Je možné zbavit se strachu, obav a úzkosti?

Strach je naší přirozenou součástí, je vždy přítomen, není nutné uvědomovat si trvalou přítomnost strachu, který se jako náš ochránce, v podobě pudu sebezáchovy, sám ozývá ve správnou chvíli, podle potřeby vstupuje do vědomí. Strach spojený s pudem sebezáchovy je reakcí na nebezpečí, jde o různé vnitřní signály, výzvy k reakci, vnitřní impulzy. Existují ale další prožitky podbarvené strachem, které také patří k lidské existenci. Strach může být ze svého úkrytu přivolán nějakým vnitřním, případně vnějším prožitkem. Strach může být vyvolán uvnitř nebo vně, tyto dvě varianty je důležité si uvědomovat a rozlišovat. Důležité je vědět, pokud máme odpovědět na úvodní otázku, že strach nelze ze života zcela odstranit. Strach může kdykoliv vyvolat například vzpomínka na něco nepříjemného, pohled na něco neznámého, nebo pohled na něco úplně běžného, co máme se strachem z neznámého důvodu podvědomě spojené na osobní úrovni.

 Zdroj fotografie: Pixabay.com

Některé osobní variace strachu, například z pavouků, mohou skrývat něco, co máme v sobě upozaděné, něco, co jsme jako nezpracované odsunuli hluboko do podvědomí

Určitá vnitřní deformace, ať už vědomá či nevědomá, slouží jako spouštěč strachu například pohledem na pavouka, přitom vnitřní důvod strachu může mít jinou, odsunutou příčinu. Této příčině se nemůžeme zcela vyhnout (dokud ji v sobě nezpracujeme), proto ji přesouváme na jiný, zástupný objekt a podvědomě si vytvoříme například strach z výšek, z volného prostranství, z uzavřených prostorů, strach přejít most, strach z většího davu lidí, strach mluvit na veřejnosti, strach z pavouků nebo hadů. Konfrontace s tímto druhem strachu může nastat, pokud se nám podaří zjistit okamžik vzniku strachu v minulosti a pokud překonáme strach, že tuto konfrontaci nezvládneme. Vnitřní konfrontace je důležitá, protože pokud strach popíráme či odsouváme do pozadí, například užíváním léků na úzkost, strach přesto zůstane hluboko v našem nitru přítomen.

Strach nás může aktivovat k jednání, nebo nás může ochromit. Základem je vědomá snaha porozumět svému životu, porozumět vztahům v nejbližším okolí, naučit se rozlišovat důležité od nepodstatného, zjednodušovat to, co považujeme za složité či neřešitelné. Síly působící proti strachu a úzkosti jsou odvaha, důvěra, poznání, láska a víra v sebe. Poznání spočívá v tom, že strach neodmyslitelně patří k životu. Strach můžeme zvládnout, překonat, využít pro osobní rozvoj, vyrovnat se sním, zvítězit nad ním, utlumit, snášet, vytěsnit, usměrnit, spoutat, zamaskovat, popírat, vyhnout se mu, bránit se mu, nemyslet na něj, ale nelze jej ze života odstranit. Samostatným vhledem do sebe sama nebo různými terapeutickými způsoby se lze osvobodit od různých projevů strachu, nikoliv od strachu samotného. Žít beze strachu by znamenalo zcela se zřeknout světa, jenomže po čase by se na scéně objevily strachy nové, dosud nepoznané. Vyhýbat se konfrontaci se strachem vede ke stagnaci, k odmítání překonat bariéru strachu, k odmítání pozitivního vývoje na úrovni daného životního tématu. Strach zažíváme hlavně na úrovni těch témat, která v sobě nemáme zpracovaná.

Po většinu života můžeme trpět jedním či druhým fenoménem strachu, ale většinou míváme různá životní období, někdy lpíme na stálosti, jindy potřebujeme proměnlivost každodenních obyčejností. Například usilování o zachování věcí tak jak jsou, snaha o stálost vzbuzuje strach ze změny, (marná) snaha o neměnnost života a životních okolností může vyvolat úzkost. Úzkost vyvolává další zneklidňující nutkavé myšlenky, které se stanou nechtěnou součástí mysli a opakovaně se vtírají do vědomí proti vůli daného jednice. Opakem je strach ze stálosti u velmi aktivního člověka, který miluje proměnlivost, takový člověk se děsí neměnnosti, to v něm může vyvolávat úzkost, neklid a tíseň, a někdy i hysterii.

Strach a úzkost jsou sobě podobné stavy, kdy je obtížné vymezit hranice mezi významem slov strach a úzkost v jejich tíživé podstatě

Strach a úzkost mohou člověka přepadnout, aniž by věděl proč, také v tomto případě je skutečný předmět strachu pravděpodobně vytěsněn do podvědomí či nevědomí. Může se jednat o strach ze sebe-uskutečnění, tento druh strachu mají například lidé, kteří se od společenství druhých izolují. Může se jednat o obtížné zpracování protikladných požadavků, například zůstat sám sebou a přitom se přizpůsobit vnějšímu prostředí. Jde o docela běžnou záležitost, protože nikdo z nás se nechce vzdát svého já. Přesto se jedná o záležitost, kdy si často říkáme: „Život se mě neptá, čím chci být!“ „Mé touhy a má životní cesta mají hranice, které si nemohu dovolit překročit.“ Někdo může mít například velmi zdravou snahu či přirozenou tendenci být jedinečnou, svébytnou osobností – individualitou, což může jeho okolí hodnotit jako nesprávné, přehnané, vymykající se běžnému standartu či běžnému průměru. S tím souvisí také docela běžné situace, kdy se chceme druhému přizpůsobit, anebo jsme k tomu nuceni, potom můžeme mít strach ze ztráty svého já, tento strach si ale nemusíme uvědomovat. Podobné to je, pokud si nenápadně či nevědomě budujeme závislost na někom druhém, podvědomý strach ze ztráty svého já v nás ale vyvolává vnitřní konflikty. Sebeodevzdání se pro někoho druhého, například ve snaze udržení (nefunkčního) vztahu, se dokonce může stát noční můrou.

Stát se nezaměnitelnou jedinečnou osobností, odlišit se od druhých aniž bychom se vyčlenili ze společnosti, aniž bychom se rozhodli pro izolaci v osamění, je rozhodnutím, které nevychází z touhy po zmíněném odlišení, ale z touhy po svobodě. Je rozhodnutím být sám sebou. Žít život po svém a tím se výrazně odlišit od druhých nemusí být jednoduché, pokud to v nás vyvolává úzkost a strach z odcizení, pocit nejistoty, nepochopení, odmítání. Pouta nesvobody a snaha o přizpůsobení se vnějšímu prostředí v nás provokuje pocit vzdání se té části nás samých, která je jedinečná, autentická, nenapodobitelná. Pocit bezmoci se objevuje, pokud bojujeme se sebezapřením, se sebeodevzdáním v té části reality, o které víme, že nesleduje individuální vnitřní cestu, cestu sebe-uskutečnění. Pocit bezmoci nám brání otevřít se životu po svém způsobu, pokud to ale riskneme, pokud se vzdáme (klamného) pocitu bezpečí souvisejícím se všeobecně přijímanými jistotami, nebo s osobními dočasně přijímanými jistotami, časem se setkáme s něčím, co nás jako individualitu přesahuje. Tato nadosobní setkání s vyšší realitou nejsou běžná, obzvlášť pokud žijeme život jako přes kopírák v rámci běžné populace, a pokud si neuvědomujeme, že v realitě probíhá neustálá energetická výměna s tím, co je v nás i mimo nás. Pokud překonáme strach a vzdáme se předepsaných vzorců bytí a hlavně závislosti na názorech druhých, snáze poznáme sami sebe do hloubky tím, že si tyto výměny energie mezi vším vnitřním a vnějším budeme plně uvědomovat. Namísto bezmoci a skeptického pohledu na život se objeví neurčitý pocit jistoty, pocit vnitřního bezpečí.

Existují různé variace strachu. Strach ze sebe samých, strach z vlastního jednání, o kterém víme, že se otočí proti nám. Strach z našich vnitřních – ničivých sil, o kterých víme, anebo je v sobě tušíme, například: pýcha, závist. Strach z toho, co se stane, pokud nevykonáme nějaký svůj zažitý rituál. Strach z druhých lidí, z manipulace, z bezmoci proti násilí. Strach zrcadlený je prožitek, kdy se na nás přenáší strach druhého člověka, nebo je na nás přenášen strach davový. Další variantou je strach z přírodních jevů, ze skrytých přírodních sil, z bouřky, ze zatmění slunce, z tajemného měsíčního cyklu. Spoustu lidí trápí také strach z různých nefyzických a nehmatatelných jevů, z démonů, z božstev, z duchů, z kouzel, z prokletí, z myšlenkových abstrakcí.

Nejvíce strachu zažíváme v období dospívání (tělesný, duševní a sociální vývoj), a v různých životních etapách týkajících se osobního zrání. Jde o to, zda jsou naše strachy a úzkosti přiměřené, zda známe jejich příčinu a dokážeme je ve svém nitru zpracovat. Docela běžný je strach během seznamování se s novým kolektivem, během navazování nových vztahů, strach z lásky, strach ze sexuálního sblížení, strach z mateřství. Strach ze stáří, z nemoci, z osamělosti, z narušení přirozených životních procesů, strach z manipulace, z nedostatečných životních podmínek, z nutné, ale odkládané životní proměny, z opuštění vyšlapané cesty. Strach z něčeho nového, neznámého, doposud neprožitého, strach z překročení určité hranice, odpoutání od důvěrně známého. Často nedokážeme pochopit různé individuální strachy druhých lidí, protože je neznáme u sebe samých. Nechápeme jejich silné, osobní impulzy, které je vedou k prožívání strachu, neklidu a úzkosti. Někteří lidé o svých úzkostech a obavách nikdy nemluví, přesto nějaká forma strachu se týká každého z nás. Také my sami můžeme zápolit s různými strachy, u kterých neznáme příčinu. Příčina některých strachů může být nadosobní, může mít nadosobní souvislosti s tím, co je uloženo v kolektivním nevědomí od pradávných dob, nebo s tím, co je do kolektivního vědomí (často i záměrně) ukládáno prostřednictvím médií, které jako o závod sdílejí především negativní, strach vzbuzující informace.

Milovat sám sebe znamená být milován

Fenomén strachu je velmi rozmanitý, strach můžeme mít z čehokoliv, včetně ze sebe samých. Strach může dosáhnout velmi extrémních variant, včetně závislosti na strachu. Strach či úzkost se dostaví i v případě, že existuje nadšení pro dobrodružství, odvaha jít do rizika. Proto je touha žít život beze strachu snahou o vytváření iluze, že světlo může pohltit tmu, že světlo přestane vytvářet stíny. Světlo a tma jsou protichůdné síly platné v tomto kosmickém řádu, podobně jako gravitace a odstředivá síla, jedno bez druhého nemůže existovat. Pokud by nastalo pouze světlo, svět by nebyl tím, čím je. Pokud by existovalo jen světlo, nastala by strnulost, panovala by zhoubná neměnnost, proti které by nepůsobila žádná síla, která by vyvolala změnu, pohyb, proud života. Světlo a tma dávají světu fantastický příslib zachování života. Mezi protichůdnými silami panuje vyváženost, souhra těchto přírodních impulsů zaručuje podmínky pro chod vesmíru tak, jak tento vesmír známe.

Jedná se o velmi široké téma, které nelze vtěsnat do jednoho článku, téma, které souvisí s Přítomným Okamžikem, jenž se vlivem transformace, dříve či později, stane naší jedinou skutečností. Strach je také aktuálním transformačním tématem. Pokud vás toto téma zajímá, doporučuji k prostudování další články:

„Pokud máte strach bez zjevné (aktuální, přímé) příčiny, nejste to vy, ale váš strach, vy jste v tu chvíli tím strachem. Až budete někdy mít neodbytný (myšlenkový a emoční) strach, začněte tento strach pozorovat. Váš strach jste vy. Vy jste se stal tím strachem. Vaše pravé Já ustoupilo stranou, a dívá se, jak vyzařujete kolem sebe vzorec strachu, jímž právě jste. Strach je v myšlenkách, v pocitech, emocích, ve svalech, v srdci (zrychlený tep), je v celém těle. Které v tu chvíli není vámi, ale – dočasně – je strachem. Pokud vás strach paralyzuje (na psychické úrovni), jste s tímto strachem ztotožněni. Vaše pravé Já je mimo vás, proto nejste schopni nic pořádného dělat, konat, rozhodnout se. Pokuste se v tu chvíli vrátit ke své podstatě, uvědomujte si vaše pravé Já, a z této pozice pozorujte strach, který se vás snaží opanovat. Nesnažte se vibrace strachu jen tak zahodit, pozorujte je zpovzdálí. Naslouchejte svému strachu, pokuste se ho pochopit, zjistěte, co drží váš strach ve vašem vibračním poli. Popište vaše pocity, zjistěte, co vám říkají…“

Citové bariéry a vznik životních vzorců: „Potlačená osobnost dítěte, požadavky nepřiměřené věku dítěte, strádání a ponižování se zapisuje do podvědomí, zde si negativní vjemy a zážitky udržují svou sílu po mnoho let až do dospělosti. Pokud je motivací pro dítě pouze přání rodičů, nikoliv přání vlastní, pokud je pro dítě motivací strach, začne svá přání a pocity skrývat a potlačování sebe sama se pro dítě stane životním standardem. Potlačené pocity nejsou uvolňovány a v podvědomí se tak vytváří nezdravé vzorce pro psychiku, podle těchto vzorců dospívající člověk vnímá sám sebe – své skutečné já necítí a neprožívá. Oddělené pocity vytváří rozpolcenost. V tom nejkrajnějším případě, pokud se dítě stále snaží být tím, čím není, si vytvoří neschopnost cítit. Jediné, co cítí, je neustálý stav napětí. Přestane vnímat své potřeby, včetně potřeb svého těla. Přestane vnímat okolí, přestane vnímat vlastní vědomí, od kterého se částečně odloučí, současně vzniká postupný proces uzavírání se do sebe…“

Strach z lásky, z odmítnutí a zklamání: „Není ojedinělé, že leckdo touží po lásce a přitom ji od sebe nevědomky odstrkuje, protože v hloubi své duše má z lásky strach. Má strach z odmítnutí, zklamání, z bolesti, opuštění a zrady, z nejistoty, z toho, že sám v lásce neobstojí. Touží milovat, ale nechce být zranitelný, nechce být zodpovědný. Obáváme se, že si na nás partner bude dělat nepřiměřené nároky, a my tak přijdeme o svou svobodu. Obáváme se vlastních nedostatků, to je ten nejčastější případ, pokud máme malé sebevědomí, nebo se cítíme méněcenní, bojíme se lásky tím více, čím méně máme sami sebe rádi…“

Zobrazit všechny eKnihy Psychologie chaosu

Okolí nás vnímá tak, jak vnímáme sami sebe: „Čeká vás pohovor, pracovní schůzka nebo první rande? V tom případě je dobré vědět, že prvních pět minut je rozhodujících, za pět minut stihnete udělat první dojem. Pět minut postačí na to, aby si vás váš protějšek „zaškatulkoval“. Během každého setkání s druhými lidmi je důležité vnímat své pocity a důvěřovat svým pocitům. První dojem během setkání, kdy se na příchozího člověka nejpozorněji soustředíme, si vytvoříme během pár minut, stejně tak si první dojem o nás vytvoří člověk, se kterým navážeme kontakt. Přestože může být první dojem zkreslený, například díky nervozitě a strachu ze selhání, přesto se zapisuje do paměti, a je docela obtížné, pokud během setkání něco pokazíme, tento první dojem napravit…“

Další související články: Jak poznáte, že vás partner psychicky ovládá, Musíme si štěstí zasloužit? Důvody ztuhlé šíje: tvrdošíjnost, Pohled z očí do očí – výměna energie

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

 Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze