Vnitřní dítě – dovolme si vrátit se ve vzpomínkách do opojného stavu dětských let

Velkou trýzní pro člověka je, pokud své vnitřní dítě popírá, nebo své vnitřní dítě „nechá zemřít“, což znamená, že jeho energie vyhasne, například tím, že v sobě potlačíme veškeré vzpomínky na dětství. Potlačíme-li v sobě nepříjemné vzpomínky na dětství, potlačíme zároveň i ty krásné a naplňující. Život je utkaný z vláken světla, a vše v něm, včetně vnitřního dítěte, pulzuje v záři světla nebo skomírá ve stínu. Tyto stíny jsou součástí našeho emočního těla a hlubinné sféry podvědomí.

Někdy nás životní okolnosti přimějí učinit vhled do energie vnitřního dítěte, do jeho nerealizované, neživé úrovně jeho potenciálu. Energie dětských zranění se ukládají v podvědomí, nejvíc postižené období bývá do sedmi let dítěte, (vzhledem k sedmiletým životním cyklům). Pokud nás i v dospělosti doprovází například stíny nedostatku lásky v dětství, tak je to právě ta nerealizovaná úroveň, po které naše vnitřní dítě ve své osamocenosti prahne.

Realizace této skryté úrovně může proběhnout tak, že s ním vstoupíme do kontaktu, že své vnitřní dítě obejmeme, obdarujeme láskyplnou pozorností. A odpovíme na jeho otázku: „Kdo jsem já?“, klidnými slovy bez lítosti a dojetí: „Jsi součástí mé vnitřní rozmanitosti, jsi mou zraněnou částí, která si žádá uzdravení.“

Jakmile to takto jednoduše pojmenujeme, energie vnitřního dítěte vystoupí ze stínu do světla a tímto okamžikem nám začne předávat energii svého potenciálu. A upřímně se nás zeptá: „Jak ti mohu pomoci?“ Není to naše vnitřní dítě, kdo kolem sebe potřebuje vytvořit energetické pole bezpečí a lásky, jsme to my sami, komu se tímto přístupem otevře cesta k sebe přijetí, k vyrovnanému přijetí minulosti.

V dětském věku si nemusíme uvědomovat, co se kolem nás děje, co se děje ve vnitřním světě našich rodičů

Někdy se stane, že teprve v dospívání nebo až v dospělosti je náš vnitřní svět v přímé konfrontaci například s pocitovým uvědoměním, že „pečující matka se nemusí rovnat milující matka“. Toto je časté téma nedořešených vztahů mezi dcerou a matkou, které bývá součástí rodových vztahových linií. V nepřítomnosti fyzické lásky zapomínáme na přítomnost lásky rodiče v jeho srdci, i když to v našich dětských očích nebylo vidět a naše dětské srdce to tak nemuselo cítit. Namísto aby přišlo odpuštění, tak s našimi vzpomínkami a pocity bojujeme. Celistvé odpuštění vyžaduje také odvahu poznat sám sebe. Upřímné odpuštění je nejméně bolestnou a nejrychlejší cestou k uzdravení vnitřního dítěte.

V tomto uvolněném stavu odpuštění a sebe přijetí k nám přichází prvotní pocity bytí, průzračné, celistvé smyslové vjemy, které se vyprávěním vytratí, jsou to nepřenositelné momenty. Dotkne se nás vnitřní puzení vrátit se do opojného stavu dětských let, do dětského smyslového prožívání, do dětského napojení na nadsmyslové vnímání čisté vesmírné energie. A někdy to takto stačí, ani nemusíme do hloubky otevírat téma našich dětských zranění.

Související články: Vnitřní dítě v našem nitru, odpuštění a sebeláska, Citové bariéry a vznik životních vzorců, Děti narozené od roku 2000 – proč jsou jiné?

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze