Emoce a pocity: palivo pro mozek

Často se dočteme, že nesmíme nechat emoce vládnout, mylně si ale vysvětlujeme, že je máme potlačovat, tato mýlka nás s prominutím ohlupuje. Člověk bez citů, které jsou směsí pocitů a emocí, nemůže existovat, protože jsou palivem pro mozek. Celý náš život je o citech, pocitech a emocích. Sebepoznání je možné pouze skrze city, pocity a emoce. Nebo snad znáte někoho, kdo nejedná skrze city, pocity a emoce? Nebo někoho, koho city, pocity a emoce ostatních neovlivňují?  To vše je naší přirozeností, proto je nesmysl v sobě cokoliv násilně potlačovat. Správně vyhodnocené pocity a emoce nám říkají, co si máme myslet, jak máme postupovat a jednat, není to naopak. Potlačování pocitů a emocí nás omezuje ve správném rozhodování. Ale nezvládnutí pocitů a emocí, pokud se jimi necháme bez rozmyslu ovládnout, také není v pořádku. Existence člověka spočívá v cítění a myšlení, je závislá na myšlení, myšlením, které je ale vždy inspirováno city, pocity a emocemi, je existence člověka utvářena. Mysl je vším, čím jsme, ať už ve hmotném těle, nebo bez těla, na to nesmíme zapomínat.

Neboť vědomí, jako součást kvantového Vědomí vesmíru, je věčné

Člověk se snaží poznat sám sebe, což je tvrdý oříšek. Například používáme vlastní mozek k tomu, abychom se pokusili zjistit, jak náš mozek vlastně funguje – nelehký to úkol. Mozek, jako badatel sám o sobě, je sám sobě objektem bádání jen obtížně. Je možné pozorovat JAK náš mozek myslí? Je možné usilovným myšlením snažit se pochopit proces myšlení, nebo myšlení jako takové? Je možné pochopit vlastní myšlení, které neprodukuje nikdo jiný, než myslící já? Je možné vykonávat nějakou činnost a současně sám sebe při této činnosti pozorovat? Je možné pozorovat vlastní city, pocity a emoce, nejrůznější duševní funkce? Ano, to vše možné je, proto se naše duše rozhodla dočasně pobývat ve hmotném těle. K čemu potřebujeme, jako energie věčného vědomí, hmotné tělo? Slouží nám k získávání zkušeností. Skrze tělo a hmotný svět vysíláme informace do jemnohmotného prostoru, kde námi vyprodukovaná energie spočívá v latentním stavu, dokud se k nám zpět neodzrcadlí v podobě životních situací. Lidské vědomí je součástí nejvyššího principu, vesmír je v určitém smyslu produktem lidského ducha, to pochopíme díky poněkud odlišnému orgánu, než je mozek. Citlivým komunikačním orgánem je srdce, které společně se smysly pozoruje, poslouchá, prociťuje, vnímá a ochutnává svět tak, jak si to přeje naše duše, nikoliv pouze rozumové centrum ega. Hlavní centrum pro já se nenachází v mozku, ale v srdci, pocitové já je součástí emočního těla, které fyzické tělo dalece přesahuje. Proto se neurologové marně snaží najít v lidském mozku centrum pro já, proto vědecké analýzy tvrdí, že nic jako duše neexistuje. Ale pravda je, že bez mozku to v hmotném těle prostě nejde.

Vnímání srdcem, a také vše, co „ochutnávají“ naše více či méně dokonalé smysly, je přenášeno energetickými signály k nervovým buňkám v mozku

Což nám ale opět naznačuje, že prvotní je pocit, v pocitu je pravda, myšlenky mají schopnost naše pocity velice rychle překroutit, znehodnotit, mozek dokáže vytvářet nejrůznější myšlenkové triky. Důvěřovat pocitům a emocím, to je základ pro správné rozvíjení myšlenek, soudů a úsudků. Pokud jednáme citem, rozum je pouze pomocníkem. Ale obráceně to nefunguje, jednat rozumově, bez citu, vytváří spoustu problémů. Vše, co je kolem nás a pro nás skutečné, bývá ovlivněno a často nekompromisně podmíněno myšlenkami, představami, pochybnostmi a domněnkami. Myšlení je schopné dát se do pohybu jedině díky emocionálním podnětům. CITY, EMOCE A POCITY DRŽÍ NAŠE JÁ POHROMADĚ.  Neexistuje nic, na co bychom neupřeli pozornost citem, pocitem, emocí, a následně (subjektivní) myšlenkou. Tento vnitřní sled je obtížně postřehnutelný, obyčejně jej ani nezaznamenáme. Emoce a pocity jsou jako takové zcela neškodné, nebezpečné se stávají až poté, kdy do situace vstoupí ukvapená, neklidná mysl. Můžeme například pozorovat vlastní myšlenky a sledovat, kolikrát za den si vytváříme nejrůznější pochybnosti, ať už o čemkoliv. Neexistuje nic, co by se bez procesu myšlení nepodílelo na naší existenci, myšlení vytváří představy o naší existenci, a tyto představy se zhmotňují v realitě. Pozorovatel, (osobní vjemy a myšlenky pozorovatele), ovlivňuje pozorované. Vše se odehrává na neviditelné energetické úrovni, proto se to zdá být obtížně uvěřitelné. Myslíme si, že máme jen jedno já, veškeré naše rozdílné stavy, psychické a duševní, rozumové nebo emocionální, nám splývají dohromady, společně vytváří celek, kterému říkáme vědomí. Některá naše já převládají, jiná se projevují jen občas, ale jedno já máme dominantní. Dominantní já představuje naše základní charakterové rysy, přesto má schopnost proměňovat se v čase, jiní jsme v mládí, jiní ve středním a pokročilém věku.

Občas si osobní, rozdílná já více nebo méně uvědomujeme, většinou ale dominanci toho kterého já přikládáme „obyčejným“ změnám nálad, a změny nálad svádíme, v tom lepším případě, na počasí

Ať už máme jedno nebo více já různě aktivních, vždy se jedná o nejrůznější pocitové skutečnosti. Mezi city, pocity, emocemi a myšlením musí existovat vyváženost, nesmí se stát, že nám pocity nebo emoce brání v přemýšlení. Nebo naopak, že jednáme pouze na základě myšlenek a pocity a emoce zcela ignorujeme. Pocity a emoce bývají pravdivé, pokud je dokážeme vnímat a reagovat na ně, jako první vyhodnocují danou situaci. Následuje myšlenka, většinou ta první myšlenka, která nás napadne je také správná, je intuitivní. V tomto okamžiku se máme zastavit a vyhodnotit situaci. Myšlením rozvinout zaznamenané pocity a emoce, a první myšlenku, která nás napadne. Nesprávné řešení volíme, pokud zmíněné priority nezaznamenáme ve svém vědomí, a začneme situaci všelijak rozebírat a hodnotit, dá se říci nahodile, začneme myslet a jednat bez rozmyslu, necháme se emocemi ovládnout. Pokud zachováme klid a uvědomíme si, co nám pocit nebo emoce říká, na mysl nám přijdou ta správná slova, ty správné argumenty, odpovědi, pohnutky k činu.

Dokážete o sobě říci, že vaše já je neměnné? Že je stále stejné, v každém okamžiku? Někteří lidé nosí nejrůznější masky, šťastnější jsou ale ti, co nemusí nic skrývat, nemají zapotřebí používat masky přetvářky. Vědomé předstírání, že jsem někým jiným, než skutečně jsem, a skrývání své pravé tváře, je způsob života, který dotyčného na energetické úrovni neblaze ovlivňuje. Něco jiného ale je, že se naše já převléká nevědomě, prostě podle daných okolností, na které pocitově reaguje, často si to ani neuvědomujeme. Neuvědomujeme si, že okolnosti v nás aktivují různé složky naší osobnosti. Ale čím více je naše vědomí duchovnější a otevřenější, čím více se pozorujeme, tím více otázek si pokládáme a tím více nalézáme odpovědí. Žijeme způsobem, jakým myslíme. Naučit se myslet jinak, uvolněně a samostatně, poté, co nás učil myslet systém, není zrovna jednoduchá záležitost. Naučit se: ptát se PROČ, nás může osvobodit. Většinou nám není systémem dovolováno důsledně pokládat otázky, přemýšlet o odpovědích, a nespokojovat se se zavádějícími odpověďmi. Myšlenkové procesy vytvářejí argumentace, spontánní rozhovory, logické i nelogické filozofické hříčky, otázky a odpovědi, které se vzájemně prolínají, jindy si vzájemně překážejí. Umět klást otázky, a dokázat na sebe vzájemně vázat jednotlivé odpovědi, je nejcennější lidská schopnost.

Proč je naše já tak proměnlivé, proč je někdy veselé a radostné, a jindy by se nejraději schovalo před celým světem někam do kouta?

Proč je našemu já dobře s milovanou osobou, a nedobře s někým, kdo se nad naše jedinečné já povyšuje? Proč naše já nosí masky, a používá je podle okolností, podle společnosti, ve které se pohybuje? Proč je naše já jiné pokud je pouze samo se sebou, a jiné, pokud je například s někým, komu se chce zalíbit? Proč se já některých lidí ve společnosti chová tak, že je společnost miluje, a přitom doma se chová jako despota a tyran? Proč je naše já jiné, odpoutané, veselé nebo smutné po sklence vína? Naše (pociťované) já je mnohovrstevné, proto je pro nás úkol: poznat sám sebe, docela obtížný proces. Já je nestabilní, je ovládáno city a emocemi, vášněmi, touhami. Vášeň a touha, která je spojená s tím, po čem touží naše duše, nás nikdy neopustí. Ani si často neuvědomujeme, že dominuje našemu podvědomí, pokud vášně a vnitřní touhy potlačujeme, ubližujeme si. Zde je myšleno například to, co bychom chtěli v životě dělat, to, co je blízké našemu srdci, a víme, že bychom to dělali s láskou, ale okolnosti nám to nedovolují. Nebo si myslíme, že nám to nedovolují.

VNITŘNÍ MOUDROST – PRIMA ŽIVOT

Další otázkou je, jak je například možné, že to samé já dokáže jednu osobu vášnivě milovat a po nějakém čase vášnivě nenávidět? Jednou je naše já pragmatické a racionální, jindy vášnivé a romantické, nebo citově chladné. Nebo jiný příklad: jedno naše já touží být milováno, ale druhé já má z lásky strach. Pokud ve vašem vědomí převažuje to já, které se bojí citů a lásky, potenciální partneři to z vás vycítí. Pokuste se rozpoznat, které já v tomto ohledu ve vás převažuje, a na jaké emoce a pocity je citlivé, či snad přecitlivělé.

Pokud si to uvědomíte, vědomě začnete podporovat to já, které touží být milováno. Vědomě necháte zvítězit to já, které touží po lásce. Jiný problém má člověk, který po celý svůj život upřednostňuje, většinou nevědomě, malé a ustrašené já z dětství. V okamžiku, kdy si to uvědomí, může s tím pracovat a naučit se mít sám sebe rád a posilovat tak své sebevědomí. Jedno vaše já touží v určitém oboru něco dokázat, dokonce na to má, ale druhé já se paradoxně obává úspěchu. Jedno vaše já je silné a sebevědomé ve společnosti, ale druhé vaše já je malé, ustrašené a nepřirozeně pokorné před určitou osobou, většinou to bývá jeden z rodičů, šéf v zaměstnání, nezřídka také životní partner. Příkladů bychom si mohli uvést bezpočet.

Proklínat „negativní“ emoce, ať už se jedná o vztek nebo žárlivost, není tím správným řešením, k sebepoznání nás dovede nekompromisní zkoumání vlastních emocí a pocitů

Správné je se s přirozeným lidským počínáním naučit pracovat, vnímat sám sebe pečlivě a v každé situaci, a správně sám sebe poslouchat. Respektive poslouchat ty myšlenky, které jsou nápadně citově podbarveny, takové myšlenky jsou pravdivé, ač mohou být někdy bolestné. City (tělesné vzruchy, směs pocitů a emocí), které jsou ze všeho nejsložitější, nám působí utrpení, pokud reagujeme v afektu na emoce city doprovázející. Pokud je neumíme smysluplně vyhodnotit a správně na ně reagovat. Jak na emoce naše vlastní, tak na emoce lidí v našem okolí. Pokud nás emoce a pocity ovládají, a pokud nás ovládají také neuspořádané myšlenky, přitahujeme si do života potíže. Naučme se tedy emoce a myšlenky s rozmyslem poznávat, nikoliv ale nesprávně ovlivňovat nebo potlačovat. Možná nám pomůže uvědomění, že tím či oním pocitem nebo emocí jsme v tu chvíli my sami. Zrovna tak každá myšlenka, která je dominantní a častá, je zároveň námi, jsme tím, jak myslíme, cítíme a jednáme. Jsou-li naše pocity, emoce a myšlenky stereotypní, (pokud na vše reaguje naučeně, bez snahy o změnu), takový je i náš (citový) život. Jakákoliv životní situace je přesně taková, jaký k ní zvolíme vnitřní přístup. O přístup k životu jde především, a o tom to celé je. Vždy se můžeme vědomě rozhodnout, jaký přístup zvolíme.

Související článek: Kvantová pole jsoucna

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze