Příběh o zlomeném kotníku a sebelásce

Než dojde na zmíněný příběh, řekněme si něco o životním nepohodlí, ale v trochu zlehčeném módu, nechme vážnost stranou. Zdraví a nemoc jsou dva rozdílné pojmy a přece mají mnoho společného. Tělesné nepohodlí, bolest, nemoc nebo úraz nás upozorňují na nedostatky na osobní úrovni, v nemoci je zašifrován nejeden odkaz na obsah podvědomí. Ne-moc se snaží upoutat pozornost tam, kde nám schází moc – síla, vnitřní síla. Ale samo pochopení, kde je „zakopaný pes“, ještě nevede k úplné úlevě, je nutno odhalit návyky a myšlenkové vzorce, které vládnou nad naším životem. Následně tyto životní vzorce vědomě změnit, a přijmout fakt, že hluboko usazené vzorce chování a jednání většinou nevyplavou na povrch hned druhý den potom, co se rozhodneme se svým životem (konečně) něco udělat.

Pokud se dostaví rezignace, z netrpělivého očekávání, že vše půjde rychle, nejlépe ze dne na den, prvotní úleva pomine, a vše sjede zpět do stejných kolejí. Stejně tak, pokud je zvolena role oběti, ve smyslu: proč zrovna já mám něco měnit, proč to neudělají ostatní! Další verze oběti je: dobře, já tedy přestanu jíst sladké, přestanu sebe nebo druhé obviňovat, nebo sebe podceňovat, a kdoví, co ještě, ale proč zrovna já!

Akci sám sobě terapeutem je dobré nastartovat správným odpočinkem. Odpočinek a relaxace nás vrací od vnějšího světa k sobě samým. Pokud není pravidelný odpočinek, včetně odpočinku myšlenkového (kdy nám v hlavě hraje nezastavitelný kolovrátek) nedílnou součástí naší existence, nedopřejeme si moc prostoru na sebepoznání. Nejlepší je relaxace v přírodě, příroda je poezií pro duši, obzvlášť pokud si člověk uvědomí, že on sám je součástí přírody. Ale neplatí to vždy, o tom bude řeč později.

Lehčí zdravotní potíže můžete zkusit léčit, jak já říkám „ukecáním“, tak zjistíte, že skutečně máme – myšlenkový a emoční – vliv na vlastní tělo. Pokuste se někdy ukecat své „tělesné nepohodlí“. Mluvte například se svým bolavým kloubem, a nechte bolest, také hovořit k vám. Říkejte své bolesti ze začátku co vás zrovna napadne, nechte logiku odpočívat, mluvte bez přemýšlení. Řekněte bolavému kolenu to, co vám přijde na mysl, v těchto slovech může často být skrytá odpověď, z jakého důvodu existuje ten či onen problém. Vmyslete se do svého kolene. Takže mluvte, a zároveň se poslouchejte, hledejte znamení. Například: já vím, zakopla jsem, je to moje vina. Vina? Kde ještě je skrytá tvoje vina, krom toho, že jsi si, člověče, narazil koleno? Nebo: Zakopla jsem, promiň mi to, byla to nehoda. Nehoda? Co asociuje slovo nehoda? Není tvůj problém, člověče, skrytý v sexuálních problémech, máš sám sebe rád? Až si zvyknete, že mluvíte se svým bolavým kolenem, promlouvejte cíleně: ale však ty se uzdravíš, sám, bez léků, bez operace, věřím ti. Pokud vám zrovna v tu chvíli projede kolenem ostrá bolest, slyšte odpověď: nevěříš, vůbec mi nevěříš, a co víc, ty nevěříš ani sobě! Mluvte se svým tělem jako s vyšší inteligencí, a přijímejte zpětnou odezvu jako slova rádce, neboli spíše jako slova dvorního šaška, hlavně ze začátku. Tělo s námi může někdy docela laškovat, než jej začneme opravdu poslouchat.

Vyhýbejte se tvrzení: zdraví mám jen jedno! Skutečně? Lidské tělo je křehké, ale je schopno úžasné rekonvalescence, pokud mu to umožníme, myšlenkami a představivostí jej „nakopneme“ k sebe-léčení. Neanalyzujte své potíže ve stylu: nejlepší rádce je tlustá kniha Domácí lékař. Protože, kdo chce psa bít, tedy kdo chce sám sebe neposlouchat a ulehčit si práci, nebo sám sebe podvědomě trestat, ten si hůl vždy najde. V tělesné nerovnováze bývá současně skrytá duševní nerovnováha. Neříkejte: Já mám bolavé koleno, ptejte se, co nemáte – co vám chybí na duševní úrovni?

Bolest, nemoc nebo úraz, může vzniknout, pokud chodíme do zaměstnání, kde jsme nešťastní, a nejraději bychom odešli. Často to bývá například vyrážka, alergie na kov, na mince, na různé emulze, chemické přísady a tak podobně. Skoro by se dalo říci, že jde o „alergii na práci“, kterou nemáme rádi, která nás neuspokojuje, kterou děláme, jenom proto, že musíme. Ale nevíme, jak z toho ven, třeba proto, že ve své budoucnosti „nic“ nevidíme. Až se nám z toho někdy těžce i dýchá. Co nám bere vzduch, chuť smát se a tančit? Kdo chce životem tančit, potřebuje hodně lehkosti a vzduchu (čistého, vzdušného prostředí na energetické úrovni). A všímat si, v kterých místech, kde se často pohybuje, je namísto lehkosti tíseň, nebo „vydýchaný“, těžký vzduch. A ptát se sám sebe: co tu vlastně dělám? Proč neudělám něco na svou záchranu? Podobných příkladů bychom si mohli uvést mnoho, trochu jsem to vzala zkrátka, ale v dnešním článku jde o příběh, který se mi stal v období, kdy se mi nechtělo vůbec nic, natož jen tak si životem tančit.

Zlomený kotník a odhodlání stát na vlastních nohou

Před několika lety jsem měla období „životní ztuhlosti“, jinak řečeno, nic mě nebavilo, žádné vyhlídky před sebou. Nechtělo se mi vycházet z domu, do společnosti. V létě, první den dovolené, jsem se donutila, ano DONUTILA jít ven. Od rána jsem se přesvědčovala: neseď tady, jdi alespoň na procházku, třeba do lesa. Nejdu, co tam? Seber se a jdi. Tak jo, jdu se obléknout. Ne, nejdu, kašlu na to. A takhle jsem se přesvědčovala půl dne. Co jsem v tu chvíli neviděla? Svou nerozhodnost, své zaryté: vždyť nevíš, co vlastně chceš! Nakonec jsem za sebou zavřela dveře, a v neskutečně protivné náladě se vydala ven. Venku poprchávalo, obloha zatažená. Vidíš, měla jsi dřepět doma, vrať se. Výmluva? Co jsem v tu chvíli neviděla? Vlastní nepohyblivost, ve smyslu: životní strnulost? Vrátila jsem se domů, a zůstala stát za dveřmi, najednou zjišťujíc, že prostě ven musím, ať třeba padají trakaře!

Vzala jsem deštník, a vyrazila na procházku s deštníkem. Do lesa, s deštníkem? Bylo to tak, skutečně. Tady nevím, co jsem v tu chvíli neviděla, jen tuším, ale to si nechám pro sebe. Nálada pod psa, byla jsem protivná sama sobě. Do lesa to bylo asi kilometr, čerstvý vzduch mou náladu nezlepšil. Přešla jsem silnici a vešla na lesní pěšinu. Bylo mi chladno, a nálada stále doslova neuvěřitelně protivná. Všimla jsem si, že jsem se vydala cestou, které se obvykle vyhýbám. Proč mě podvědomí navedlo právě sem, kde není možné sejít z cesty a procházet se mezi stromy? Všude, mimo cestu, se v podrostu pod stromy totiž plazilo pichlavé ostružiní. Změnila jsem směr, a vydala se do lepších míst, vzdálených asi dva kilometry hledat houby. Ale s náladou „na houby“, žádné houby nenajdete, i kdyby jste o houby přímo zakopávali.

Kašlu na to, vracím se, že já nezůstala doma. V lese bylo šero a ne zrovna útulno, stejně jako v mém nitru. Poprchávalo. Došla jsem na kraj lesa k silnici, a potřebovala se dostat na druhou stranu, a přes další menší les už to bylo jen kousek domů. Přešla jsem opatrně jednu stoku, potom pár kroků přes silnici, a měla přejít druhou stoku. Stačil jediný krok, a už jsem jela – na mokrém listí. Levá noha klouzala dolů, a pravou jsem se snažila brzdit nevyhnutelný pád. Ale neubrzdila. Na pravou nohu jsem si z plné výšky, plnou vahou sedla – na kotník. Uslyšela jsem dva zvláštní zvuky. Takové zapraskání. To asi nebyla větvička, napadlo mě. Ne, nebyla, nikdy na ten zvuk nezapomenu. Zlomila jsem si kotník z obou stran, vnitřní i vnější. Vlastně jsem si nohu v kotníku skoro ulomila. Tady musím doplnit ještě něco důležitého, kousek dál, od místa činu, byla cesta, která vedla z jednoho lesa „přes silnici“ do druhého lesa, aniž by člověk musel zdolávat dvě stoky, a ještě k tomu na mokrém listí! A toto místo pohodlného přechodu bylo asi jen o patnáct metrů dál! Proč mě podvědomí vedlo k tomu, abych si vlastní blbostí znepříjemnila život ještě více, než se mi nepříjemným zdál být? Co mi bylo řečeno? Nevíš, co chceš! Nejsi schopná se nikam pohnout, tak teď budeš mít času dost na „nic-nedělání“! Stavíš sebe do role oběti! Tak teď jsi na sebe přivolala i důvod, v této roli dál zůstávat, a pěkně si v tom „chrochtat“.

Trčela jsem ve stoce, nohu, na které jsem seděla, jsem vysoukala zpod sebe a narovnala ji. Kupodivu jsem necítila bolest. Ale noha byla v kotníku evidentně zlomená na první pohled: pata – špička v pravém úhlu směrem ven od těla, i s botou. Na nesmělé mávání, v situaci, kdy ze stoky koukala jen moje hlava a natažené ruce, zastavilo asi až čtvrté auto. Ani se nedivím, co si asi mysleli řidiči, na které mává nějaká ženská, válející se ve stoce? Z auta vystoupil pán, a ptal se: ženská, co tu děláte? Asi mám zlomenou nohu, odpověděla jsem. Podíval se na kotník a řekl, no to tedy evidentně máte! Pak už šlo vše ráz na ráz. Záchranka, odvoz do špitálu, čekání na operaci.

V pokoji na nemocničním lůžku jsem prožila velmi zvláštní stav. Něco se ve mně uvolnilo, něco hluboko uvnitř, jako když z vás spadne kámen. Ani ne tak kámen, jako spíš drobný štěrk, anebo jako když se vaše celá vnitřní bytost sveze zároveň se zrnky písku – jako když na velkou hromadu písku dopadne to jedno jediné zrnko písku, díky kterému se do té chvíle zdánlivě stabilní kopec písku dá do pohybu. Asi tak nějak. Zažila jsem nesmírné uvolnění. Nepanikařila jsem, nebyla nešťastná ze zlomeniny, neměla strach z operace. Prostě nic. Jen jsem věděla, že přijímám to, co se stalo s naprostým klidem. Ničemu jsem se nevzpírala, stalo se, a co se stalo, nešlo v tuto chvíli odestát. Noha je prostě zlomená. Nic než klid na duši nemá smysl. Věděla jsem, že všechno bude v pořádku. Ve stavu naprostého klidu mě odvezli na operaci, v klidu jsem si v nemocnici odležela dva dny, v klidu se léčila v domácím prostředí. To, že jsem naprosto odevzdaně přijala situaci, v které jsem nemohla dělat vůbec nic jiného, se odzrcadlilo v tom, že vyléčení kotníku bylo skoro až zázračné. Později mi bylo řečeno, že lidem s podobným úrazem dost často noha nesroste rovně, a po zbytek života kulhají. Lékaři odvedli dokonalou práci, všech sedm šroubků dali přesně tam, kam měli, včetně jednoho drátku, a noha srostla dokonale rovně. Poté následovala rehabilitace, kdy jsem dostala do těla, tedy spíše do vnitřního, emočního těla. Během cvičení jsem zažívala strach se vůbec hýbat, na nohu vůbec stoupnout. Dodnes děkuji rehabilitační sestře, že se se mnou nepárala: tak takhle ne, znova a znova, projděte se tak, jak vám říkám, nebo budete celý život kulhat! Už v té chvíli jsem si uvědomovala životní ztuhlost, strach jít dál, strach z toho, co bude, respektive z toho, že jsem před sebou neviděla nic, vůbec nic.

Čekáte zajímavější pointu? Tak dobře, ven s tím. Pointy jsou dvě. Stalo se to v době, kdy mě zcela pohltilo psaní, tehdy jsem psala téměř současně moje první dvě knihy. (Jen tak, pro sebe. Tehdy jsem ještě neměla webové stránky, dokonce ani internet, počítač jsem používala jen jako psací stroj, a jako úložiště informací.) Psaní mi dávalo jediný smysl života, pohltilo mě natolik, že jsem si přála, každý den, možná snad každou hodinu: mít co nejvíc času na psaní. Budiž učiněno – přání se splnilo, na nemocenské se zlomenou nohou jsem strávila tři čtvrtě roku, to bylo najednou času. Stydím se přiznat, že jsem si v té době – před úrazem moc přála, stát se „spisovatelkou“ na volné noze. To bylo pak času a na jedné volné noze, když ta zlomená mi pořád někde překážela a byla nepoužitelná. Od té doby si dávám pozor, co si přeji, a hlavně jak si to přeji.

A druhá pointa? Úraz se mi stal první týden v srpnu. Brzo na jaře toho roku jsem z panelákového okna shodila hnízdo, které si tam nepozorovaně během pár dnů postavily jiřičky. Někdy v září, kdy jsem měla spoustu („vymodleného“) času na čtení a psaní, jsem se v jedné knize dočetla, že člověk, který shodí ptačí hnízdo, si do půl roku zlomí nohu. Kniha pojednávala o cikánských tradicích, no a nevěřte tomu, to bylo překvapení jako v pohádce „bylo a nebylo, dávno tomu…“ A když vám ještě řeknu, že mám dodnes pocit, že do mě v té kritické chvíli na kraji lesa „někdo“ zlehka strčil, pocit sotva patrného doteku v zádech, popostrčení, které jsem si svou protivnou náladou přivolala, tak si možná řeknete: ona je blázen. A už vůbec nebudu raději mluvit o tom, že se mi tato příhoda stala nedaleko známého „strašidelného lesa“ u Českých Budějovic. (Ale to by bylo zas povídání na dlouho, tak se mrkněte na Wikipedii, pokud vás strašidelný Branišovský les zajímá.)

Eshop – INSPIRACE PRO SPOKOJENÝ ŽIVOT

Ano, byla to nehoda (a nehoda není náhoda), a ta mi říkala, hledej lásku v sobě, najdi v sobě vlastní hodnotu a sebeúctu. Postav se na nohy, nebreč a nekleč na kolenou! Máš vlastní nohy a ty tě ponesou vpřed životem, který ustrnul v nehybnosti jen díky tobě samé. Slunce svítí každý den a ty máš sílu každé ráno sundat nohy z postele a jít, ne každý má to štěstí! A tak jsem s odhodláním začala eliminovat ve svém myšlení představivost do této chvíle podmíněnou nepříjemnou minulostí, kterou jsem si v předsudcích a v sebelítosti projektovala do budoucnosti. Vnitřní konflikt, pochybnosti o sobě, ztráta jistot, vnitřní zmatek, úzkost a kdoví co ještě, se mi nakonec staly impulsem k rozvoji. Nehoda mi ukázala nový směr, brzy na to jsem si pořídila internet, o kterém jsem vždycky říkala: Nikdy! A tak už raději nikdy neříkám nikdy. Začala jsem pomalu a jistě měnit své vzorce myšlení, zároveň jsem začala dělat to, co mě skutečně baví a naplňuje, a výsledkem jsou webové stránky. Ano, přesně ty webové stránky, na které jste se právě teď zatoulali. A možná i začetli, a já děkuji, že jste to vydrželi až do konce.

A rada na závěr? Poslouchejte se, vnímejte se, a hlavně své tělo. A to, co uslyšíte, neberte na lehkou váhu. Hodně štětí na cestě za sebepoznáním.

Související článek: Důvody ztuhlé šíje – TVRDO- ŠÍJNOST

PŘEJETE SI PODPOŘIT PROVOZ WEBOVÝCH STRÁNEK FORMOU FINANČNÍHO DARU?

             Zdroj fotografie: Pixabay.com

Diskuze