následků, hledání viny a viníků může být uzavřeno v okamžiku, kdy připustíme pomíjení viny v čase, kdy se nám podaří najít, zahřát a uzdravit své srdce. Abychom dokázali plnohodnotně žít a uvědomovat si každý pocit vděčnosti, pocit naplnění, pocit sebelásky, vnitřního štěstí a radosti.

Související články: Je možné zbavit se strachu, obav a úzkosti?, Rozhodni se a nedovol barvám života popelavě zešednout, Citové bariéry a vznik životních vzorců

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Diskuze